Nelly

Mé srdce tluče mužskou krví - 3.kapitola

3.Kráčím tmou
Cestovala jsem o samotě,s minimálními zásoby potravy a s velkou zimou,která mě svírala.Den co den se den zkracoval a zima začínala být krutější,něž jsem si myslela.Každou sekundu jsem přemýšlela o tom,že bych to vzdala.Ale,když jsem si vzpomněla na mou rodinu,která teď určitě trpí,vstala jsem a vyšla kopec.Když jsem byla na vrcholku,pohlédla jsem na nádherný výhled.Ale jakmile jsem spatřila,že mě dalších dost dní nečeká nic víc,než jen les,louka a samota, popadla jsem nejbližší kámen a hodila ho ze srázu.Chvíli mě napadla myšlenka, že bych své trápení ukončila,spustila bych se ze srázu.Tak by se ale vyřešili jen mé problémy.Ale ne ty mé rodiny.Ta by stále trpěla a snažila se přežít dnešní svět.
Jedné noci,kdy jsem se trápila nad nedostatkem potravy,jsem měla sen.Sen o mé rodině.Společně jsme stáli před velkým vánočním stromečkem, který byl krásně ozdoben a na špičce ho zdobila výrazná a mohutná hvězda. Přicházeli lidé a další lidé,kteří mi byli moc dobře známí.Bratranci Jonas a Richard,kteří se koulovali a náramně si to užívali.Mé sestry Gabrielle a Eve se sáňkovali a jejich smích putoval po celém lese.Já jsem stála vzadu s nějakým neznámým klukem. Líbali jsme se a smáli jsme se jako smyslu zbavení.Co má ten sen znamenat?Má to být má budoucnost?
Vzbudila jsem se,protože jsem nechtěla vědět,co dál mě bude čekat.Sbalila jsem se a vydala jsem se na další část mé cesty.Zima přituhovala a já byla donucena si potravu shánět sama.Někdy jsem měla štěstí a narazila jsem na nějaký kus ovoce.Jindy jsem však musela zapojit všechnu svou všestrannost a jít si ulovit nějaké menší zvíře.Velkou radost mi udělal větší králík,kterého jsem ulovila hned první den,kdy jsem začala trpět hladem.Mezi mé menší radosti patřili i hlodavci a ptáci.Když jsem byla v koncích,snědla jsem i hlemýždě, stonožky nebo nějaký hmyz.Donutila jsem se sníst i pár listů z rostliny,které jsem si myslela,že jsou jedlé.Palčivá bolest v ústech,boláky v ústech a dlouhodobé pálení mě odnaučila jíst to,co dostatečně neznám.
Mé ruce jsem měla dodřené a zdobilo je nejen pár boláků.Obličej jsem měla vysušený a s pár škrábanci.O mých chodidlech ani nemluvě.Měla jsem velké potíže chodit,protože jsem měla nejeden bolák i na chodidlech.Paty jsem měla rozpraskané a vysušené a kůži na chodidlech celou popraskanou.Když jsem si po těžkém dni sundala boty i ponožky,zasyčela jsem bolestí.Mé staré boty toho už měli spoustu za sebou,jejich podrážka byla celá popraskaná a byl v ní zaražený nejeden kámen.Na mých prstech u nohou jsem měla samé otlaky, které mě nesmírně bolely.Je možné,že jsem na nohou měla plíseň.Ale jak jsem to mohla řešit,když jsem byla bůhví jak daleko od jakékoliv civilizace?
Netušila jsem,kolik mi zbývá kilometrů do mého cíle,do koncentračního tábora. Nevím,jak mě to napadlo.Dobrovolně se vydávám do toho největšího zla.Do koncentračního tábora,kde chci působit jako voják.Můžu tam zemřít,mohou mě tam týrat,znásilňovat nebo trápit hladem.Můžu vidět umírat desítky lidí a vidět nevinné tváře lidí,které stejně zabijí.Tváře dětí,kteří vidí,jak umírají jejich rodiče nebo příbuzní.Bude to tam kruté.Možná více kruté ,než dokážu zvládnout. Možná už nikdy neuvidím svou rodinu,ani svou matku.Možná je toto poslední cesta,kterou kdy v životě uskutečním.Možná jsou toto poslední minuty mého života,než mě najdou vojáci a zabijou.Možná mě ani nevezmou jako vojáka, nebudou mi věřit a hned mě zabijí.Mohou mi dělat tolik věcí.Já,ale pořád naivně věřím v to,že to dokážu.Dokážu obelstít desítky,možná stovky vojáků. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím,co se stane,až to dokážu.Kam odvedu svou matku,otce i mé sestry?Kam půjdeme?Jsem si jistá,že nějakou dobu po nás půjdou vojáci.Kam utečeme?Co,když nás dopadnou?Nebudeme mít žádné zásoby potravy.Bylo tolik otázek,na kterých jsem si přála mít odpověď.To,co se stane POTOM,bude čistě v mých rukách.Je možné,že můj otec nebo mé sestry budou znaněné.Nevím,co se stane POTOM.Ale doufám,že budeme žít lepší život,něž jsme dosud žili.
Dalším otazníkem bylo pro mě to,zda mou rodinu odvedli do stejného koncentráku jako jdu já.Zda,když tam přijdu,nebudu sklamaná,když tam svou rodinu neuvidím.
