My Amazing Life

«Nejnovější články | My Amazing Life

Vytvořit blog | Nápověda

✏ Melodie

Luke rád trávil volnou hodinu v hudebně. Nikdo na naší škole hudebku neumí moc dobře učit, takže je tahle učebna skoro pořád prázdná, jelikož ani nemáme skoro žádné hodiny. Vždy posedával na parapetu, opírajíc se lopatkami studené zdi. Jeho hubené prsty poseté tenkými jizvami si pohrávali se strunami snad navždy opuštěné kytary.

I když se to tak nezdá, tak Luke je ve skutečnosti velmi citlivý a vnímavý. Svoji hrubou a bezcitnou povahu nasazuje jenom mezi svými přáteli, kvůli respektu. Ale když byl sám, přeměnil se v tuto jemnou až přímo bezmocnou bytost. Já jsem tu ráda chodila nejen kvůli toho, že tu byl klid, ale také kvůli něj. Jeho magická aura mě vždy dokázala uklidnit. Nevím, jestli mu moje přítomnost vadí, ale nejspíš si mě ani jednou nevšiml.

Ty jeho melodie jsou neobvyklé. Z těch tichých písní jde cítit mrtvolný smutek, ale zároveň i sluneční svit. Den co den. Luke se najednou usmál.

Najednou byla moje vnitřní rovnováha pryč. Jeho náhlá reakce mě vyvedla z míry. Že by si mě všiml? Věřím, že mě nevidí poprvé. Často se potkáváme na chodbách, párkrát jsem do něj vrazila v jídelně, jednou mě dokonce nachytal, jak se flákám za školou. Ale všechny tyto momenty nic neznamenaly. Bude to možná znít divně, ale nikdy jsme na sebe nepromluvili.

,,Líbí se ti?" zeptal se. Ihned jsem se na něj podívala. Luke přestal hrát a opřel kytaru o zeď. Ticho. Chvíli jsme se jen tak dívali jeden druhému do očí. Hleděli jsme si do duše.
,,Cože?" zašeptala jsem. Luke otočil svoji hlavu k oknu. Jeho bledá kůže vynikala oproti jeho tmavým vlasům. ,,Máš... nový účes," řekla jsem, aby tu nebylo takové ticho. Zelený pramínek vlasů mu spadl do obličeje. ,,Zahraješ mi ještě?" Po krátkém váhání se Luke znovu chopil kytary a začal hrát stejnou melodii jako před tím.

Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak potichu seděli, ale nemohla jsem se odtrhnout. ,,Hraješ taky na něco?" zeptal se mě.
,,Ne."

,,Pojď sem," řekl. Váhavě jsem se postavila a šla k němu. Luke se posunul a nabídl mi, ať si sednu vedle něj. Když jsem si k němu přisedla, natáhl kolem mě ruku a chytil mě za zápěstí. ,,Dej ruku sem. Já ti pomůžu," a začali jsme společně hrát. Sice mi to moc nešlo, ale Luke se nevzdával. S citem mi spravoval prsty a posouval rukou. ,,Jde ti to dobře."

Po pár minutách jsem už věděla, jak jde melodie po sobě, které struny mám rozeznít. Luke mě už taky nechával ať hraju sama. Vždycky jsem chtěla umět hrát na kytaru, ale rodiče mi ji nechtěli koupit. Prý bych toho brzo nechala. Jakmile jsem dohrála, Luke se na mě usmál. ,,Co je?" zeptala jsem se nervózně a dala jsem si vlasy za ucho.
,,Jen obdivuji nadanou hudebnici."

,,Nech toho," začervenala jsem se.
,,Zahraješ si se mnou po škole?"
,,Ale já nemám kytaru."
,,Tak si vezmi tuhle. Nikdo ji potřebovat nebude," řekl Luke a ukázal na školní kytaru. I kdybych si ji chtěla vzít, tak s ní ze školy neodejdu. Někdo by mě chytil.
,,To nejde. Vždyť mě chytnout."

,,Nech to na mně. Po škole se setkáme u mě doma," usmál se Luke a pustil mě ze svého objetí.

Najednou zazvonil zvonek. ,,Biola," vylekala jsem se a popadla jsem tašku. Když jsem se už chystala odejít z hudebny, Luke mě chytil za ruku a zašeptal: ,,Měj se hezky, Jess."