Mé blogy

Amira, egyptská princezna-příběh-kapitola4

Amira, egyptská princezna-Christine Frasseto (kapitola4)
http://www.howrse.cz/    

Ne, musím najít JI. Divokou klisnu, která je tak nepolapitelná jako měsíc. Pomalu procházím kaňonem, odstrkuju stranou rákosy, větve tamaryšku a trsy trávy. Abych si dodala odvahu a klisna si zvykla na mou přítomnost, začnu si pobrukovat egyptskou ukolébavku. Nepamatuju si slova, jen melodii. Pak zkouším improvizovat a vymýšlím si uklidňující text, abych klisnu ujistila. Snad to zabere.

Rozhodla se hrát si se mnou na schovávanou. Pokaždé, když se k ní přiblížím, její svaly se rozechvějí a odejde pryč. Poznám ale, že dává velmi dobrý pozor. Vyhraje zvědavost nad strachem? Pořád si pobrukuju a jdu blíž k ní. Tentokrát se mi podaří dostat na 3 metry. Pod neuvěřitelně bujnou ofinou se v jejích velkých černých očích na okamžik zaleskne paprsek měsíčního světla. Nozdry se jí chvějí a uši se nerozhodně otáčí, jako korouhev ve větru. Instinktivně se přestanu hýbat, abych nenarušila tu kouzelnou chvíli. Velmi tiše si dál pobrukuju svou melodii a obdivuju eleganci klisny, její prohnutý hřbet, zvednutý ocas, silné svaly a dlouhou hedvábnou hřívu. Je krásná a důstojná jako arabský plnokrevník, který je v dostihovém světě velmi žádaný. Amira, opravdová princezna. Co dělá úplně sama v tomto nehostinném kaňonu? Utekla snad z chovné farmy? Choval se k ní někdo špatně? 

Tato dcera měsíce je připravena k útěku při sebenenápadnějším pohybu nebo zašustění listů. I když tu a tam skloní hlavu k zemi. Kdybych tak měla jablko nebo kostku cukru, kterou bych jí mohla nabídnout, možná by přišla blíž. Nespouštím z ní oči a pomalu zasouvám ruku do zadní kapsy kalhot. Kdo ví, co tam najdu, třeba rozmáčknutý lokum nebo sáček cukru, který jsem si nevědomky strčila do kapsy ve škole? Ale i tento prostý pohyb stačí na to, aby v ní probudil pudový strach z predátorů a odbíhá pryč, uši sepnuté dozadu, vzdorovitě vykopává. Asi už se nevrátí a zmocňuje se mě dětský smutek, jako když se musíte probudit z krásného snu.

Nahlas si povzdechnu, protáhnu si ztuhlé nohy a zkouším se vrátit do reality, která vůbec není tak okouzlující. Je noc a já nemám žádný způsob, jak komunikovat se světem, ani žádný dopravní prostředek. Jsem někde na skalnatém úpatí Vádí Natrun, které své jméno získalo kvůli vysokému obsahu natronu, dezinfekční, absorpční soli důležité při mumifikaci ve starověkém Egyptě. V současné době se používá při výrobě skla. Krystaly se těží dvakrát za rok na pobřeží solných jezer, která tak tak vidím v dálce na dně údolí. Přemýšlím, jestli vyrazit směrem k jezerům hledat pomoc. Kdyby se ale momentálně těžilo, určitě bych viděla světla táborů sezónních pracovníků, které si na tuto náročnou práci najímají. Jediné světlo přicházející od jezer je ale odraz nočních hvězd. Takže budu muset buď šplhat po stěně hory a pokusit se najít nějakou stezku, nebo pokračovat skrz vyschlé vádí a doufat, že najdu cestu ven. Jelikož mi šplhání nikdy moc nešlo, rozhodnu se pro údolí. Pokud se tudy kdysi valila voda, která se dostala do Nilu a pak až do Středozemního moře, tak se taky musím dostat k moři... Jde se na to!