Má rodina pro mě znamenala,znamená i bude znamenat vše.Nikdo si nedokáže představit,co vše jsme si prožili.Trpěli jsme hladem,měli jsme velké potíže s vojáky,ukrývali jsme věci,které bychom mít neměli,kradli jídlo a dělali vše,co jsme mohli.Když jsme žili sami s mými rodiči,mé sestry ještě na světě nebyli,svět byl o něco lepší.Jenomže jak se má první sestra narodila,těsně po jejími třetími narozeninami se po spravedlnosti slehla zem.Začali se stavět koncentráku,vylidňovat vesnice a začali se brát odstupky v podobě jídla a vody. Nikoho nezajímalo,že jste nevinní,že máte rodinu a že si chce jen žít šťastný a poklidný život.Je zajímalo jen to,aby měli všechny lidi strčené v koncentráku. Nezajímalo je,že tam trpíte hladem,že se klepete zimou,že se tam zachvíli jistojistě všichni pozabíjíte,že vás tam týrají a okrádají.Oni chtěli jen jedinou věc,dokázat si,že jsou nejlepší.
Určitě někdy sledujete staré černobílé filmy nebo dokumenty z této doby.Někteří z vás si dokáží představit,co se vlastně dělo,ale mnoho z vás to nezažilo.Říkáte si,jak je možné,že jim to procházelo/jakto,že je nikdo nezabil. Všichni se jich báli a mnozí jim pro jejich bohatství chtěli pomáhat.
Kráčím tmou,
ačkoliv nevím,
kam vlastně jdu.
Před sebou nevidím nic,
jen tmu.
Sedím osamělá na pařezu,
přemýšlím o svém životě,
ve tmě.
Ať je den nebo noc,
já si stále za svým cílem jdu,
ať mám hlad nebo žízeň,
stále kráčím dál.
Nezvdám se jen proto,
že to vy chcete,
že o to žádáte.
Já jdu tam,
abych svou rodinu zachránila,
poklid na zem svět nastolila.
Věřím v to,
že to dokážu,
ač to bude jakkoliv těžké.
Dny i noci ubíhali pomaleji než jsem si myslela.Když jsem už měla dost a chtěla jsem si dát pauzu,podívala jsem se za sebe a ještě stále viděla místo,kde jsem další část své pouti toho dne začala.Bylo mi do breku.Tolikrát jsem to chtěla skončit.Netrápit se.Říct,sbohem,a skončit to.Ale já jsem stále věděla proč tu jsem.Cesta byla úmorně dlouhá a strašně únavná.Zásoby,které mi má matka přichystala jsem snědla během pár dní.
Opět jsem pocítila kručení v břiše a rozhodla jsem se,že si musím jít něco ulovit. Jako vždy jsem si věci nechala na mém dosavadním táboře,vzala jsem si s sebou jen věci potřebné pro lov a šla jsem na věc.Než jsem vstoupila do lesa, obloha byla bez jediného obláčku.Dnes to již od rána vypadalo na krásné počasí a taky se tak stalo.Jeden z mála dnů,které si užiju ještě než nastoupí řádná zima.Ze začátku jsem se bála jít do lesa,ale strach mě pomalu opouštěl.Věděla jsem,že jestli mám umřít,tak se tak stane.Když jsem vstoupila do lesa,zalil mě pot a začala jsem se třást.Tento les byl jiný než ty,které jsem často procházela. Nebyli zde vysoké stromy jako v jiných lesích,ani stopa po jakémkoliv zvířeti tu nebyla.Les tvořili převážně stromy menšího vzrůstu poseté z každé strany hrubým mechem.Občas zde byl i nějaký keř.Nebyl tu žádný potok ani řeka,takže byla pravděpodobné,že tu žádné zvíře žít nebude.Občas jsem na nějaký strom vyřízla znak,abych věděla,kudy se nám vrátit zpátky do tábora.Občas jsem zahlédla nějakého brouka,pavouka a nebo nějakého malého hada.Ale odvahu je ulovit jsem neměla.Povzdechla jsem si,když jsem dlouho nezahlédla ani jednu stopu nějakého zvířete.Sklamaná jsem natrhala alespoň pár borůvek a malin.Ty jsem cestou zpátky snědla a do mého tábora jsem přišla celá zmožená.
Nikdy jsem nebyla sama,
nikdy tak dlouhou dobu.
Nikdy jsem necítila samotu,
přesto já byla dcerou po dobu nejistou jedinou.
S otcem jsem jezdívala na trh,
pomáhala se sklizní.
Také své matce s obědem a šití.
Mé sestry se narodily dva roky po sobě,
a já už sama nebyla.
Krásné časy to byly.
Krásné.
Kráčela jsem dále a dále.Byli to úmorné dny plné napětí,naděje,hladu a touhy po domově.Avšak,to,co jsem viděla pár dní po mém incidentu s “divným“ lesem,mi zčistajasna přidalo na mém sebevědomí.
Ostnaté dráty,hlídky,stany a vysoké věže.Křik,pláč a tváře nevinných lidí.To je to,pro co jsem ušla tak dlouhou cestu.To je koncentrák.Místo,kde drží mé sestry a mého otce. 

„O radost se člověk dělí,zatímco smutek nosí sám.“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*Omlouvám se,poslední dobou vychází kapitoly méně častěji.Budu se snažit to napravit.

Děkuji za přečtení!

+6

Příběhy a povídky

Autor: Elhan   |   Publikováno: 08.07.2016   |   Zobrazeno: 650x