Mé blogy

Amira, egyptská princezna-příběh-prolog

Amira, egyptská princezna-Christine Frasseto (prolog) 
http://www.howrse.cz/   

Zmáhá mě horečka a také stud. Jsem sám v zemi egyptské, kam mě dovedly příkazy generála Ptolemaia. Co se stalo s mými bratry ve zbrani? Bojiště na okraji řeky Hydaspés jsem opustil poté, co generál vydal rozkaz k ústupu. Viděl jsem Alexandra Velikého padnout ze hřbetu Bukefala pod náporem šípů, které lučištníci vypouštěli z korun stromů i ze hřbetů obrněných slonů. V těchto obrovských lesích jsem viděl zemřít mnoho, přemnoho Řeků, Makedonců, Peršanů a indických barbarů. Přívalům krve se mohly vyrovnat pouze přívaly deště. Kdo z nás se v těchto jatkách dopustil většího barbarství? My, Alexandrovi vojáci, nebo indičtí barbaři?

Během sedmi let dobyvačných výprav před každou bitvou cválal na svém věrném oři Bukefalovi před šiky svých vojáků a dodával nám všem sílu a odvahu. Sliboval nám zlato a slávu a pěšáci i jezdci křičeli jeho jméno a slibovali, že překonají sami sebe. Tento muž, který sám utržil už tolik ran jako všichni veteráni dohromady, v nás dokázal zažehnout sílu, o které jsme ani nevěděli. Díky němu jsme byli hrdinové, čestní a slavní, které všichni obdivovali. Naše rodiny zbohatly a naše památka přežila dlouho po naší smrti. Bylo vzrušující bojovat za krále, jakým byl Alexandr! 

Překonali jsme nekonečné průsmyky pohoří Hindúkuš, odolávali mrazivým větrům, smáčení deštěm jsme přešli nehostinné pralesy plné jedovatých hadů. Ze špinavé vody jsme dostávali krvavou horečku. A po tom všem se mnoho z nás chtělo vrátit zpět. Pořád ho vidím. Náš král Alexandr, sedí obkročmo na svém nádherném černém koni a povzbuzuje nás, abychom dál bojovali i přes únavu a strach, který svíral naše útroby. Ještě jednou jsme ho následovali. K naší smůle.

Nedostalo se nám ani zlata, ani slávy. Pouze smrti a zoufalství. Po pádu našeho raněného krále se vedení ujal generál Ptolemaios. Svěřil mi úkol, který mě na dlouhou dobu zavede daleko od bojiště.

Neúnavným tryskem jsem vyrazil na západ. V hlavě se mi ale odehrávala další bitva. Ten předmět, který mi dal Ptolemaios, začal získávat kontrolu nad mou myslí. Neviditelné bytosti mi přikazovaly, ať se vrátím ke svému králi, obviňovaly mě ze zrady, vyhrožovaly mi nejhorším utrpením ve říši mrtvých. Spánku se mi nedostávalo, bezesné noci mi stály v cestě jako strašlivý devítihlavý had. Snažil jsem se useknout všechny ty hlavy, ale marně. Dorůstaly a donekonečna se množily. Ztrhaný jsem pokračoval v jízdě. Minul jsem starobylé pyramidy ve městě Héliopolis, které chrání bohatství faraonů této země v místě jejich věčného odpočinku. Kamenná božstva jakoby stála na stráži u těchto pouštních hor, které vznikly rukou člověka. Jel jsem dál na západ, pryč od společnosti cestovatelů a vesničanů. V tomto údolí můj věrný kůň padl. Uštknul ho obří had. S lítostí jsem ho pohřbil a pak se snažil pokračovat pěšky, ale brzy jsem podlehl vyčerpání, ohnivému slunci a horečce.

Příští večer ke mně přišel bílý kůň a naznačoval mi, abych ho následoval. Vypadal přesně jako můj mrtvý kůň a já byl připraven následovat ho do říše mrtvých. Když jsem ale na tváři ucítil jeho teplý dech, uvědomil jsem si, že můj čas ještě nepřišel. Opřel jsem se o jeho bok, vstal jsem a následoval ho do bezpečí. Na místo, kde jsem postupně získal zpět sílu díky prameni, který se tam skrýval a díky ovoci a drobné zvěři, kterou mi údolí nabídlo.

Nebyl jsem první, kdo toto místo navštívil. Z kreseb starověkého národa jsem usoudil, že do skály vyryli modlitby ke svým bohům se zvířecími hlavami. Stejným bojům, kteří dohlížejí na pyramidy. Nevím, proč tento úkryt opustili, ale sochařské nástroje a barevné prášky tu nechali. A také svitky papyru vyrobené z rostliny, která hojně roste u řek. Na ně jsem začal sepisovat svůj příběh.

I přes ochranu egyptských bohů mě ale brzy začal znovu sužovat ten prokletý předmět. A tak jsem učinil ostudné rozhodnutí a rozloučil se s ním, dokud jsem byl ještě při smyslech. Musel jsem se ale ujistit, že ho nikdy nikdo nenajde. Vzpomněl jsem si na Odysseovu lest při obléhání Tróje, kterou nedokázal dobýt ani proslulý hrdina Achilles. Nechal postavit obrovského dřevěného koně, ve kterém se ukryli elitní vojáci. Koně nechali před hradbami jako dar a rozšířili zvěsti o tom, že Řekové vzdali obléhání Tróje. Za úsvitu koně objevili Trójané a odtáhli jej do města. Zatímco Trója slavila své vítězství, elitní bojovníci vyskákali z břicha dřevěného koně jako tišší hadi a otevřeli brány města. Skryté řecké loďstvo se vrátilo a srovnalo Tróju se zemí. Moudrý Odysseus řekl:

„Nejlépe střežená tajemství se skrývají všem na očích.“

Svitky papyru nalezené v roce 2014 v jeskyni v egyptském údolí Natrun. Pravděpodobně je sepsal poručík Demetrios z armády Alexandra Velikého kolem roku 320 př. n. l.