Nelly

Mé srdce tluče mužskou krví - 4.kapitola

4.Vydávám se do pekla

Na toto místo se vydávám dobrovolně.Z vlastní vůle.
Kráčím sebevědomě k bráně.Vidím pár lidí,kteří si na mě ukazují prstem a říkají si něco ve smyslu,ten chlapec je blázen.Usměju se při uvědomění si,že se ze mě stal muž.Nikdo nic,teda doufám,nepozná a já budu moct zachránit svou rodinu. Když mě uvrhnou a svou rodinu nechám napospas koncentráku,budu se alespoň snažit o lepší život,který by mohl pomoct hodně lidí.Budu se snažit utéct společně s tolika lidmi,kolik maximálně dokážu takz. “zneviditelnit“.
Zatímco si v hlavě promýšlím plán,sebevědomě si vykračuju k uzamčené a hlídané bráně.Přehrávám si to,co bych jim řekla a dojdu k závěru,že je to totálně trapné a nikdo mi to neuvěří.
Něco ve smyslu:
Zdravím.Jsem Ronard Wail.Než jsem se vydal na cestu,bydlel jsem v malém městečku poblíž hlavního koncentračního tábora.Nabídl jsem se tam jako voják,protože práce vojáka je mi nejmilejší.Ale nezvali mě,neprošel jsem základními testy.Od té doby jsem prošel několik koncentračních táborů a k mému štěstí,mě nikde nevzali.Prej nikde nevěří potulným lidem.Proto jsem přišel k vám,doufal jsem,že mě zde vezmete.Stačí,jako obyčejného vojáka.Jsem mrštný,vynalézavý,učenlivý,se zbraní také něco umím a rád bych zde působil jako voják.
Už vidím ty posměchy vojáků a nechápavé pohledy lidí,že se dobrovolně vydávám do pekla.Oni zde přišli z donucení,bůhví jak dlouho tu budou žít a trápit se zde.Plán nemám moc promyšlený,protože se to ani nedá.Promyslím si celý plán a jedna jediná blbost mi ho celý zmaří a já skončím v hladomoru.Ne, děkuji.Budu se snažit být dobrým vojákem.A hlavně,být jim tak dobrý,abych za rok zachránil svou rodinu.
„Takže ty se dobrovolně přidáváš k mému vojsku?“ zeptá se mě vůdce celého koncentračního tábora,když mě dovedou k jeho základně.
Celou cestu jsem viděl nechápavé pohledy lidí,jako jsem si myslel.Nikde jsem však neviděl nikoho z mé rodiny,i když venku byl téměř celý koncentrák.Na chvíli jsem zapochybovala,zda tento riskantní nápad není zbytečný.Nikdy se odsud už nemusím dostat.Co mi nejvíce rvalo srdce bylo to,že bych tu zůstala a svou rodinu viděla umírat.
„Ano,pane.Chci ve vašem koncentračním táboru působit jako voják.Jsem zdatný,rychle se učím a jistě vám k něčemu budu.Žádám jen přístřeší,potravu a teplou sprchu,“ stála jsem ve stanu a němě hleděla na hlavního vojáka.
Ten ke mně přišel a podíval se mi dlouze a hluboko do očí.V povzdálí jsem slyšela křiky a pláč lidí a posměchy vojáků.
„Dobře,pojď sem,“přišel k oknu a odhrnul závěs.
Já jsem přišla blíž,ale on mě dotlačil až úplně k oknu.Zavřela jsem oči a říkala si,že to nemůže být pravda.Před sebou jsem viděla sezařeno několik lidí a jednoho vojáka,který stál před nimi s puškou v ruce.Tušila jsem,co se stane.Všechny je zabije.A ten hnusák bude chtít,abych se na to dívala.Abych věděla,jak skončím,když je oklamu .
„Jen se pozorně dívej.Prožívej to s nimi.Připrav se na to.Protože jakmile zjistíme,že jsi nás oklamal,skončíš tak stejně.Nebo bychom ti mohli udělat ostudu.SvlíkLi tě,“ šibalsky se zasmál a všichni vojáci,kteří byli ve stanu také.
