Mé blogy

Amira, egyptská princezna-příběh-kapitola8

Amira, egyptská princezna-Christine Frasseto (kapitola8)
http://www.howrse.cz/      

Pomalu začínám svůj výstup na hřebeny, když v tom naruší kamenné ticho hor, doteď přerušované jen bzučením a cvrkáním hmyzu, řehtavý zvuk. Zastavím se na místě a hledám bílý stín, ale přes stěny akátů a skalnaté výběžky nic nevidím. Začnu si zase prozpěvovat ukolébavku v naději, že klisnu přivolám. Brzy se znovu ozve řehtání. Jdu směrem, odkud se řehtání ozývá a dávám pozor, abych nezavadila o kameny na zemi nebo nešustila listím v porostu kolem. Moje trpělivost se vyplatila. Klisna stojí na mýtině, napůl schovaná za balvanem. Jakoby na mě čekala, jakoby věděla, že přijdu, Amira, moje princezna. Otřese se a ustoupí o několik kroků na stranu. Všimnu si, že kulhá na levou zadní nohu. Rozhodla jsem se nehýbat, aby měla čas získat odvahu. Váhá, otáčí se, ustupuje, ale moje melodie jí dodává odvahu, aby šla blíž. Kousek po kousku. Zavřu oči. Teď už je hodně blízko. Její dech mě lechtá na roztažené dlani. Cítím vousy na špičce jejího čumáku, očichává mě. Udělá krok zpět a pak zase ke mně. Au!“ Žvýká mi vlasy a rozmotává zbytek mého drdolu. Snažím se nehýbat, i když mi dýchá na krk. Asi se snaží olizovat sladký sirup zaschlý na mojí košili. Lechtá to a tak se musím přemáhat, abych se nepohnula. Pomalu otevírám oči a naše pohledy se setkají. Zvědavě si mě prohlíží. Pomalu posouvám ruku po jejím krku a lehce ji hladím. Zatřese se, ale neuteče. Seberu odvahu a hladím ji po tváři, po čele a na špičce čumáku. Lehce ohne svůj krk a najednou do mě nervózně strká hlavou. Pak udělá krok dozadu a koutkem oka mě sleduje. Hlavu má nataženou směrem k obloze. 

„Neublížím ti,Amiro, měsíční princezno. Pojď sem,“ říkám jí s nataženou dlaní.

Dál pobrukuju svou melodii a Amira po chvíli zavrtí hlavou, přijde znovu ke mně a dovolí mi, abych ji pohladila.

„Tak je to dobře, jsi hodný kůň,“ říkám jí a hladím ji na krku.

Kousek po kousku přejíždím prsty po jejím hřbetě, po bocích a jednu ruku nechávám položenou na její zádi. Druhou ruku posouvám dolů po její zadní noze. Kopytem sotva stojí na zemi. Necítím žádnou ránu nebo otok dokud nedojdu k její spěnce. V tu chvíli ohne nohu a odchází ode mě, opět ve střehu. Znovu ji začnu povzbuzovat. Přijde zpátky ke mně a já ji přemlouvám, dokud neohne koleno a nenechá mě chytnout jí za spěnku a zvednout kopyto. Po několika pokusech povolí a položí svou spěnku do mé dlaně. Myslím, že nikdy nebyla okovaná. Uprostřed střelky jejího kopyta je zaražený ostrý kámen. Podaří se mi ho opatrně vytáhnout. Klisna překvapením lehce vykopne, takže pustím její kopyto. Vystřelí pryč a pobíhá dokola. Pak zpomalí do klusu. Je udivená z toho, že může chodit bez kulhání. Vrací se ke mně a dýchá mi na krk, já ji hladím po hřbetě a jsem ráda, že jsem jí mohla pomoct. Potom zase odbíhá a kluše ke stromům. Otočí se na mě, jako by mi říkala, ať jdu za ní. Pokračuje dál a tu a tam na mě počká, abych ji dohnala. Opouštíme oblast plnou stromů a skal, která je pravděpodobně jejím teritoriem. Pak se přesouvá za mě a tlačí mě do zad, abych šla dopředu. Po překonání stěny tamaryškových větví se ocitám na okraji pouště z písku a malých kamenů. Když jí naznačím, aby šla dál po cestě se mnou, zavrtí hlavou a ustupuje dozadu. Pak se najednou postaví na zadní, jako by se chtěla rozloučit, a odkluše zpět do svého teritoria. S těžkým srdcem jsem se dívala, jak odchází, dokud mi nezmizela z dohledu. Dlouze si povzdechnu a říkám si, proč mě dovedla tak daleko a pak mě tu nechala samotnou. Když se otočím zpět na panorama přede mnou, překvapením vykřiknu. V dálce v poušti totiž vidím stopy lidského osídlení. Musí to být to údolí s kláštery! Vzpomínám si, co mi o koptských klášterech v údolí vyprávěl strýc Maroun, manžel tety Wadihy. Tisíce křesťanů, kteří prchali před pronásledováním Římanů v třetím a čtvrtém století, hledali útočiště tady ve Vádí Natrun. Dokonce i Marie, Josef a Ježíšek, kteří prchali před vojáky krále Heroda na cestě do Káhiry. Toto údolí se stalo rodištěm křesťanského mnišství. Vyhnanci žili v jeskyních, které v této oblasti převažují a přežívali díky skromným přírodním zdrojům z několika okolních oáz. Později vystavěli kláštery, aby zde v tajnosti mohli praktikovat své vyznání. Kláštery odolaly mnoha invazím i morové epidemii ve 14. století. Dnes už fungují pouze čtyři z nich a stále v nich žije zhruba 200 mnichů, kteří jdou ve šlépějích poustevníků Starého zákona a chodí se do pouště modlit a meditovat... Směrem z východu na západ je to klášter sv. Makaria (Abu Maqar), klášter sv. Bišoje, klášter Syřanů (Deir el-Suryan) a klášter Římanů (Deir al-Baramus). Kláštery jsou od sebe navzájem vzdáleny několik kilometrů, ale každý z nich je soběstačný. Mají opevněné hradby, které je chránily před nájezdy beduínů ve středověku. Jdu po okrovém písku smíchaném s kameny, který mě odděluje od nejbližšího kláštera. Pak přicházím k nějaké vesničce. Z dálky poznávám obrysy zahrad a domů z hliněných cihel. Procházím úzkými uličkami, které mě brzy dovedou ke vchodu do kláštera, kde vládne naprosté ticho. Chvilku zaváhám, než se odvážím vstoupit do opuštěného dvora lemovaného palmami. Proč nevidím žádné známky života? Počkat. Pokud si dobře vzpomínám, tak když se zrovna mniši nevěnují čistě náboženským záležitostem, tráví svůj čas prací, pletením rohoží a košů, lisováním olivového oleje, pěstování zeleniny a dalším činnostem. Možná se právě všichni modlí a já jen přišla v nesprávný čas. Musím přece najít někoho, kdo mi pomůže!

