Mé blogy

Amira, egyptská princezna-příběh-kapitola15

Amira, egyptská princezna-Christine Frasseto (kapitola15)
http://www.howrse.cz/     

Skočíme přes okraj stěny. Přitom všude kolem nás létají kamenné úlomky. Běžím za Johnem přes písek a kamení směrem ke stromům pod námi. Svah je stále strmější. Vede nás směrem k útesům, které vypadají poněkud hrozivě. Slyším přibližující se kroky a tiše se modlím k měsíci tak úzkému a špičatému jako dýka, kterou používali asasíni, perští zabijáci z 11. století. Kdybych jen měla nějakou zbraň! A kdybych věděla, jak ji použít! John mi tiše pokyne, abych běžela jedním směrem, zatímco on běží na druhou stranu. Utíkám dál a kličkuju mezi stromy a skalami. Mí pronásledovatelé mě ale na tomto nerovném terénu pomalu dohánějí. Přímo za mnou se ozve udýchaný hlas jednoho z nich:

„Přestaň utíkat nebo ti ustřelím nohy!“

Nemůžu zastavit, setrvačnost mě unáší dopředu... Střelba přicházející zpoza mě tříští větvě, skály a kameny kolem mých nohou. Doufám, že se Johnovi podařilo utéct. Cítím, jak se mi do očí derou slzy, vidím rozmazaně. Rychle si otřu oči a najednou před sebou vidím bílý stín. Celá vyděšená se zastavím, abych do něj nevrazila. Vtom si uvědomím, že je to bílá klisna, dcera měsíce! Instinktivně se jednou rukou chytnu její hřívy a vyskočím jí na hřbet. Aniž bych jí musela cokoli vysvětlovat, vystřelí plnou rychlostí a utíká krajinou, kterou tak dobře zná. Mí pronásledovatelé zůstávají daleko za námi. 

Když už jsem si myslela, že jsem v bezpečí, oslní nás světla terénního auta, které nás pronásledovalo. Hannibalovi muži nenechají svou kořist jen tak uprchnout! Jak jim uteču, až se dostaneme do otevřené krajiny?

Přímo před námi se začíná rýsovat světelný obrys hada, ve kterém poznávám pouštní dálnici. Klisna nás vede přímo k ní! Napřímím se a snažím se ji zpomalit, ale ona sklopí uši a ještě víc zrychlí. Běží dolů po svahu a nechává za sebou jen mračna kamínků a prachu. Muži v autě nás uviděli a nebezpečně rychle se přibližují.

„Amiro, zastav prosím!“ Odmítá mě poslechnout a pokračuje směrem k dálnici. Její nozdry jsou rozpálené námahou. Mohla bych všechno zastavit a zachránit ji před hněvem našich pronásledovatelů, kteří by ani minutu neváhali ji zastřelit. Mohla bych seskočit a vzdát se. Amira by tak aspoň měla šanci utéct. Ale z nějakého důvodu se rozhodnu věřit zuřivému odhodlání své klisny. Obejmu ji kolem krku, tvář zabořím do její hedvábné hřívy a zavřu oči. Myslím, že můj čas vypršel. Buď se srazíme s auty na dálnici pod námi, nebo nás Hannibalovi muži rozstřílí na kousky!

Terénní auto je těsně za námi. Najednou cítím, jak se Amiře napnou svaly a vyskočí do vzduchu. Když otevřu oči, zjistím, že jsem pořád na jejím hřbetu. Klisna se zastavila a otočila se. Slyším strašlivý kovový rachot. Naši pronásledovatelé vjeli do propasti, do které je Amira zavedla. Svoje území zná nazpaměť. Jen ona dokáže překonat tuhle propast a vznést se do vzduchu jako zlatý orel. V dozvuku událostí se začínám třást, ale zároveň jsem nepopsatelně šťastná. Amira a já, Indiana Leyla Jonesová, jsme právě učinili skok víry.

Dlouho potom Amiru hladím. Ona hlasitě odfrkuje a veze mě zpátky ke klášteru Deir el-Suryan. Ale stejně jako poprvé, když mě dovedla ke klášteru sv. Bišoje, i teď se zastaví, aby se nedostala příliš blízko ostatním lidem. Kdyby mohla mluvit, vyprávěla by mi svůj příběh. Ale v hloubi duše vím, že tady se naše cesty rozchází. Pomalu sesedám a něžně objímám krk své měsíční princezny. Naposledy mi dýchne na krk, pak o pár kroků ustoupí a hrdě odkluše pryč zpátky na své území. Ocas má nahoře a uši do špičky...