Musela jsem se na to dívat.Vždy,když jsem zavřela oči,mi voják do ucha šeptal, že mě zabije hned,že to pro něj nebude žádný problém.Když jsem to zkusila ještě několikrát,odvrátit oči nebo je zavřít,bral si ze stolu pušku a já věděla,co se stane.Tito lidé to nemají v hlavě v pořádku.Pozorovala jsem,jak na ty nevinné lidi křičí,jak je ponižují,jak se jim vojáci smějí.Jednoho muže a jednu ženu,kteří byli moc odhodlaní,svlékni do naha a ponižovali je.Bylo mi jasné,že můj plán musí být dokonale promyšlen,musím si najít nějaké spojence,kterému budu nadevše věřit a on mě neoklame.Nesmím být moc důvěřivá a zase ani málo. Musím si každý svůj krok dokonale promyslet.Musím být vynalézavá.
Ozvaly se výstřely a já zase začala reagovat na život kolem mě.Když jsem se podívala pozorněji,poznala jsem,že těla ležící nehybně na zemi patřili oné ženě a muži.Po tváři mi stékaly slzy.Nechtěla jsem se na to dívat,na to,jak zabíjí lidi, které si vybrali.
Denise,vzmuž se!Má-li být z tebe pořádný muž,nesmíš své city vypouštět na povrch.Chceš-li plakat,plakej ve své duši,ve svém srdci,ve své mysli.Jsi-li naštvaná,buď naštvaná ve své duši,ve svém srdci,ve své mysli.Máš-li bolesti, stěžuj si ve své duši,ve svém srdci,ve své mysli.Máš-li chuť to vzdát,vzdej to ve své duši,ve svém srdci,ve své mysli.Nepouštěj své city na povrch.Trápí-li tě něco,řekni si něco,co tě opět zpět rozradostní.Denise,holčičko moje,vždy budeš ženou,ale bude-li to potřeba,dokážeš být i mužem.Jsi vyjímečná.Dokážeš mnohé.Nenech se zastrašit.
Ano,babičko.Děkuji ti za tvá slova.Za tvou podporu.Je mi líto a tíží mě to,že jsi nás tak brzy odpustila.Byla jsi mi nejlepší babičkou,jakou jsi mohla být.
Dívala jsem se na ta ubohá těla,která se postupně skácela na zem.Byla mezi nimi i malá holčička,mohla být 8 let.Stála hrdě,sebevědomě,narovnaná a hleděla před sebe.Věděla,co jí čeká.Opustí tento svět jako dalších několik lidí.
Kdo ví,jestli nakonec neumřeme všichni?
Ozvaly se další výstřely.Další těla se skácela k zemi.Další lidé křičeli a slzy jim tekly ve vodopádech.Představila jsem si tam svou rodinu.Slzám jsem se neubránila.Hlavní voják se postavil vedle mě a díval se na vraždění nevinných lidí.Byl zamračený,ale v očích mu zářila odvaha.Když jsem se něj podívala,ani sekundu mi nevěnoval.Pořád se díval na to ono místo,kde stálo ještě pár lidí a čekalo na svou smrt.Tělo malé holčičky se skácelo k zemi a pár minut po ní i ostatní lidé.Hleděla jsem na tu kupu lidí,kteří právě přišli o svůj život.
Ale proč?Proč přišli o svůj život?Kvůli ničemu?Jen tak?Zbytečně?
Vojáci,kteří byli svědkem tohoto vraždění se zasmáli a začali sbírat nehybná těla.Voják,který měl to potěšení zabít všechny lidi,kteří byli vybráni,byl od dalších vojáků poklepán na rameno.Zřejmě za dobře odvedenou práci.
Dobře odvedená práce je to,že mineme méně nábojů na zabití tolika lidí?Nebo je to snad to,že ty lidi nechal trpět?Že se jim vysmíval?Dobře odvedená práce má pro tohohle vojáka znamenat vždy?Že je zabil a nezhroutil se?Co v tomhle případě znamená dobře odvedená práce?
