Nelly

Mé srdce tluče mužskou krví - 2.kapitola

2.Skrývej své city,holčičko

Noc bez těch nejdůležitějších lidí v mém životě jsem prožívala těžko.Usínala jsem schoulená v matčině náručí.Obě dvě jsme vzpomínaly na krásné chvíle,kdy jsme se cítily nejlépe.Mě uteklo i pár slz a myslím,že má matka se také neudržela.Snažila jsem si představit,jaké to v koncentráku asi tak může být.A pomalu jsem se smiřovala s tím,že mě i mou matku tam také dají. 

Ráno bylo o něco lepší.Když jsem se vzbudila v ložnici rodičů,na nebi nebyl ani jeden mrak a slunce už svítilo.Povzdychla jsem si.Nový den.Ale tentokrát bez otce a mých dvou milovaných sester.Večer,při té všé psychické bolesti jsem si ani nevzpomněla na mé rány.Musela jsem na svém těle mít neskutečně mnoho odřenin a modřin z toho,jak mě ten voják dokopal.Vyhrnula jsem si tuniku,ve které jsem tu noc usnula a zděsila jsem se.Celé mé břicho mě bolelo a to ne-mluvně o těch ošklivých modřin a odřenin.Zacházel se mnou jako s hadrem. A bůhví jak zachází s mými sestrami.Otce určitě povolali jako hlídací službu.
„Mami,“ pověděla jsem při snídani,které se skládala z suchého chleba a čisté vody. „Vzali nám to?“
Matka se na mě podívala a dlouze pokývla hlavou na znamení,že ano.
Opět jsem si povzdechla.To,co jsme tolik let uchovávali,schované jak nejlépe to šlo,to nám teď vzali.To nejdůležitější co jsme měli.To,co nám mohlo zachránit život.To bylo v náručí těch hnusných vojáků.
Nikdy jsem se necítila tak jako teď.Byla jsem neschopná cokoliv udělat.Věděla jsem,že jestli se rozhodnu jít do vojny a snažit se dostat z koncentráku mou rodinu,selžu.To mi bylo více než jasné.A nejhorší by bylo,kdybych se do boje vydala na vlastní pěst.Můj plán by musel být dobře promyšlený,každou sekundu bych si musela naplánovat,převléct se do roli mladého muže a jít vstříc tomu,že bych se odtamtud už nikdy nemusela vrátit.Je pravda,že zkouším nové věci strašně ráda,strašně ráda riskuju.Ale jestli mám zachránit svou rodinu, musím vymyslet něco jiného.Plán,ve kterém by nešlo o můj život.
Tušila jsem,jak se musí cítit má matka.Sama jsem byla na pokraji zhroucení,ale nechtěla jsem být uplakaná,což bych,kdybych dávala svým citům volný průchod,byla.Nechci být za tu slabou,i když v hloubi srdce jí určitě jsem.
„Zlatíčko,ty víš,že jsi má jediná vnučka.Jestli se tvé mamince narodí ještě nějaké dítě,vyprávěj mu o mně.Řekni mu všechny pohádky,které jsem ti kdy říkala a,kterými jsem tě uspávala.Řekni mu všechna pravidla ženskosti,kterými jsem tě učila.Nauč ho vařit a být samostatné.Vyprávěj mu bájné příběhy,aby nezapomnělo,že je na světě přeci jen krásně,i když se to nezdá.A nezapomeň, hlavně ho nauč být silné.Skrývej své city,holčičko moje.Buď tou nejlepší dcerou, sestrou a později i matkou a babičkou.Bůhví,jestli budeš teta.Ale v každém případě jsem si jistá,že ty budou tou nejlepší v každém případě.“
„Babi!Ne!Babi!“
Poslední slova,které jsem od babičky kdy slyšela.Má babička byla opravdu silná a sebevědomá žena.Nikdy si nepřipouštěla,že to nezvládla.Každému pomohla.
Babi,já ti mohu říct,že tys mi tou nejlepší babičkou byla.
„Skrývej své city,holčičko.“
„Mami,“ řekla jsem své matce o pár hodin přemýšlení později.Má matka seděla na rozvrzané,staré a zaprášené dřevěné židli u jídelního stolu,který spíše připomínal prkna dřeva sbitá k sobě. „Nemohu tu jen tak sedět,když můj otec a mé sestry jsou v nebezpečí.Musím něco udělat.Mám vymyšlený plán.Je to trochu riskantní,ale musím to udělat.“
„Denise,miluju tě nadevše.Tvého otce i tvé sestry taktéž.Jsem z toho nešťastná. Ale nechci přijít i o tebe.“
Sedla jsem si naproti své matky a zahleděla se do okna „Nepřijdeš o mně.To ti nedochází,že tam mého otce i mé sestry necháš napospas osudu?“
