HryProDivky.cz
Déšt´ krve
Kapky teplého letního deště s hlasitým duněním dopadaly na střechu panelového domu a na zemi se mísily s krví padlých obětí bombového útoku. Z nebe se začali snášet vločky popela, ale nebyly chladné, jen sežehly všechno, na co dopadly. Zavyly sirény. Těla obětí se pokryla tenkou vrstvou popela a suti, kterou zároveň odplavoval déšť. Mezi mrtvými byla i má rodina, přátelé, můj snoubenec...Všichni, které jsem znala, leželi přede mnou studení, bledí, mrtví, smáčení svou vlastní krví. Mé modré šaty byli potrhané, zamazané a ohořelé od výbuchu první bomby, která dopadla na naši zahradu, kde se konaly zásnuby. Havraní vlasy chytly barvu do fádní omítkově sivé. Má tvář dopadla podobně. Celá sežehnutá od vysokého žáru, popelavě bledá od prachu a sytě rudá v místech, kde mě zasáhly škraloupy z bomby. Zírala jsem na vzniklou krajinu, jak ze sna. Procházela se bosa tím neznámým světem a mířila k lesu. Déšť ze mě postupně smyl veškerou krev popel a suť. Vysvitlo temně rudé apokaliptické slunce. Padla jsem vyčerpaná do zbytků trávy a přemýšlela zda je to jen sen. Štípla jsem se. Důkladně mě to zabolelo. Sen to nebyl. Stačila jsem už uschnout. S posledními zbytečky sil jsem utíkala k lesu dál. Nezastavovala jsem se. Bolelo to. Utíkala jsem od té bolesti pryč.