„Tohle mě vždy potěší.Když mohu vidět ty padající těla.Brečící lidi.Když můžu vidět,jak trpí,“ poklepal mě na rameno a nařízil vojákům,ať mě odvedou do mého přístřeší.Ať mi dají oblečené hodné vojákovi a ať mě pošlou se osprchovat.
To,čeho jsem se nejvíce bála byla má smrt a to,že mě odhalí.Nejlepší způsob jsem to mohli udělat,ověřit si zda jsem muž,poslat mě se jít osprchovat.Jak se mám asi tak vymluvit?Sprchy jsou společné,to je mi jasné.Nemůžu tam jít nahá, což by určitě některé potěšilo,ale to já nemám zapotřebí,se někde promenádovat nahá.Určitě by tam byl někdo,kdo by to ihned řekl hlavnímu. Takže jsem v pr*eli.
„Ty,víš,“ řekla jsem drsným hlasem. „Nemáte tu ženské sprchy?“ zašeptala jsem.
Voják se nahlas zasmál „Máme ve vojsku pár ženských,takže jo.Ale pochybuju,že by tam teď nějaká byla.“
„A nemohl bych tam?“ zeptal jsem se nejistým hlasem.
Bylo mi jasné,že se mu to zdá divné.Jo,možná se mu zdá,že jsem nadržený muž, který jde okukovat ženy do sprch.Že proto tam chci.Není to pravda,ale já mu pravdu říct nemůžu.
„Ty seš ale,“ zasmál se a podal mi starý ručník. „Užij si to tam.Jakmile se osprchuješ,obleč se a přijď do stanu hlavního,“ zavrtí hlavou,usměje se a odejde.
Co já tu provádím,říkám si,když vcházím do ženských sprch.Když se svlékám a rozpouštím si své vlasy,odhaluju tak každému ženu,která někde pod tou tunou oblečení stále žije.Voda mi masíruje celé mé tělo.Po tak velkém cestování je mi to moc příjemné.
Jakmile jsem se osprchovala,rychle jsem se oblékla a s drsným ručníkem v ruce jsem si sedla na zem.Po tváři se mi válely slzy.Viděla jsem,jak umírá několik nevinných lidí.Jak je svlékají a posmívají se jim.V pozadí jsem slyšela křik a pláč lidí.Ta malá holčička...
Dost!Musím si přestat myslet,že je to jedna z mých sester.Barvu vlasů měla stejnou,ale měla je o dost krátké.Možná ji je ostříhali,jako to dělají s každým,kdo má delší vlasy,aby se jim tam hůře dostali vši.
Najednou uslyším kroky,rychle si posbírám své věci a snažím se,aby mě tu nikdo neviděl.Spatřím nádhernou ženu jen v lehkém kabátu.Po chvíli ho sundá a já odvrátím zrak.Zaleze si do vedlejší sprchy a zcela bez toho,že by se bála,že ji někdo uvidí,se osprchuje.
Já rychle odcházím ze ženských sprch a utíkám do stanu pro vojáky.Své věci si dám pod první volnou postel,kterou uvidím.K mému štěstí tu nikdo není.
Sebevědomě kráčím ke stanu hlavního vojáka.Když procházím kolem místa,kde před asi půlhodinou umřeli lidé,derou se mi do očí slzy,ale já jim nedávám volný průchod.Narovnám se a dívám se před sebe,místo toho,abych se dívala na ty překvapené tváře vojáků,kteří si říkají,co tu ten mladej dělá?!:na uplakané tváře lidí,kteří byli svědkem úmrtí jejich nejbližších:na otroky,kteří musí dřít,aby dostali k večeři alespoň kousek chleba a pár kapek čisté vody.
Nikdo nemyslí na to,že když to takhle bude dále pokračovat,všichni umřeme.I hlavní voják,který má v tom všem prsty.

„Co se má stát,se stane.“ 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*Děkuji za přečtení!

+6

Příběhy a povídky

Autor: Elhan   |   Publikováno: 12.07.2016   |   Zobrazeno: 720x