Extrablog

«Nejnovější články | Extrablog

Vytvořit blog | Nápověda

Povídka Tajemný obraz (1.díl)

Ahoj všichni, mám tady pro vás povídku, bude mít i pokračování. Snad se bude líbit.

,,Jdeš na tu party, Diano?'' ptala se mně Lisa.

,,Nevím.'' odbyla jsem ji.

Měla jsem v hlavě úplně jiné starosti. Každý pátek v noci někdo ve sklepě volá moje jméno. Děje se to tak už třetí týden. Poprvé jsem si myslela, že se mi něco zdá, podruhé jsem už měla strach, potřetí jsem šla vzbudit rodiče. Ti ale nic neslyšeli. Z toho sklepa jsem měla strach odjakživa. S mojí sestrou Kathy jsme se tam jednou vloupali, abychom potají snědly marmelády od babičky. Kathy šla napřed, zatímco já šla ještě na záchod. Když jsem se do sklepa vrátila, Kathy nikde. Prostě zmizela. Byla fuč. Ale proč teď slyším každý pátek svoje jméno ze sklepa? Je něco špatně se mnou, nebo s rodiči, že nic neslyší?

Lisa mně doprovodila domů a u branky jsme se rozloučily. Já se přivítala s mámou, která jako obvykle seděla u počítače a pracovala, a zamířila rovnou do sklepa, abych si sklep prohlédla ještě ve dne. A pak měla srovnání, až se tam půjdu konečně v noci podívat. Sešla jsem po vrzajících schodech dolů a otevřela velká těká sklepní vrata. Pach zatuchliny mě hned praštil do nosu. Místnost projasňovalo měkké tlumené světlo petrolejky pověšené na stěně. Rozhlédla jsem se kolem. V rohu byla kartonová krabice od staré televize, rozbité zahradní náčiní, tátovo haraburdí, pár starých plesnivých prken, v koši sklenice se zavařovaným ovocem, a akorát starý, ještě nepověšený obraz, který tady už asi pět let visel. Byl krásný, a hlavně obrovský. Jinak tam nebylo nic zvláštního.

V domě je ticho. Jenom kuchyňské hodiny tikají a venku šumí listí. A já mám strach. Už se zase ozývá ten hlas. ,,Dianóóóó... Dianóóóó...!'' vola jakási dívka naléhavě. Srdce mi buší až v krku, scházím pomalu a potichu dolů po dřevěných schodech. Otevřu dveře. Petrolejka už nesvítí, ale v místnosti je světlo. Vychází z obrazu. Je to zimní vchod do jeskyně, pokrytý rampouchy. Ale zdá se, že se na něm občas mihne dívka. Plačtivým hlasem stále volá moje jméno. Snažím se jí znovu zachytit pohledem. Vypadá jako... Kathy! Zatočí se mi hlava, do očí vytrysknou slzy. ,,Kathy,'' zašeptám k obrazu. Kathy se konečně na obrazu zastavila. Podívala se na mně a usmála. Pak zase zmizela. ,,Ne! Ne!!!'' pláču a dotýkám se rukou obrazu. Počkat! Ruka se v obrazu ztratí. Obraz je portál! Zvedám se, a v hlavě mi poletuje tisíc myšlenek. Musím tam jít, musím vidět Kathy! Ale co když už se nevrátím, jako ona...? Nicméně se rozhodnu. V dálce stojí Kathy a mává na mně. Se slzami v očích se k ní rozběhnu.

Pokračování příště...