Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola14

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola14)
http://www.howrse.cz/     

„Isabel, dejele dormir!“

Paradoxně mě ale probudí hlas Clary, Isabeliny starší sestry. Clara a její velké, černé oči, co se lesknou stejně jako její vlasy. Clara a její krásný úsměv. Clara a její dolíček v levé tváři. Clara a její půvabné pohyby. Clara, která mi pro štěstí upletla náramek z hedvábí... Z jejího zpěvného hlasu mi srdce buší jako o závod. Netroufám si otevřít oči, protože se bojím, že se naše pohledy setkají a já zrudnu jako paprika. Ještě si chvíli pospím! Ale Isabel mě „hladí“ po tváři, aby mě donutila otevřít očit.

„Jsi celý poškrábaný, Pablito! Podívej se z okna, překvapení!“

V té pohodlné posteli mi bylo tak dobře. Snil jsem o tom, že všechno bude v pořádku, že se o mě dál bude starat Clara... ehm, chci říct celá úžasná rodina Ortegů, tak dlouho, dokud úplně nezapomenu na všechny ty trable s Hannibalem... Snažím se zvednout a opřít se o loket, pak otočím hlavu k oknu. To, co vidím, je opravdu dobrý důvod vstát.  Moje sladká Tormenta olizuje okno jako myčka aut. Usměju se na Isabel a Claru, které mi pomáhají vstát. Pohybuju se asi tak elegantně jako čtyřtunový slon na ledě v Tierra del Fuego a musím potlačovat sténání bolestí při otáčení na posteli. Čekám, až se mi přestane točit hlava. Pak vstanu a ujdu pár kroků k otevřenému oknu. A teď je s myčkou řada na mě, Tormenta podupává a snaží se prolézt oknem. 

„Klid, krásko,“ řeknu a pohladím ji po hlavě. „Už jdu. Půjdu ven, ale lepší to bude dveřmi.“

Když vyjdu ven z domu a znovu se setkám s mou klisnou, cítím v srdci bolest. Rány na jejím krku a hrudi jsou zakryté obvazy. Ani jeden z nás teď nevypadá nejlíp.

„Co proboha děláte vy dva venku?“ protestuje paní Ortegová a utírá si ruce od mouky do zástěry. „Isabel!“ pokračuje a zamračí se. „Tys ji pustila ven z boxu?“

„Ne, mami!“ „Nezlobte se na ni, prosím. Tormenta je nerada zamčená a tak se naučila otvírat dveře.“

Najednou začne zvonit telefon a paní Ortegová obrací oči v sloup.

„Od tvého incidentu s pumou pořád zvoní telefon! Kdy proboha stihnu dodělat ty empanadas ! Muži chtějí vyrazit na lov s puškami. Jen si představte, že by tu mohly být další pumy. A děti tu běhají v pampách jen tak!“

Paní Ortegová odchází zpět do domu, přitom něco tiše nadává a vláčí za sebou Isabel. Při pomyšlení na taštičky, které má hostitelka připravuje, mi začne kručet břicho. Najednou si uvědomím hroznou věc a úplně zapomenu na jídlo. O mém neštěstí už slyšelo docela dost lidí a obávám se, že se příběh mohl dostat i k Hannibalovým mužům. A ve srovnání s pumou je Hannibal ještě horší. Musím se odtud co nejrychleji dostat! V žádném případě si ale nemůžu osedlat Tormentu, je zraněná. Dívám se kolem, jestli neuvidím auto nebo dodávku, kterou bych si mohl půjčit, ale dvůr i stodola jsou prázdné. Nevidím ani traktor. Se zlomeným srdcem se obracím na Claru.

„Musím odejít, ale slibuju, že za tebou... za vámi všemi přijedu. Mohla bys mi prosím půjčit koně?“

Tormenta rozhořčeně sleduje, jak si osedlávám starého kaštanového valacha, na kterého mi ve výběhu ukázala Clara.

„Alberto, ten je nejhodnější.“

Snažím se před Clarou skrývat, jak moc mě bolí každý pohyb. Musím přinést sedlo, zvednout ho, utáhnout podbřišník a vyšplhat se Albertovi na hřbet. Nešikovně Claře poděkuju a pak pobídnu svého oře a odjíždím pryč. Rozzuřená Tormenta mě samozřejmě následuje. Nic by ji tam neudrželo. Naposledy se ohlédnu. Clara stojí ve vysoké trávě a její zářivé vlasy ve větru vypadají jako koruna. Posílá mi pusu. Srdce mi přeskočilo. Poprvé v životě jsem se opravdu zamiloval a hned musím svou lásku opustit! Jen doufám, že Hannibal a jeho muži neublíží Claře nebo její rodině...