Má matka vstane a dojde k oknu „Něco bych ti měla říct.Zřejmě víš vše o minulosti,kterou jsme si s tvým otcem museli prožít.Zemi trápil hladomor.Já jsem na pokraji svých 18 letech zjistila,že jsem těhotná.V úvahu nepřišlo nic jiného než,že bych to dítě měla s tvým otcem.Jakmile jsem mu to sdělila, zaradoval se.Ale já jsem věděla,že přede mnou skrývá strach.Bojí se o mě,o sebe a o naše zatím nenarozené dítě.Klidně by nás mohl zabít hladomor nebo by k nám přišli vojáci a zabavili by nám vše.Mé dítě by v těhle případech rozhodně nepřežilo a bůhví,zda bych já a tvůj otec přežili.Ty víš,že ty časy byly těžké.Ještě budou těžké.Jednoho dne,kdy jsme se s tvým otcem a mými rodiči radovali,přišli vojáci.Tvého otce si odvedli a nás hlídali.Každou noc jsem se strachem usínala.Mí rodiče mě utěšovali,ale nepomáhalo to.Přišel den,kdy jsem měla porodit své první dítě.Porod byl obtížný a já jsem po něm měla docela závažné problémy.Má matka zavolala stráže,protože si už nevěděla rady.Mé dítě odrodili vojáci.Ač to bylo mé dítě,odvedli si mého chlapečka do svýho hnusnýho domu.Plakala jsem a plakala.Nikdy jsem své dítě neviděla.Nikdy.“
Mé matce se po tváři začaly hrnout slzy a mě jich také pár ukáplo.Musím být silná.
Přišla jsem ke své matce a dlouze jsem ji objala.Utěšovala jsem ji a začínala chápat,proč mě k nim nechce pustit.Plán jsem měla promyšlený,každou sekundu.
Udělám ze sebe muže,který by rád a dobrovolně vstoupil do koncentračního táboru jako voják.Budu vykonávat to,co vojáci dělají.Budu v sobě skrývat ženu. Dostanu z koncentráku obě mé sestry i mého otce.Do roka se vrátím,mami, slibuju.
Nepozdával se mi nápad,že bych si někam odešla a mou matku bych tu nechala samotnou.Nemůžu jí slibit,že bych po roce přišla.Nemůžu jí slibit ani to,že bych vůbec někdy přišla.Možná nedokážu dovést zpátky svou rodinu,ale budu se o to snažit,co mi mé síly budou stačit.A když se mi to už nepodaří,když mě odhalí a budou mě týrat,budu se alespoň snažit změnit životní situaci.Budu se snažit ji zlepšit.Možná svou matku,své sestry ani svého otce už nikdy neuvidím.Možná tam umřu.Ale riskování je život.Za zkoušku nic nedám.Musím to zkusit,i když by mě to mělo stát vlastní život.Musím být silná a skrývat své city.
Třetí ráno,kdy jsem se probouzela bez mých dvou sester a mého otce,mi začalo bušit v hlavě a já věděla,že na mě přichází nesmírná bolest hlavy.Žádné léky,jen bylinkový čaj,který jsem si mohla dát,aby mi bolest hlavy trochu zmírnil.Do práce jsem však musela tak jako tak.Migréna,ne migréna.Avšak,když si později došla na toaletu,zjistila jsem něco,co můj plán oddálí.Dostala jsem menstruaci. Vždy jsem trpěla převážně silnou menstruací,velkými bolestmi v podlíškou a taktéž velkou menstruací.Má matka říkala,že ženy jsou neustále těhotné,takže se menstruace nemá kdy dostavit.Ale u žen,jakou jsem já,která nechci prozatím žádné dítě,se menstruace objeví vždy jedna do jednoho měsíce.Zoškliví mi čtyři až osm dní,které budu muset protrpět s velkými bolestmi.Nejen,že se tímhle musel můj plán oddálit,ale musela jsem přemýšlet i o tom,jak mou menstruaci před tolika muži zatajím.Jsem si naprosto jistá,že tam jsou společné sprchy,což mi uskutečnění mého plánu přerušilo.Nemohu se přeci koupat s muži,když jsem žena.Nejen,že by to poznali a hned by utíkali za hlavním,ale já by jsem byla zneuctěna před bůhví jak tolika muži.Takhle to nepůjde.A dalším problémem je možná kontrola,kdy mě svlečou do naha a prohledají mě,zda někde něco neschovávám.Má nahota byl můj největší problém.
„Dostala jsem to,“ řeknu skleskle toho stejného dne.Sedím u jídelního stolu s mou matkou.Jen tak jsme si sedli,abychom probraly můj plán „Mami,přišla jsem na řadu problémů.Má nahota,je jasné,že ve společných sprchách poznají,že jsem jiná,že jsem žena.Má prsa,když budu oblečená zatajím a nějak se snad dostanu do mužského života.Do společných sprch nemůžu,ale vím,že budu muset.Vojáci se se mnou mazlit nebudou.Mami,budu silná a statečná, budu skrývat své city.Ale stále nevím,jak bych mohla zatajit ženu,když budu celá nahá.“
Má matka se na mě dívala s úžasem,ale i strachem.Bojí se o mě,to já poznám.A má se i čeho bát.Vždyť se jí vůbec nemusím vrátit.Nějaký voják si řekne,že mě zabije,tak mě zabije.Nemám se jak ani čím bránit.Jestli se rozhodnu do toho jít, musím splnit to,pro co jsem tak přišla,musím být dobrým a poslušným vojákem. Nějak si zvyknu na to,že mě budou oslovovat tak a tak a,že mě šoupnou někam i s jinou ženou.Nějakou výmluvu si najdu.Ale svou menstruaci ani své nahé tělo jen tak neutajím.To bude chtít dobře promyšlený plán.Moc dobře promyšlený plán. 

