HryProDivky.cz
5 VĚCÍ, CO NECHÁPU NA RODIČÍCH
Nebude řeč jen konkrétně o mých rodičích ( i když je pravda, že výše uvedené dělají), ale spíš o rodičích obecně. Samozřejmě se to nevztahuje na všechny rodiče na světě, tak mi prosím zmatení nepište, že právě vši rodiče tohle nedělají, a co je teda buď s nimi, s vámi nebo se mnou špatně :D
1. OBVIŇOVÁNÍ ŽE NĚCO NEDOKÁZALI KVŮLI NÁM
Tohle třeba u nás začalo, už když mi byly tři roky. Pamatuju si to přesně, protože jsem z toho tehdy byla hodně smutná. Máma měla jako obvykle ( ano, už v mých třech letech), přednášku o důležitosti vysoké školy. Moje máma totiž strašně plive na každého, kdo vysokou školu nemá, a neštítí se ty lidi nazývat fakt odporně a mluvit o nich, jako by byli nějaký odpad. Přitom sama vysokou nemá, a střední dala s odřenýma ušima na počtvrté…
A já se jí zeptala, proč jí ona nemá. Ona řekla, že na ní asi půl roku nebo rok byla, ale že pak otěhotněla a měla mně…A pak přišlo to, o čem je vlastně řeč: ,, NEDOKÁZALA JSEM TO KVŮLI TOBĚ, VÍŠ, PROTOŽE SES NARODILA A MĚLA JSEM TEBE.“
Tohle někteří rodiče dělají. Svalují to, co se jim v životě nepovedlo nebo co nestihli na to, že si udělali nás. A jasně, péče o dítě a o rodinu není nic snadného, a je to důvod, proč muset odejít například ze školy, opustit kariéru umělce nebo se nepřestěhovat do zahraničí…Jenže to byla jejich volba. Oni to tak sami chtěli. Sami si to tak vybrali. Rozhodli se mezi tím, co měli rozdělané ( škola, kariéra, cestování), a tím, pořídit si dítě, tedy nás. Našim rodičům opravdu naše dušička neklepala v noci na okna a nekřičela: ,, Hej! Udělejte si mně, chci na svět!“ Ne…To oni sami se rozhodli, že to dítě budou mít, třeba i na úkor nějakých jiných věcí. Nikdo je nenutil, to oni sami se rozhodli. Dokonce třikrát. Než si nás udělali, rozhodli se, že dítě chtějí. Poté, co byla žena těhotná a nešla na potrat, se zase rozhodla, že si dítě nechá, a pak po porodu, když ho nedala do baby boxu nebo k adopci.
2. PŘENÁŠENÍ VLASTNÍCH AMBICÍ NA DĚTI
Opět docela časté. Rodič má kolikrát jasnou představu, co by jeho dítě mělo dělat, co by mělo dokázat, čemu se věnovat, a jak žít. Může se to týkat nějakého koníčku nebo kroužku, na který ho nutí chodit nebo školy, kterou má dle nich studovat, práce, kterou by mělo vykonávat nebo třeba i partnera, se kterým by mělo být. ( Aby byl například bohatý nebo vysokoškolsky vzdělaný)
Jenže né vždy je to to, co chce to dítě. Já osobně si myslím, že každý rodič, které má své dítě alespoň trochu rád, pro něj CHCE to nejlepší. Jenže to nejlepší podle sebe. Rodiče chtějí mít ze syna například právníka, jenže on se chce věnovat sportu. Rodič se děsí, že bude muset dělat šaška před sponzory a trénovat 6 hodin denně, místo aby seděl v kanceláři, bral velké peníze a byl tak spokojený. Jenže on bude třeba spokojený víc, když bude sportovec. Pro dceru chtějí třeba, aby byla učitelkou, protože pak bude mít prázdniny, a aby si našla bohatého chlapa. Ale holka třeba nesnáší děti, a chce dělat kosmetičku, a co se partnera týče, rozhodne se, že chce radši hodnýho než bohatýho. A matka pak šílí, že co z toho života bude holka mít, a ona by přitom byla nešťastná jako učitelka a s partnerem, který jí sice může vzít 2x do roka na Bali, ale jinak na ní nemá čas…
Opravdu nechápu, proč se rodiče tak moc snaží přenášet své nesplněné ambice na děti. I kdyby to snad vyšlo, i kdyby to dítě dosáhlo PŘESNĚ toho, co chtěl ten rodič, bude to to dítě, kdo to bude mít. A rodič může být nanejvýš tak pyšný, ale stejně si ten sen nebude prožívat on, ale jen jeho figurka, avatar ve hře…A kromě nějaké hrdosti a pocitu zadostiučinění z toho mít stejně nic nebude :o
3. NAUČÍ NÁS SE NĚČEMU VĚNOVAT, A PAK NÁM TO VEZMOU
Teď je řeč o kroužcích. Rodiče své děti často posílají na různé kroužky a zaměřené letní tábory, abychom prostě něco dělali, nepoflakovali se s partou, a abychom se něco naučili a našli si to, v čem se budeme chtít angažovat a rozvíjet. To je naprosto v pořádku, pokud není dítě nuceno do zájmu, který ho nebaví a leze mu na nervy, a je mu naopak odpíráno to, co by dělat chtělo…
Jenže co se stane, až budeme starší? Třeba na střední, na vysoké, potom v práci…Pak nám naopak budou vyčítat, že se této aktivitě věnujeme, místo abychom se pořádně věnovali škole a práci.
