Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-prolog

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (prolog)
http://www.howrse.cz/     

Můj generále, selhal jsem snad při plnění úkolu, který jste mi svěřil?

Neúnavně jsem jel na jih přes tuto zemi. Vaši propustku jsem nemohl uplatnit u barbarských kmenů, na které jsem po cestě narazil. Mluvili nesrozumitelným jazykem a ukázalo se, že jsou nepřátelští. Občas jsem musel tasit meč a prosekávat si cestu. Po zbytek cesty jsem se rozhodl vyhýbat se kontaktu s lidmi. Pak hory, údolí a planiny ustoupily a nahradila je obrovská plocha slané vody.

Neměl jsem jinou možnost, než pokračovat na západ podél pobřeží a doufat, že najdu cestu přes moře a budu moci pokračovat na jih. Našel jsem přístav, kde kotvilo několik obchodních lodí. Pomocí gest a zlatých mincí, které jste mi svěřil, se mi podařilo vyjednat s kapitánem jedné z lodí místo na palubě. Svého koně jsem ale na loď vzít nesměl. S lítostí jsem ho pustil na svobodu. Uplynulo mnoho mil naší cesty přes moře a já si zrovna začínal užívat kolébání vln. Vtom na nás zaútočila galéra. Piráti byli zuřiví a lstiví. Když se jim podařilo přirazit bok jejich lodi k naší, začali se naloďovat. S posádkou jsme statečně bojovali, ale brzy jsem si uvědomil, že útočníci mají navrch a rozhodl jsem se zariskovat. Rozřízl jsem si stehno a do rány jsem zasunul předmět, který jste mi svěřil. Nohu jsem si ovázal kusem roztrhané plachty. Piráti pozabíjeli všechny, kteří byli vážně zraněni, ukradli všechen náklad a pak naši loď poslali ke dnu. Přeživší skončili připoutaní k veslům pod ranami nemilosrdného biče. A tak začal můj život otroka na galéře. 

Toto moře se stalo dějištěm mnoha bitev mezi barbary. Každá byla ještě krvavější než ta předchozí. Přežíval jsem jako lidské zboží. Hrubá síla mi dovolila ujmout se vesla bez fňukání nebo škemrání. Útěk byl nemožný. Rána na stehně se zahojila neobvykle brzo a nikdo neměl šanci uhodnout, co se v ní skrývá.

A tak ubíhala roční období a pak i celé roky. Jako otrok jsem žil střídavě na moři i na pevnině a objevoval jsem velikost a rozmanitost tohoto světa, kterému chtěl Alexandr vládnout. Můj život v otroctví skončil po tom, co bouře roztrhala loď mého posledního pána na kusy. Proud mě odnesl spolu s troskami k neznámému pobřeží. Řetěz, který stále poutal mé kotníky, jsem rozdrtil o kameny. Byl jsem sám a konečně zase svobodný. Moře jsem nechal za sebou. Jeho vlny v sobě mají více potu a krve než bojiště, která jsme společně překonali při honbě za slávou pro Alexandra Velikého. Co se s vámi stalo po porážce u řeky Hydaspés, generále? Co se stalo s naším králem, který padl a pak byl odnesen z bojiště na nosítkách na váš rozkaz?

Vzpomínám si na mladého, okázalého krále, jak sedával obkročmo na svém úžasném koni Bukefalovi. Byl fascinující a neporazitelný a každý z jeho mužů by za něj bez váhání dal život. Proč musela jeho nezkrotná touha dobýt svět přivést všechny ke křivdě, přemíře a šílenství takových krveprolití? Do závěrečné bitvy proti Indům jsme šli s pocitem strachu a znechucení a jen proto, že jste nám to přikázal, generále. Vaši muži věřili pouze vám. A přesto jsme věděli, že pro většinu z nás to bude poslední bitva... Moře mě vyplavilo na břeh na kraji světa, kde jsem až do západu slunce nespatřil nic než vlny. Upustil jsem tedy od hledání cesty na jih. Rozhodl jsem pro odchod do vnitrozemí. Jednoho dne, když únava a samota zvítězily nad odvahou a sílou, jsem narazil na barbarskou ženu s hrstkou útlých dětí. Přijali mě a dali mi najíst. Naučil jsem se její řeči a pomáhal jsem jí s prací na poli. Také jsem lovil zvěř, takže jsem se postaral i o zpestření jídelníčku. Až do dne, kdy jsem při lovu vyrušil horského medvěda. Než jsem ho dokázal porazit, způsobil mi těžká poranění.

Cítím, jak ze mě vyprchává život. Snažím se dojít zpět ke své družce, ale po chvíli se dokážu už jen plazit. Už nespatřím tvář svého nenarozeného dítěte, které v sobě nosí. Nestihnu jí vyprávět příběh o tom, co se skrývá v mém stehně. Bude pohřben spolu s mým tělem v této cizí zemi, která jednou mohla být mou vlastní. Generále Ptolemaie, donesl jsem svěřený předmět tak daleko, jak jsem jen mohl. Přestože se mi nepodařilo donést ho k jižní hranici, po celá ta léta zůstal ukrytý a tak tomu bude i nadále. Generále, umřu bez odpovědi na mou otázku. Selhal jsem?

Voják Efcharisto, zhruba 310 př. n. l.