Povídka Tajemný obraz (5.díl)

«Nejnovější články | Extrablog

Vytvořit blog | Nápověda

Nazdár! :D Vítám všechny u dalšího dílu mé povídky Tajemný obraz! Je takovou mezi hrou mezi předešlým a následujícím dílem, tak pardon, kdyby nebyla záživná. Doufám, že se vám bude líbit...

Probrala jsem se z vidiny. Pořád jsem měla před očima zesláblou Kathyinu duši. Věděla jsem, že jí prostě musím pomoct, že se musím dostat do Paláce Víry. Bylo mi jedno, co pro to budu muset udělat. Ale cítila jsem jedno- bez Kathy se tady z toho světa nevrátím. Pokud se z něj vůbec vrátím...

Byla noc. Ačkoliv ze školy jsem si pamatovala, že noci na poušti jsou velmi chladné, bylo mi příjemné teplo, díky chladným zdím altánu. Uvědomila jsem si, že mně stále nepřepadl strach o mé přežití. Neměla jsem zde vůbec žádné zásoby, žádnou vodu, jídlo, nic. Byla jsem odkázána na runy, které mě pokaždé nabily, obnovily novou silou. Vyšla jsem ven, abych viděla noční oblohu. Ale tyto souhvězdí jsem neznala. Jako by se tento svět nacházel v jiné části Vesmíru. Kathy, než zmizela, mi říkala, že každý by si měl najít svou hvězdu. Odhrnula jsem kápi z vlasů, svlékla si sandály a kráčela po ještě teplém písku. Oči jsem měla stále upřené na nebe, marné pátrajíce po jakémkoliv záchytném bodu, který by mi v neznámém světě dodával oporu a jistotu. Ale po několika vratkých krocích jsem si s hrůzou uvědomila, že jediná jistota tady, jsem já sama. Má víra. Mé odhodlání. Má cesta je ovlivněna mou vytrvalostí, úsilím, snahou najít Kathy. Padla jsem na kolena, zabořila se jimi do písku. Nemohla jsem ani plakat. Neměla jsem sílu se bát. Jako to řekla Kathy v mé vidině. Lehla jsem si na záda a pozorovala nebe, ačkoliv jsem byla stále poháněna mučivým pocitem viny, že jsem se doteď nevydala na cestu za Kathy. Musela jsem ale načerpat novou sílu, protože v tehdejším stavu bych se po několika metrech sesunula na zem vyčerpáním. Nebyla jsem unavená, že by se mi chtělo spát. Jen jsem už zoufale toužila uniknout z pasti mého vlastního odhodlání se nevzdávat. Z mocnosti pro mě nepoznaného Vesmíru ke mně pronikla nová myšlenka- Přece nemůžu být v celé poušti sama, tedy pokud nepočítám zářící horu, miliardy zrnek písku, horko a vítr. ,,Prosím...'' zachraptěla jsem. Uvědomila jsem si, jakou mám žízeň. ,,Ať už je tady na poušti kdokoliv... prosím... Já potřebuju pomoc...!'' V hysterickém zoufalství jsem začala pobíhat a znovu padat. ,,Prosím pomozte mi...'' přiběhla jsem nakonec k pomníkům, na kterých byla vytesána moudrá poselství. Snažila jsem se nějak napojit na tyto poutníky, kteří se také vydali na svou cestu. V hysterii, strachu, jsem vběhla do altánu. Snažila jsem se zadržet pláč, který na mne konečně dolehl. Věděla jsem, že by se mi ulevilo. Ale musela jsem být silná. Nechtěla jsem dát najevo jedinou stopu pocitů, které mě sužovaly. Jako kdybych zde, v poušti, neměla žádné soukromí. Pak jsem uslyšela hlas. ,,Diano, vzpomeň si na zrnka písku v bouři.'' Vzpamatovala jsem se. Někdo mě musel vyslyšet! Přemýšlela jsem o poselství. Snažila jsem se rychle najít souvislost. Ale můj mozek, stejně jako má duše, byla zmučená celodenní cestou a starostmi. ,,Písek se nesnaží stát na jednom místě. Poddá se poryvům větru, nechá se unášet, poletuje, poušť je pevná a mohutná, ale ne nehybná. Teď jsi součástí pouště...'' Hlas jsem neznala, ale jedno mi bylo jasné. Že poselství je pravdivé. Poddám se všemu, čemukoliv, osvobodí mně to! S úlevou jsem se uvolnila, rozběhla do pouště. Začal foukat vítr, běžela jsem s ním, o závod, i ho nechávala vyhrát, pak jsem se zastavila, rozpřáhla ruce a nechala sebou cloumat. ,,Tak si mně vezmi! Vezmi si mojí duši, moje tělo!'' Křičela jsem. Nevím, jak dlouho mé osvobozující šílenství trvalo, ale v dáli začalo vycházet slunce. Když jsem znovu přišla k rozumu, naposledy jsem se rozloučila s altánem, poděkovala jsem původci tohoto poselství. Osud se mi jevil přátelštější, hora v dáli stála majestátněji, poušť už nebyla tak nebezpečná, a naděje nalezení Kathy mi v mysli zářila jako obraz namalovaný výraznými barvami. Byla jsem volná. A taky jsem cítila, že někoho potkám. Neměla jsem o tom žádný důkaz, ale někde uvnitř mne vyvěrala naděje a šance, vlastně jistota, že tu nejsem sama. Určitě ne. Nasadila jsem si sandály, přikryla se kápí a obklopena přívětivým, uklidňujícím rozedníváním, jsem se vydala do nitra pouště.

Najít svou hvězdu.