Povídka - S úderem kopyt: Přítel z dětství - Pár slov o koních

«Nejnovější články | Pár slov o koních

Vytvořit blog | Nápověda

Povídka - S úderem kopyt: Přítel z dětství

Ahoj všichni!

Mám pro vás druhý díl povídky!

Kapitola 2. – Přítel z dětství
Úterý – 9.00

„Ani nevíš, jak moc bychom si s maminkou přáli zůstat, Claire,“ řekl táta a pohladil mě po tváři. „Ale musíme jít do práce. Už jen ten včerejšek byl pro nás problémem. Musíme si to nahradit. Ale slibuji, že přijedeme o víkendu a ty nám to ukážeš v celém Moorlandu. Co kdyby nám Thomas půjčil koně a my se vydali na túru na koňském hřbetě?“
„To by bylo úžasné, Nicku,“ řekla máma a mrkla na hodinky. „Zlato, musíme jet. Ty si ale hezky připrav Herkula. Nezapomeň, že dnes tě čekají v deset a od zítřka o půl deváté až do pěti odpoledne. Budeš mít zápřah, ale vždy se můžeš poradit s Thomasem, nebo Ruth. Je to tvá rodina.“
„To ano,“ hlesla jsem.
„Ruth mi včera řekla, že můžeš používat jejich přívěs, takže tento si odvezeme domů. Přeci jenom, je vypůjčený, zlato. Elisabeth by se zlobila, kdybychom jí ho nevrátili včas.“
Elisabeth. To byla dcera bohatého bankéře v Jorviku, také jezdkyně a zároveň má sokyně. Teď ji ale dva měsíce neuvidím! Alespoň to byla pozitivní zpráva.
„Ano,“ řekl táta a zvedl ze země tašku. Pak se vydal k autu. Máma mě políbila na čelo.
„Buď opatrná. A milá. Nedostaň se do potíží, Claire,“ řekla. „Kdybys nás chtěla navštívit, kup si ve Fort Pinta lístek na autobus. Je to asi půl hodiny cesty. Víš, kde nás najdeš.“
Přikývla jsem.
„Tak já půjdu. Měj se, Claire,“ řekla ještě a nasedla do auta. Za chvíli už s tátou zmizeli v oblacích prachu. Já jsem se pomalu otočila a vydala se na Stevovu farmu. Na dnešek jsem si vzala šedé rajtky, černé, vysoké holínky, černý top na ramínkách a šedou mikinu s kapucí se siluetou koně. Kaštanové vlasy jsem si stočila do copu. Pod paží jsem nesla jezdeckou přilbu a do holínky jsem si klepala drezúrním bičíkem.
Konečně jsem dorazila ke stájím a hledala jsem Herkulův box. Když jsem otevřela dveře, můj hřebeček mě přivítal nadšeným ržáním. Pohladila jsem ho po nose a dala jsem se do práce. Nejprve jsem ho musela vyčistit, pak zabandážovat nohy a naskládat věci do přívěsu půjčeného baronkou Ruth. A to jsem na to měla jen půl hodiny!

