Fazoloidní blog

Láska

Článek na podobné téma jsme tady nedávno měli a jelikož jsem byla jedna z těch, kteří nesouhlasí, co takhle říct lidem více podrobně proč.
Budu vycházet především z textu a svého názoru, ale může se stát, že zahlédnete něco, co psali jiní.

 Pravá láska, aneb věc, kterou vidíme jen ve filmech. Tohle byl jeden z mých hlavních problémů. "Fake love", o které autorka mluvila jako o věci, dějící se ve všech vztazích. Fake love určitě existuje, ideálním příkladem jsou zlatokopky, ale rozhodně se neděje mezi páry. Pravá láska se neděje jednou za život. Co se lásky týče, jsou věci, které ovlivňujeme a vnímáme, a které ne. Neovládáme hormony. Nad čím ale kontrolu máme, jsou naše názory a sympatie vůči někomu.

Může se stát, že dva lidé se do sebe zamilují. Vyplaví se hormony a rozumí si. Především kvůli tomu, že spolu nejsou 24/7. Ale postupem času se hormony zklidní a člověk si začne všímat více chyb. Především, pokud se k sobě lidé nastěhují. To pak vede k neshodám a tomu, že i když byl někdo na tom druhém schopný nedokonalosti nevidět nebo ignorovat, je najednou vidí. Dochází i k ponorkové nemoci (lidé si lezou na nervy tím, jak často spolu jsou), a když nemají závazek typu děti, tak se většina lidí rozejde (když je v rodině dítě, pravděpodobnost se trochu sníží). Je to fake love? Samozřejmě, že není. Je to přešlap, který se prostě párkrát stane.

Ti lidé se na začátku měli opravdu rádi, ale jak čas plynul, láska trochu ochabla, a když v ten moment, kdy jsou sympatie nejdůležitější částečně chybí, nefunguje to. Fake love nezpůsobuje rozvody mezi fungujícími páry. Zamyslete se, kdy dochází k fake love. V devadesáti procentech případů jsou to zlatokopky. U těch se rozhodně nedá hovořit o fungujícím páru.

A u těch taky nedochází zrovna k rozvodům. Pak jsou tu ty vyčůrané, které si udělají dítě, rozvedou se a na dítě mají alimenty vyšší, než je zdrávo, ale to je na jindy. Jsou většinou s pánem v letech. Takže s ním až do jeho smrti žijí, a když jde dědek do kytek, zbydou jim peníze. Takže ne, fake love nezpůsobí rozvod milenců/manželů z počáteční lásky.

 Ještě tak dodatečně. Že dříve se lidé nerozváděli a staří lidé spolu žijí ještě dnes. Jak Claw poznamenala.   Dříve se vybral manžel a bylo to. Nebylo společensky přijatelné být svobodná po určitém věku. Dnes se na všechno navíc spěchá a lidé "nemají" tolik času na vybrání toho/té perfektní. A že staří lidé jsou spolu? Ty už se nemají potřebu rozvádět. Proč taky, když už na ně princ na bílém koni/zakletá princezna nečeká. Moji prarodiče to mají stejně. Být jim dvacet, asi se rozvedou, ale teď se rozhodli dožívat oficiálně spolu. Prostě spolu nebydlí.

 Další, čím se autorka zabývala, byla dětská láska, věc, zbytečně zatracovaná, i když by mohla fungovat. Ne. Dětská láska nikdy nemůže být stejná, jako ta pravá. Dětem do nějakých jedenácti/dvanácti nefungují určité věci v těle a tak se nevyplaví, co by mělo a pocit lásky se nedostaví.

Z historického hlediska to totiž nepotřebují. V době kamenné se lidé párovali, aby se mohli rozmnožovat. Proto byla nějaká potřeba (ne ta potřeba hloupé holčičky) až kolem dvanáctého věku, kdy holky dostanou periodu. Perioda (menstruace) je forma vylučování, kdy se tělo potřebuje zbavit toho, co připravilo pro dítě. Dnes už se doba posunula a do patnácti se rozmnožovat ani nemůžeme, ale proces, kdy se těla naučí novému systému je v řádech tisíců let.

Takže i když nejsem příznivcem párů 15-, od cirka dvanácti let už je možné cítit lásku. Právě proto, že už určité věci fungují a my můžeme do určité míry cítit, to co neovlivníme. Protože každý dokáže vnímat zalíbení a sympatie, ale do určitého věku to nedokáže vyvolat nějak zvlášť velkou reakci. Vím, že když jsem byla malá a snažila jsem se o nějakou lásku, právě proto, že se mi ten člověk líbil a byl mi sympatický, tak tomu něco chybělo, chyběl tomu ten pocit, že bych byla vděčná za objetí.