Den co den jsem se zavřela ve svém pokoji,slzy mi tekly proudem.Já jim dávala volný průchod,protože jsem cítila,že to potřebuju.Každý den jsem se cítila hrozněji a hrozněji.Mé sestry i mého otce drží někde v koncentráku,bůhví jestli je nebijou a netýrají,a já si tu s mou matkou jen tak sedím.S prací mi pomáhala má matka.Dřely jsme obě jako kůň,ale stejně to nestačilo.I když nemáme ještě vše sklizené,je jasné,že nás to do dalšího jara neuživí.
Neustále mě trápily ženské odlišnosti a problémy.I když jsem pociťovala velké bolesti,v práci jsem nepolevila.Věděla jsem,že jestli odhalí,že místo vojáka k nim přišla vojačka,nedopadne to se mnou dobře.
Následující ráno,pátého dne bez nejdůležitějších osob v mém životě,jsem pomalými krůčky došla k matčině pokoji,zaklepala na dveře a následně jsem je otevřela.Má matka seděla na posteli a po tváři jí stékala nejedna slza.
Došla jsem k ní,pevně jsem ji obejmula „Mami,jsem rozhodnutá.Zásoby nám nevydrží do dalšího jara.Ale kdybych odešla,tobě snad vystačí.Jsem rozhodnutá, svou rodinu půjde zachránit.Prosím,ty zůstaň tady.Do roka se vrátím,uteču, udělám cokoli,abych tu za rok byla.“
Má matka se na mě dlouze podívala a potom mě pevně sevřela.Pomohla mi se sbalit a také ze sebe udělat muže.
O pár hodin později,sbalená a pevně rozhodnutá jít zachránit svou rodinu,jsem své matce mávala.Spatřila jsem pár slz,které mé matce stékaly po tváři.Já jsem se také pár slz neubránila.Když mi má matka zmizela z dohledu,vydala jsem se podle staré mapy,kterou nám,jako jedinou věc,nevzali.

„Věř,běž a dokážeš.“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*Sice později,ale přeci jen.Vím,že jsem psala,že další část příběhu máte očekávat v průběhu víkendu.S rodiči jsem jeli na menší výlet,takže jsem to nestihla

*Vždy,když budu psát něco pod tuto čáru s hvězdou,nepatří to k příběhu.

*Každá kapitolu bude mít v průměru 1700 slov.

Děkuji za přečtení!Děkuji za plus a komentáře!