Jako malí nás nutili na ty kroužky chodit, a když jsme pak starší, ale nějaký z těch zájmů si držíme a chceme se mu věnovat naplno, začnou nám najednou říkat, že už nejsme děti, abychom si jen hráli, a že musíme myslet především na své povinnosti. V některých případech je to v pořádku, protože povinnosti má každý, nicméně každý člověk by měl kromě práce a školy mít i prostor dělat to, co ho baví. Prostor na povinnosti a prostor na volný čas. Mělo by být oboje. Čím jste ale starší, tím víc jste za debila, když se chcete něčemu věnovat. Tohle asi není obvyklé, ale u nás to platí teda hodně. Máma by nejradši, kdybych netancovala, nechodila na procházky a nehýbala se, přitom když jsem byla malá, tak mi furt nadávala, že se nehýbu. To samé se sestrou, jako malou jí drilovala s baletem, a teď je na ní hnusná pokaždé, když se tanci nebo aktuálně třeba bruslím věnuje, protože by byla nejradši, aby se jen učila a uklízela.
Naučí nás něco milovat, a pak nám to vezmou…Protože život není o tom si hrát a hra na hudební nástroj, tanec, plavání nebo kreslení nás přece neuživí…V určitém věku nás nutí chodit všude možně, a pak najednou nám zase říkají, že toho máme nechat, protože to k ničemu není...
4. PŘEDHAZOVÁNÍ OSTATNÍCH
,, Mami! Mami! Představ si, z tý matiky nakonec mám dvojku!“
,, Hmmm! Ale Pepíček Vopršálek má jedničku!“ Tohle asi všichni známe. Za každý neúspěch máme na talíři, jak to ostatním jde lépe. A za malý úspěch máme zase na talíři to, kdo má úspěch větší. Rozumím tomu, že je to nějaká snaha našich rodičů z nás vydolovat to nejlepší a přimět nás se snažit na maximum, ale řekněte sami? Nemá to spíš opačný účinek? Spíš to děckám sníží sebevědomí, budou mít pocit, že ať udělají cokoli, nebudou nikdy dost dobří, a že vlastně nemá VŮBEC cenu se snažit jen proto, že vždycky bude někdo lepší.
To je pořád samé ten dělá to a ono! Ten dokázal to a ono…Ale kdybychom my předhodili rodičům, že rodiče Aničky jí všude vozí, dělají s ní úkoly, k tomu taky chodí do práce, a ještě si každý večer povídají, zatímco ti naši ne, to bychom byli drzí…
5. ,, PROČ? PROTOŽE JSEM TO ŘEKL/A!“
Věta, kterou jsme museli slyšet všichni mnohokrát. A na jednu stranu rodiče chápu. Zvlášť ve chvíli, kdy má jejich dítě období PROČ. Věřím, že to musí být náročné. Stejně tak později, některý děcka jsou protivný a drzý a odmlouvají, a nedivím se, že rodičům občas trpělivost dojde, i tak si ale myslím, že pokud má dítě v budoucnu pochopit, proč vlastně muselo uklízet, proč tam za trest nemohlo nebo proč musí u večeře odložit telefon, mělo by se mu to vysvětlit. A odpověď: ,,protože to říkám“, není odpověď. Protože ať dítě provede cokoli, nepochopí, za co přišel trest. Pak danou věc nepřestane dělat proto, že by pochopilo, že je to špatně. Ale čistě jen ze strachu z rodiče. A jakmile bude jisté, že se rodič nedívá, bude danou věc klidně dělat.
Děcka nejsou zase tak hloupí, jak si rodiče někdy myslí. A nejsou hluchý a slepý… A když bude rodič místo autoritářství a vyvolávání strachu praktikovat vysvětlování, a nějak rozumně dítěti vysvětlí, proč se dané věci dělají tak a tak, jaký to má dopad, a jak to v životě funguje, spíš mu to dojde. Třeba u nás, když jsem špatně uklidila, přišel trest. Bití, muset čekat hodiny a hodiny za trest před bytem na schodech, odepření jídla, zákaz jet se zbytkem rodiny na výlet…A vysvětlení bylo PROTOŽE JSEM TO ŘEKLA, nebo, TY MOC DOBŘE VÍŠ, PROČ.
Nevěděla. Až když jsem třeba luxovala, a přilítla matka s řevem a začala mi nadávat, jsem pochopila, že asi luxuju blbě nebo pomalu…Dobře, tohle je trochu extrém, ale vezměme si situaci, kdy je dítěti zakázána televize, protože si ani na pátou výzvu neuklidilo pokoj. To je zcela v pořádku. Ale místo rázného PROTOŽE TO ŘÍKÁM, by mělo být dítěti vysvětleno, že je nutné udržovat určitý pořádek i kvůli hygieně, a že rodič chodí do práce, je tam dlouho, je unavený, a pak musí ještě doma vařit, prát, nakoupit…A pokud si to rodiče nepodělali tím, že dítě do teď rozmazlovali, nic po něm nechtěli a sami ho vlastně vychovávali v tom, že matka služka udělá…pak si myslím, že to pochopí, pokud mu nejsou dva nebo není debil.