 Dalším bodem je věta "Pocítit lásku poprvé a naposledy". Pokud po tom, co tě tvá láska odmítne nebo tvou lásku (či "lásku") zamítne okolí, nepůjdeš žít pod šutr, je to blbost. I kdyby se člověk uzamknul po té části, kterou ovládá, svou chemii nezastavíš, ani kdyby ses na hlavu stavěla. Láska neznamená jen, že se člověk musí párovat.

Láska znamená ten specifický pocit, který se může dostavit klidně jen na den, kdy jsi tomu člověku na blízku, a sednete si. Já nikdy nikoho neměla, ale ten hřejivý pocit jsem zažila nejmíň dvakrát. A oba jsou ten krásný pocit po krátkou dobu. Minulý rok na táboře potom, co u nás ten kluk nějakou chvilku pobyl a mohli jsme pokecat a zahrát si hru. Letos to bylo postupné, ale taky krátkodobé. Mám dokonce pocit, že loni se mi to i nějak překrývalo.

Takže "zálusk" je prakticky možné mít na dva/dvě zároveň. Jak jsem říkala, láska nemusí znamenat nutně potřebu randit, láska může znamenat i vědomí, že si čas strávený ve skupině, kde je ta osoba nebo i s osobou samotnou si užijete a jdete dál se životem. Někdo by si možná řekl, že to není láska, ale pravá láska má více podob a fází.

 Opět tu mám spíše větu, než autorčin bod, "Chtějí být zajímavý". S tímhle (mým) bodem spojím i větu "poslední dobou pozoruji…" Je jasné, že pokud člověk, jako autorka (kolem jedenácti let) pozoruje sféru, ve které se pohybuje, tudíž může vědět, co se v těch vztazích plus mínus děje bude pravděpodobně pozorovat fake love. Protože jak už bylo řečeno, do určitého věku, člověk nedokáže cítit lásku v plné podstatě. A ačkoliv už mohou cítit lásku, tak randí většinou právě kvůli tomu, aby byli zajímaví. Pokud by tedy autorka přidala "ve sféře, ve které se pohybuji" byla by její věta naprosto v pořádku.

Ale počítám, že mluvila o starších. Což je naprosto špatně. Starší ví (nebo by alespoň už mohli), že na tom není nic zajímavého. Když to člověk vidí, řekne si, že láska ještě existuje, ale vezměte si, kolik je na světě lásky. Vaši rodiče jsou nebo byli zamilovaní, vaši prarodiče byli nebo jsou zamilovaní a všichni lidé na ulici (kolem čtrnácti a víc) byli nebo jsou zamilovaní. Jak můžu vědět, že všichni byli? Nepřiznaná láska, taky láska. Je celkem velká šance, že pokud procházíte nebo jste prošli dospíváním (myslím to, které začíná kolem jedenácti), tak se zamilujete do někoho, kdo je vám sympatický a líbí se vám. Jak už jsem říkala, zamilovanost má spousty podob a fází.

I matka a manželka se může zamilovat (třeba na nějakém zájezdě bez rodiny) do nějakého týpka, ale to neznamená, že s ním bude hned šoustat. To znamená, že v ní dokázal vyvolat podobný pocit, jako její manžel. Pokud je někdo vdaný/ženatý je pravděpodobnost menší, protože v jeho srdci už jedna osoba je. To ovšem neznamená žádné nebo minimální místo navíc. Do srdce se nám vejdou minimálně dvě osoby, ale je na nás, v jakém poměru vůči sobě budou a jaké věci s nimi budeme děkat.

 Pak je tu ale taky možnost, že se člověk snaží pozorovat jinou sféru, kdy samozřejmě neví, co se ve vztahu děje. Ano, když někde uslyším pár, jak se pořád hádá a jen občas se na sebe zasmějí, asi si o nich nebudu myslet, že je to dobře fungující pár, ale to neznamená, že se nemilují a už vůbec nejde o fake love. Protože co já vím, třeba je to u nich doma a hlavně u nich v hlavě jinak.