Už nemůžu. Umírám žízní. Cítím se, jako bych chodila celé hodiny pořád dokola. Sakra! Posté zakopávám a padám přímo na obličej, jako když na zem plácne krajíc chleba. Nevím, jestli je to kvůli té nehodě, ale jakoby se ve mě prolomila hráz a najednou propukám v zoufalý pláč. Skoro se mi chce tady zůstat, ležet na zemi, brečet a umřít. Cítím se, jako bych křičela a skrze pláč volala o pomoc. Volám rodiče, tetu Wadihu, Johna a Amiru, když mě najednou ze sklíčeného stavu probere zvuk praskajících větviček a do krve se mi nahrne adrenalin. Něco se ke mně blíží zezadu. Zastavilo se to. Pak se to znovu přiblížilo a teď mi to očichává ruku. Můj strach nahradila obrovská radost. I přes vlasy v očích poznávám Amiru, bílou klisnu. Cítím její dech a její dlouhá hříva mě hladí na ruce. Přichází blíž, strká do mě špičkou čumáku a tlumeně řehtá, jako by se mě snažila vzbudit a donutit mě, abych vstala. Zachvěju se a klisna ustoupí dozadu. Potom se co nejopatrněji otáčím na bok a snažím se postavit. Ona mě zatím nervózně sleduje. Ale nikam neutíká. Tiše jí šeptám a pomalu se stavím na nohy, abych ji nevystrašila. Ale když jdu směrem k ní, zavrtí hlavou a ustoupí o několik kroků dozadu. „Neodcházej, Amiro, prosím!“

Dlouho na mě nehybně zírá a pak se otočí a udělá krok dopředu. A pak další. Otočí hlavu směrem ke mně a dupne. Myslím, že na mě čeká, že chce, abych šla za ní. A tak jdu. Popojde dopředu a pak na mě čeká. Snažím se ze všech sil jít za ní. Kam mě vede?

Zanedlouho znovu slyším zvuk tekoucí vody, který mě dráždí. Mám takovou žízeň. Musí to být přelud, protože porost je tady velmi suchý a řídký. Listy, o které se otírám, mi připadají spíš jako škrábající netopýři, než jako olejová masáž po parní lázni... Zavřu oči a snažím se soustředit na ten šustící zvuk v dálce. Pramínek vody kape po stěně, odráží se kapku po kapce, zvuky jsou tupější a hlubší, slyším zurčení. Amira vypadá netrpělivě. Podupáváním mi naznačuje, abych se pohnula. Teď mě vede úzkou roklí, která opouští koryto vádí a proplétá se mezi skalami k obrovskému hladkému balvanu obklopenému keři. Zarazím se a zastavím na místě. Jak se dostanu přes ten balvan? Amira netrpělivě podupává, otočí se a jde za mě. Strká mě hlavou do zad, abych šla dál. Tak se dám do kroku a pokračuju roklí dál. Všímám si, že ozvěna vody je stále silnější a silnější. Zjišťuji, že mě Amira dovedla k prameni, a otáčím se k ní. Amira je ale daleko za mnou. Pokyvuje hlavou, pak tiše zařehtá a odběhne opačným směrem. Jako by mi říkala, že teď už se o sebe musím postarat sama.

Jsem před balvanem, ale pramen nikde nevidím. Rozhodnu se vyšplhat o trochu výš a dát ucho na stěnu. Zvuk kapající vody je tady mnohem silnější. Lapajíc po dechu se sunu trnitým porostem. Přicházím ke stěně a chytám se prsty v prasklině ve skále. Po špičkách se posunuju blíž ke stěně, abych mohla poslouchat, ale pak najednou uklouznu na malých kamenech a spadnu dozadu. Skončím na všech čtyřech na zemi pokryté tvrdými kořeny, trny a kameny. Bolest v koleni se vrací a přidává se k štiplavé bolesti v dlaních. Proklínám svou nešikovnost a natahuju se ke stěně, abych se mohla opřít a vstát. Ale až na pár trnitých keříků moje ruka nenajde nic jiného. Padám do temnoty hlavou napřed...