Jdu dál do dvora. Vidím pět kaplí. Jedna z budov obzvláště upoutala mou pozornost a tak jdu k ní. Jsem ohromena prostou krásou její architektury. Oblouky a kupole skromné výšky a velmi jemného vzhledu. Stavba má stejnou barvu, jako pouštní písek. Projdu otevřenými dřevěnými dveřmi a ocitnu se v mírném oparu, kterým prochází paprsky světla prosvítajícího skrze drobné otvory ve stěnách a kupolích. Obdivuju kulaté stěny a stropy zdobné náboženskými freskami. I když nejsem věřící, jsem ohromena duchovní sílou, která z tohoto místa vyzařuje...

Pak si všimnu prachem pokrytých pánských sandálů vedle vchodu. Z úcty k místnímu zvyku si sundám boty a pomalu jdu do zadní části kostela, do chóru. A v tom si všimnu černé postavy ležící na zemi u velkého kamenného oltáře. Musí to být mnich, kterému patří ty sandále. Leží na studené podlaze po způsobu prvních křesťanů. Nemůžu se ubránit myšlence, že tato modlitební poloha se velmi podobá té muslimské. Neodvážím se ho vyrušovat a tak zůstanu stát pár metrů od něj a čekám, až vstane. Zrovna v ten moment se moje břicho rozhodne nahlas zakručet. Zvuk přerušil ticho v kostele a polekal nebohého ležícího mnicha. Tolik se stydím, že nevím, co mám dělat!

„Pa... Pardon, Abouna, nechtěla jsem vás vyrušit...“ 

Mnich se protáhne, vstane a pokřižuje se před velkým koptským křížem a ikonami na oltáři. Pak se pomalu otočí ke mně. Má dlouhý černý plášť a hustý černý plnovous. V přítmí kláštera jsou pod jeho hustým obočím vidět jen výrazné zelené oči.

„Během Lentu jsou návštěvy v klášteře svatého Bišoje zakázané. Neviděla jste ceduli u vchodu?“

Cítím se, jako bych ve škole dostala otázku, na kterou jsem se nenaučila... Snažím se zadržet přívaly slz a zamumlám:

„Já...já totiž...“

Mnich zavrtí hlavou a odchází směrem k východu.

„Vyprovodím vás ven. Můžete se vrátit, až skončí Lent.“

„Ale otče, Abouna, měla jsem nehodu na skútru, ušla jsem spoustu kilometrů, nespala jsem a objevila jsem jeskyni s malbami egyptských bohů a hieroglyfy, musí být velmi stará. Jsou tam také staré rukopisy, musím o tom informovat univerzitu, ale rozbil se mi telefon!“ 

Po těchto slovech mnich ztuhne, otočí se a probodne mě svýma podivně zelenýma očima se zlatými flíčky.

„Nikomu jsi o tom neřekla?“

Zavrtím hlavou a znovu mi zakručí v břiše. Nohy se mi skoro podlamují. Potom mnich přijde ke mně a s očividnou váhavostí mě chytne za loket a pomáhá mi chodit.

„Já jsem bratr Zachariáš. Odvedu tě do refektáře, kde se můžeš najíst. Nemáme tu žádný telefon. O svém objevu řekneš jenom mně.“

Nechám se odvést, jsem příliš slabá na přemýšlení. A příliš slabá na to, abych zahnala obraz zlověstných očí kobry, který se mi promítá do očí bratra Zachariáše...