Úterý – 10.05

Lesklý přívěs tažený limuzínou zastavil před Moorlandskými stájemi jen s pětiminutovým zpožděním. Nebyla to ale moje vina, to baronka. Vstala pozdě.
Okénkem jsem vyhlédla ven. Kolem rázovalo mnoho dívek mého věku, buď táhly vědra, kulily balíky slámy či sena, nebo vedly koně. Všechny se ale překvapeně a naštvaně zároveň dívaly na limuzínu.
Z auta vystoupil Ruthin komoří Geodfrey a otevřel dveře nejprve baronce, pak mě. Vystoupila jsem ven a nadechla se stájového vzduchu zakaleného koňskými výkaly a močí. A musela jsem se usmát.
Geofrey otvíral přívěs. Vzala jsem vodítko a vyvedla Herkula ven. Vypadal skvostně. Měl šedé bandáže a šedou deku s černým vzorem podobným tomu na mé mikině a černou ohlávku. Provedla jsem ho branou okolo stojících holek a mířila jsem ke stáji. Před ní stáli Justin a Thomas Moorlandovi.
„Justine!“ vyhrkla jsem a šla jsem ho objat. Herkulovi jsem vodítko přehodila přes šíji. Stál jako zařezaný. „Pane Moorlande! Jsem tak ráda, že jsem konečně tady!“
„Ahoj Claire!“ řekl Thomas Moorland a srdečně se usmál. „Vítej!“
„Děkuji!“ odpověděla jsem s úsměvem od ucha k uchu.
„Vůbec nemáš zač,“ ujistil mě Justinův otec. Přivítali jsme se. Thomas se pak zeptal na mé rodiče, ale já jsem mu musela odpovědět, že už tu nejsou.
Vypadal naoko naštvaně. „Má drahá sestřenka Maricca se objeví jen, aby vysadila dceru. To je mi chování!“ řekl pohoršeně. S úsměvem jsem mu popsala včerejší den. Pak jsem vzala Herkula za vodítko a zamířila za Justinem do stáje, aby mi ukázal Herkulův box.
„Tady bude ustájen,“ řekl a ukázal na krásné stání hned vedle šatny. Zavedla jsem svého fríského hřebce dovnitř. Odepla jsem mu deku i sundala ohlávku.
„Provedu tě tady a pak můžeme jet na projížďku?“ navrhl Justin. Právě mi pomáhal vybalit věci. Položila jsem si na polici náhradní pár rajtek a přikývla jsem. Justin postavil na dno skříňky moje pérka a oprášil si dlaně.
„To by bylo vše,“ řekla jsem a pomalu ji zavřela.
„Co chceš vidět první?“ zeptal se Justin.
Usmála jsem se. „To nechám na tobě. Ale slyšela jsem o místním jezdeckém klubu Bobcats, šikovném kováři Conradovi a paní Holdsworthové, která peče ty nejlepší koláče.“
„Nedivím se. Hlavní chlouba Moorlandu,“ vyprskl Justin a podržel mi dveře od stáje. „Myslím, že ale začneme tady,“ řekl a zamířil do jízdárny obehnané kamenným plotem. Chvíli jsem nechápala, o co mu jde, ale pak jsem spatřila dívku lonžující poníka.
„To je přece Sunking!“ vyhrkla jsem vzrušeně. Sunkinga jsem měla jako malá, jezdila jsem na něm. Vlastně bych mohla i teď, bylo mu sotva čtrnáct.
„Ano,“ odpověděl Justin s úsměvem od ucha k uchu. „Tan!“ zavolal na dívku. Ta se otočila a zpomalila Sunkinga do kroku.
„Justine!“ zvolala Tan a chytla poníka za vodítko těsně u hlavy. Pak se podívala na mě. „Ty musíš být Claire Foxová. Podala bych ti ruku, ale Sunking by v tom viděl příležitost.“ Nenápadně mrkla ke vchodu do jízdárny. „Však ho znáš.“
„Správně, Tan. To je lady Claire Marion Rose Fox-Silvergladová, dědička Mariccy,“ odpověděl za mě Justin. „Claire, představuji ti Tan Johansonovou, členku klubu Bobcats a jednu z našich nejstarších jezdkyň.“
„Ráda tě poznávám, Tan!“ řekla jsem nadšeně. „A také ráda vidím tebe, Sunkingu!“ Rychle jsem poníka objala.
„Chceš se svézt?“ Justin ukázal na madla připevněná na poníkově hřbetě. „Myslel jsem, že by sis třeba ráda zopakovala základy voltiže. Milovala jsi ji.“
„Dělala jsem ji i v Jorviku a naučila jsem se hodně nových triků,“ přiznala jsem. „Mohu vám je předvést.“
„To budeme moc rádi,“ odpověděla Tan s úsměvem. „Chceš se nejdřív protáhnout?“
„Myslím, že to zvládnu,“ odvětila jsem. „Nacválej ho prosím.“
Tan s udiveným výrazem přiměla poníka k cvalu na levou ruku na velkém kruhu. Proběhla jsem k ní a brzy jsem se ocitla po Sunkingově boku. Uchopila jsem levou rukou madlo a pravou jsem položila na hřbet. Pak už jsem se jen odrazila a byla jsem na jeho hřbetě.
Justin uznale výskl a krátce mi aplaudoval. Pobídla jsem poníka do trysku. Chvíli mi trvalo, než jsem se jeho běhu přizpůsobila, ale brzy už jsem ani nepotřebovala svírat madla. Rozpřáhla jsem ruce a blaženě zaklonila hlavu.
Po chvíli jsem uvolnila stisk nohou a s pomocí Tan jsme dostali Sunkinga do pracovního klusu. Vytáhla jsem se do kleku. Pak jsem se postavila a zpět klesla na jedno koleno. Zahlédla jsem, že se kolem začaly shromažďovat davy lidí, převážně ostatních jezdců.
A tak jsem několik minut předváděla mé nacvičené voltižní představení, které jsem se naučila v hlavním městě. Nakonec jsem saltem seskočila z hřbetu Sunkinga a uklonila se. Já a poník jsme sklidili ohromný aplaus.
Tan zamířila s poníkem do stáje a Justin rozehnal dav. Otřela jsem si zpocené čelo. Voltiž jsem už dlouho nedělala.
„Vynikající, prostě neuvěřitelné!“ řekl užasle Justin. „Jsem si jistý, že mezi Moorlanďany velmi dobře zapadneš! Tan si tě zamilovala! Brzy budeš členkou Bobcats!“ vyhrkl.
Malátně jsem přikývla. Starostlivě se na mě podíval. „Jsem v pořádku. Jen jsem dlouho nejezdila voltiž. To je dobrý. Můžeme začít naši prohlídku?“
Justin se zasmál a prohlásil něco o tom, že my Silvergladové jsme skopové hlavy, které vydrží i pád asteroidu. Hodila jsem po něm kopytní háček, který ležel na zemi. Zasáhl ho do čela.
Justin si pobaveně mnul bolavé čelo a přitom zvedl nástroj ze země. Původně jsem háčku nevěnovala příliš velkou pozornost, ale jemu to nejspíš přišlo zvláštní.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se.
Váhavě přikývl. „To je Michelle,“ řekl směrem k nástroji.
„No a? Asi ho ztratila? Vrátím jí ho,“ nabídla jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Viděl jsem ho naposledy, když jím Michelle vybírala kamínky z kopyt svého koně, než ho zavedla do přívěsu. Pak ho hodila do boxu s čištěním a odjela do Jorviku. Jak se to sem mohlo dostat?“
„Třeba tady byla na projížďce?“ nadhodila jsem.
Podíval se na mě, jako bych spadla z Měsíce. „To těžko,“ řekl suše. „Michelle odjela před rokem. Týden poté se zřítil most spojující naše panství a The Harvest countries. Neměla se jak dostat zpět.“
„Lodí?“
Nevesele se zasmál. „Měla silnou mořskou nemoc. Byla na omdlení, když jela trajektem, nebo i člunem. To by neriskovala. Most dosud nebyl opraven.“
„Jak to, že toho o ní víš tolik?“ zeptala jsem se podezřívavě.
Smutně na mě koukl. „Byla to moje přítelkyně, Claire. Moje pravá láska.“