Stejně jako může na oko dobře fungující pár mít před rozvodem. Stejně jako na oko pravá láska může být fake love a na oko fake love může být pravá. Což mě přivádí k myšlence, spíše mé vlastní nepodstatné poznámce, co když má autorka kolem sebe právě poslední případ a proto všude vidí fake love. Dobře, to je blbost, zpět k tomu (snad) chytřejšímu. Co tím chci říct? Že pokud pár nesleduješ 24/7 a vidíš ho jen občas, nemůžeš o něm nikdy tvrdit na 100% pravdu. Ano, pokud se někdo pořád hádá, je větší pravděpodobnost, že to oni mají před rozvodem, ale pořád. Je to pravděpodobnost, ne jistota.

 Láska je zkouška. Láska je ošemetná v tom, že je to hotová věc. Jako zkouška by se teoreticky mohla považovat dětská láska. Takový předvoj lásky, ale jelikož jí chybí dosti důležité aspekty, jdeme do lásky prakticky naslepo. Láska v podstatě přichází sama, a pokud si ji člověk ani nechce přiznat způsobem, že ani nechce cítit, že má někoho víc rád, nemusí se to do určité fáze lásky dozvědět. To ošemetné jsou spíše vztahy. Co uděláš pod vlivem lásky je jen na tobě. Co dělá tvůj partner, už moc neovládáš.

 "Neřešit nedostatky, orientaci, vzhled…" neřešit vzhled a nedostatky je ve své podstatě pěkná myšlenka, ale jako všechno má své mouchy. Rozhodně by vzhled neměl být prioritou, ale nic nemůže fungovat, pokud se to bude odpuzovat. To máte stejně, jako s magnetem (teď pomineme +/-). Pokud se dva konce odpuzují, nespojíš je. Takže se na seznam toho, co ideální partner má splňovat určitě vzhled dostane. Ať budeš chtít, nebo ne. Dle mého se ti partner líbí trochu víc, když už k němu něco cítíš díky sympatiím, ale i tak se zalíbení nezvýší o moc.

 Co se nedostatků týče, je to hodně obecné. Nejsou nedostatky, jako nedostatky. Když někdo neumí dobře jazyk, tak ti to po čase bude lézt na nervy víc, než když bude mít mezeru mezi zuby. Na nedostatky je potřeba pohlížet podle jejich závažnosti. Pokud jde o drobnosti, ty se dají v pohodě přehlížet. Pokud se jedná o něco, co máš v určitých situacích na očích, se dá počítat s tím, že to časem nemusí být ideální. No, a ty do očí bijící jsou potenciálním důvodem rozvodu/rozchodu.

Především proto, že čím déle s někým jsi, tím víc si všímáš nedostatků. Ty objevené jsou výraznější a nacházíš nové. To je fakt, který nezastavíš.  Proto je důležité, být mezi přáteli, v práci, kdekoliv, kde máš možnost být mezi jinými lidmi, abys neměla tolik času ty nedostatky hledat. Takže i nedostatky jsou součástí tvého rozhodování. A právě podle nich se taky hodně určuje délka strvání vztahu.

 A orientace. Pokud jsi to myslela tak, že okolí nemá na homosexuály koukat skrz prsty, tak nemůžu než souhlasit. Ale tady autorka tomu dala úplně jiný význam. Pokud tě přitahují muži, asi budeš hledět na to, jestli je to muž nebo žena. Pokud chceš spát s mužem tak budeš sakra koukat, jestli je to muž nebo žena.

 Věc, se kterou zakončím část, na základě autorčina článku, "budeme nešťastní a budeme lézt do dalších propastí??" (nešťastní z rozvodů). Nepopírám, že po rozvodu není člověku zrovna do smíchu, ale nemyslím si, že doba, po kterou jsme smutní je tak dlouhá, abychom byli nešťastní tak dlouho, až budeme moct mluvit o nějakém problému. Délka času, po který jsme smutní je individuální, ale pochybuju, že z toho někdo chytne dlouhodobou depku. (Vím, že to tam nikde řečeno není, ale u krátkých článků je ten problém, že se počítá jen s tím nejdůležitějším. A tohle mi dvakrát monstrózní nepřijde.)

 To s těmi propastmi mi přijde takové, no, fifty/fifty. Ano, jdeš do propasti (tam autorka končí), ale ta propast je plná záchytných bodů, dobrodružství a na konci té propasti je možná světlo. V tom případě bych padání do propastí vztahů nebrala jako špatnou věc. Nebo to nemusíme nazývat propastí. Ale vždyť mi přeci nevíme, co nás ve vztahu čeká. Propast je ideální metafora (když je použitá správným způsobem).

