Laylin blog

Chci to ukončit


Vlastně ani nevím, proč jsem tenhle článek nazvala tak, jak jsem nazvala, ale inspirovalo mě k tomu pár vět.


Mám hodně kamarádů, neříkám, že ne, jsem člověk, co si dělá kamarády velice snadno, i když ani nevím, jak to dělám. Samozřejmě to má své stinné stránky, se spoustou kamarádů dochází i na mnoho nepřátel. S několika mám spory do teď, s jinými jsem se zkrátka přestala vídat a můj život je v klidu.


Jednou moje kamarádka řekla něco, co do teď nechápu. Také proti sobě válčí s jednou dívkou z naší třídy, obě dvě si tak hrozně zničily život, až je to k pláči a při tom je to celé hrozně dětinské. Ta věta byla:


Chci ji zabít.


Bylo to tak šokující, že jsem na ni dobrých pět minut zírala. Neberte to nějak tak, že patřím k nějakému vražednému gangu, to vůbec ne, já sama nic otřesnějšího neslyšela.


Sice je to už ten nějaký pátek, co jí to z pusy vyšlo, ale stále nad tím musím přemýšlet.


Ano, musí teď kvůli ní chodit k psychologovi, ano, má deprese, ano, ztratila své nejbližší kamarády, ale to přece neznamená, že zabijete člověka, co za to může. Celá tahle situace byla naprosto absurdní. Navíc, kdyby si neprošla tímhle peklem, nedošlo by to až sem. Má nové, lepší kamarády a nemusí se před nikým přetvařovat.


Také tu byla ta druhá věta.


Chci umřít.


Pokud vaše myšlení dojde až do tohohle bodu, je prostě všechno špatně. Má kamarádka chodí v těch nejkrušnějších dnech k mostům, aby se podívala, kde jednoho dne umře.


Život je to nejcennější, co můžete kdy mít. Žádné peníze, žádná láska, žádné hloupé starosti. Bez života nejste nic, a to je fakt. Přemýšlení o smrti samotné je velice zajímavé i mě to fascinuje. Smrt je ta nejzáhadnější věc, která existuje. Máte celý život na dlani, jdete cestou, která vždy končí smrtí, ale jaká ta cesta bude je jen a pouze na vás samotných. Nikdy nemůžete přesně vědět, co vás po životě čeká a je naším úkolem rozvinout naši cestu, která začíná z jednoho jediného bodu. Vzpomeňte si na všechny krásné chvíle, i když v některých stádiích deprese to není úplně lehké, vždy se něco najde.


Zamyslete se, co byste v budoucnu mohli dokázat. Udělejte si sny, za kterými půjdete a uděláte vše pro to, aby se vyplnily. Život je magická věc, se kterou se musíte naučit kouzlit. Život je taneční parket, na kterém se musíte protancovat k vítězství. Život je bojiště, kde musíte přemoct všechny soupeře.


Překážky jsou od toho, aby zastavili ostatní.


Ukončením nic nezískáš, akorát ztratíš to nejcennější, co máš. Život, který se nikdy nevrátí. Je těžké pochopit, ale někdy není jediná možnost to ukončit,


ale pochopit a konat.


Věnováno mé nejmilejší kamarádce a všem, co to chtějí skončit.


Svět tam na vás něco přichystal, jen to musíte objevit.

Komentáře

AnkoVIP(✎ Svet kreslenia a maľova...)

Až nedávno jsem si uvědomila, jaký život je a od té doby na to myslím. Že jednou budu stará, možná nemohoucí a upoutaná na lůžko. A nebudu moct nic dělat, jen čekat na smrt. Od té doby mám ze smrti hrozný strach. A od té doby z mého slovníku vypadla slova chcípni, umři, já tě zabiju a podobně. Naneštěstí, lidé berou život jako samozřejmost. Jenže on samozřejmost není. Proto se mi taky hrozně začaly příčit vraždy a rozsudky smrti. To je něco neuvěřitelně hnusného a ten, kdo někoho pošle na smrt, ať je jeho čin sebehorší, zasluhuje stejný osud. Nikdo nemá právo rozhodovat o životě druhých. Nikdo.
Proto pro teď všichni žijme šťastně a neničme si životy, když to není nutné.

AnkoTo se mi líbí +4 To se mi nelíbí

AnkoVIP(✎ Svet kreslenia a maľova...)

Damaris Harris: Já se ve vraždách nevyznám a nedokážu je pochopit. Člověk by se měl ovládat a vražda je tak něco, co nemá omluvu. Ano, takovéhle vraždy skutečně na pár let, ale když potom jedná člověk v afektu? Co potom?
Kdyby mi někdo zabil rodiče, byla bych úplně na tom nejhlubším dně. Celý svět by pro mě zešedl a přesto bych ASI nedokázala vraha poslat na smrt. (Pokud by to nebyl sériový vrah, který byl propuštěn, nějaký sociopat - psychopat a další individua. Ty bych asi na smrt poslala) Takovou situaci si ale neumím představit a nevím co bych dělala. Minimálně bych se mu snažila dát doživotí, aby si uvědomil, co mi vzal.
Z jiného soudku - v ČR jsou tresty za vraždy hrozně mírné. Na zprávy koukám jen občas, ale nějaký vrah který zabije člověka dostane pět let a nějaký chuligán, který zničí kostel dostane dvakrát tolik.
Myslím, že jsi rozumnější než já a když bych nad tím přemýšlela, tak pro nenapravitelné vrahy bych smrt asi i dala. Ne pro všechny. Na všechny "závažné" bych dala doživotí a na ostatní podle okolností.

AnkoTo se mi líbí +1 To se mi nelíbí

Damaris HarrisVIP(Langustičky)

Anko: Já bych s tím asi žít dokázala. Pouze v případě že je daný člověk opravdu vinný samosebou. Člověk se má umět ovládat a to že někoho zavraždí je pro mě nepřípustné. Jo, ze soudců to možná trochu vrahy dělá, ale jen vraha nepřímého.

Pokud by vražda nebyla ,,závažná" (jako třeba z nedbalosti, neúmyslné zabití, zabití kvůli reflexům) dala bych vězení.
Léčebny bych řekla že by se měly využívat minimálně. Stát platí za to že z nepřizpůsobivých psychopatů (ne vždy úspěšně) vychovávají normální lidi. Ty peníze by se daly využít i lépe (děti s rakovinou,...)

Já osobně to beru z pohledu blízkých zavražděného. Kdyby ti zabili rodiče, chtěla bys pro vraha dlouhý trest. Mě by tedy nestačilo zatčení na tři roky.
Je zajímavé číst si názor na toto trochu podivné témasmajl

Damaris HarrisTo se mi líbí +2 To se mi nelíbí

Nový komentář

Přidávání komentářu je povoleno pouze přihlášeným uživatelům. Zaregistruj se a přidej sem svůj komentář.