V pavučinách..19. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Šla jsem tmavou hliněnou chodbou. Srdce mi bušilo, tep a dech jsem měla vysokej. Klepaly se mi ruce a nohy. Všude bylo plno pavouků. A mnohem horší bylo, když jsem si svítila baterkou a uviděla ho, to jsem pěkně vypískla. Stejně...nedokážu pochopit, že já - ta co má arachnofobii, se vydává zlikvidovat její původkyni. Je přece tolik lidí, co mají arachnofobii...tak proč zrovna já?! Proč černá vdova vyvolila zrovna mě?! Ale musim se přiznat, že za celou tu dobu, co jdu touhle hnusnou chodbou pokousalo mě tu už hodně pavouků, i jedovatí, ale nic se mi nestalo...žádný otok, žádný hnisání...prostě nic. Jenom se rány zacelily a to bylo celý!

Můžu říct, že tady v té chodbě je to dost děsivý, úplně se to tu hemží pavouky. Je jich tu požehnaně, ale když jsem byla asi padesát metrů od vchodu uvnitř chodby, bylo jich mnohem míň. Nerada to přiznávám...ale mám pocit, že už se blížím do doupěte Arachné. Jeden by čekal, že se na mě ti pavouci vrhnou, ale (až na tu menšinu, co mě pokousali) oni přede mnou naopak ustupovali a uvolňovali mi cestu. Děsim se toho...děsim se všeho. Co budu dělat až se budu dívat z očí do očí Arachné?! Zabije mě hned nebo až potom?! No, ale prý mě zabije jenom kousnutím. Na to si musim dávat majzla, ale vyhnout se jejím zubům...to snad dokážu.

Po dlouhé cestě jsem si myslela, že už se ani nezastavim. No...vypadá to, že už jsem tady. Stála jsem před pavučinovým obloukem. Hustá vrstva pavučin. Nechce se mi na to šahat, ale co mi zbývá. Fuj! Je to hnus prodírat se pavučinami. Snad už tam budu, fuj! Já je mám snad i ve vlasech! Když jsem tam vlezla, všechno bylo přesně jako v tom snu...obrovská místnost (nijak zkrášlená), obrovské ohniště (dalo by se říct), všude hlína, kameny a hlavně...obrovské pavučiny! Kolem lebky a kosti. Poprvé uznávám, že ta barabizna, ve které jsem bydlela, je docela v pohodě oproti tomuhle. Sakra, tady je vedro! No aby ne, když tady plameny z ohniště dosahovaly výšky přes dva nebo tři metry. Naštěstí jsem měla na sobě jenom džíny a černé tílko. Zaslechla jsem tiché chichotání. Srdce se mi hrozně rozbušilo. Držela jsem si za páskem pouzdro s kopím.

,,Vylez! Vylez Arachné!!!'' křičela jsem.

Chvíli se nic nedělo. Pak jsem zaslechla tiché vrčení, dívala jsem se na to místo, kde jsem Arachné viděla ve snu. V té tmě se rozzářily žluté oči a rozeznávala jsem postavu. Byla jsem připravená tu hrůzu vidět. Jenom se jí nesmim leknout. Musim zůstat v klidu, jedině tak dokážu svou odvahu a odhodlání...ale bití mého srdce to asi moc nedokáže. Udělala jsem to samý co ve snu, luskla jsem prsty a povedlo se to. Oheň se rozhořel ještě víc a já spatřila zrůdu. Všechno do puntíku sedělo...šedá pleť, dlouhé černé vlasy jí zakrývaly celý vršek těla, po pas byla žena, měla černý pavoučí zadek, osm noh a špičaté zuby. Cenila je na mě. To se s nima jako chlubí nebo co?!

,,Život tě už nebaví?'' cenila se na mě škodolibě.

,,Proč by?!''

,,Mnoho lidských duší ke mě chodí, abych je zbavila nechtěného života.'' tvářila se čím dál víc mstivě. Vystoupila ze stínu a přibližovala se ke mně.

,,Vážně?! Nebo jsi jim s tím příchodem trochu pomohla?!''

Arachné mi vrazila facku a já skončila na druhé straně doupěte. Ta mrcha mi rozsekla ret! Když jsem si na něj prstem šáhla a spatřila krev, probodávala jsem jí pohledem.

,,Nic jinýho neumíš?!''

Arachné to tak popudilo, že na mě seslala armádu černých vdov, s nadějí, že mě jejich jed zabije. Bylo to jako v tom snu...seběhly se na mě, všemožně mě kousaly a já trpěla. Koutkem oka jsem zahlídla Arachné. Klid, klid, nezabijou mě. Ležela jsem klidně. Když mě ''domučily'', Arachné by čekala, že je po mně, ale já silně vstala. Na mých holých rukou byly vidět kousance od černých vdov, které se zacelovaly. Arachné na mě zírala s vyvalenýma očima.

,,To čumíš, co?!'' vybalila jsem na ní.

,,Jak...jsi..?!''

,,Athénina černá vdova!'' sáhla jsem za pásek, vytáhla pouzdro a v mžiku jsem držela v ruce kopí.

,,Tak Athéna!!!'' zařvala. A myslim, že jí to došlo i tím, jak se v záři plamenů leskla zlatá sova na mém kopí.

,,Proč jsi se vůbec pouštěla do boje se bohyní?! Co sis jako o sobě myslela?!''

,,Ve tkaní jsem vyhrála, ale Athéna nesnesla porážku!''

,,A kvůli tomu, že ti obraz roztrhla, jsi se musela nutně oběsit nebo co?!''

,,Bylo to ze žalu!''

,,Kvůli pitomýmu obrazu?!''

Tohle Arachné tak naštvalo, že se na mě vrhla....

E. J.

Pokračování...20. kapitola