A teď k věcem čistě z mé hlavy.
  Začala bych tvořením vztahů. Použiju opět příklad z tábora. K nám do chatky chodíval kluk z desátého oddílu. Prostě tam byl a povídal si s námi. Pak si jednu holčinu z naší chatky vzal "na procházku", kdy jí pravděpodobně jen oznámil, že ji miluje a od té doby tam spolu byli pořád (až to všem lezlo na nervy). Nepopírám, že se měli rádi, ale pochybuju, že oba mohli zčistajasna cítit pokročilou lásku. Co mám na mysli? Před tím ani neseděli vedle sebe. Pak si hned dali pusu a seděli tak, aby se dotýkali.

Já mám za to, že láska potřebuje projít několika fázemi. Začíná se tím hřejivým pocitem a postupně, když je to oboustranné (ať už jeden druhému pomůže nebo se to tak sejde) se to začíná stupňovat. Jsou spolu třeba trochu víc, povídají si, ti starší spolu mohou koketovat. Zkrátka to chce čas. A ne zrovna moc, záleží na okolnostech a ochotě obou stran něco začít a dokončit. Tělo dá znamení "Á, potencionální, ideální partner" Ale zbytek je na tom, co člověk ovládá. Protože ačkoliv láska jakožto chemie vydrží dlouho (podle vážnosti zalíbení), tak to není všechno. K lásce stačí chemie, ale ke vztahu jsou zapotřebí dva rozumy.

 Mým dalším bodem jsou celkově vztahy lidí kolem dvanácti. Ano, chemie už pravděpodobně funguje a specifický pocit se může dostavit. Ale přijde mi, že většině okolo mě chybí povědomost o tom, jak by měla fungovat ta ovládaná část. Jak bylo řečeno před chvílí. Dva pocity vztah nedělají. To je něco, o čem víme jen my, dokud to nevypustíme do světa, respektive, dokud nevyznáme lásku dané osobě (nebo to neřekneme například kamarádce).

To je ten bod, kdy většina vyhoří. Nejde jen o to, sebrat odvahu. Jde i o způsob. Mé sny o tom, jak my někdo vydláždí cestu okvětními lístky a cestou mě povedou svíčky až chlapci v krásném oblečení a pugetem rudých růží jsou pravděpodobně jen pohádky a takový ten nesplnitelný sen, ale i tak jsou dobré způsoby (rozhodně mě zajímají vaše vysněné vyznání). Mezi které patří samozřejmě květina (jakákoliv, i sedmikráska je pěkná), ale taky přáníčko nebo v případě oboustranného zájmu po dobu několika pár dnů nečekaná pusa.

Všechno je lepší než suché věty typu "Miluju tě," nebo "Budeme spolu chodit.(?)" Věta "miluju tě" je sice pěkná, ale především v mém věku spousty lidí neví, co pak. Kdyby mi nějaký kluk řekl onu větu, bez nějakého dřívějšího projevu, tak nevím.

 Závěrem bych chtěla říct. Neříkám, že jsem téma "láska" zvládla nejlépe, ale pokud už se někdy hodláte pouštět do takhle složitých témat. Nevyjadřujte se v patnácti větách. Pokud souhlasíte s článkem holčiny, tak prosím, neberu vám to, ale člověk se musí zamyslet. Protože i kdyby tu pravdu měla, tak to vůbec neprobrala. Když řeknu jedno, nejdu hned na druhé. Vysvětlím nebo doplním to první a až pak jdu na druhé.

Nic není černobílé. I kdyby to nebylo 50/50, což snad ani nejde, tak to rozhodně není 100/0. Proto taky říkám, že pokud jsem napsala něco zdánlivě černobíle, já vím o existenci výjimek. Snažím se mluvit spíše o většině.

Člověk si musí nastavit hranici, kdy na něco má, a kdy ne. Musíme pochopit i věkové hranice, kdy opravdu neuděláme víc, ani kdybychom se na hlavu stavěli. Autorka původního článku byla mladá a toto téma by rozhodně neprobrala naprosto dokonale (čímž neříkám, že já ano), ale mohla z toho vytřískat více. Nesmíme si informace jen přečíst v jejich nezdravě zjednodušené verzi a nějak nad nimi nepřemýšlet. Znovu říkám, pokud někdo souhlasí s autorkou, neberu mu to. Názory jsou různé, lidé věří i prokázaným blbostem, ale někdy je dobré své názory přinejmenším doplnit.

+8

Zajímavosti

Autor: já fazole   |   Publikováno: 26.08.2018   |   Zobrazeno: 795x