Povídka Tajemný obraz (3.díl)

«Nejnovější články | Extrablog

Vytvořit blog | Nápověda

Ahoj všichni, vítám vás u dalšího dílu povídky Tajemný obraz, snad se vám bude líbit...

Kráčela jsem po rozpáleném písku, v lehkých sandálech, a vláčela za sebou šálu, která se s tichým šustěním klouzala v mých stopách. Slunce svítilo vysoko na obloze a zrcadlilo se v každém zrnku. Byla jsem odhodlaná přivést Kathy stůj co stůj. Ale nikde nebyla. Vlastně se zdálo, že jsem v celé poušti byla sama. Mými jedinými společníky bylo horko, písek, a svítící hora stojící v dáli. Když jsem se ale rozhlédla, viděla jsem ruiny nějakého chrámu či svatyně. Byly na nich svítící runy, které musely být nejmíň tisíc let staré. VLastně... jak v tomhle ,,světě'' plyne čas? Tedy jestli vůbec... Ale v mé vidině byla Kathy pořád stejná, jako když jsem jí viděla naposled. Jen smutnější a víc jakoby v mlze. Přiblížila jsem se k runám. Natáhla jsem na poničený sloup ruku, abych se jich dotkla.

Najednou mým tělem projel zvláštní, příjemný pocit. Světlo s run se rozlévalo v mém nitru.Cítila jsem pocit poučení, nových znalostí a schopností. Euforie trvala ještě několik vteřin. Pak jsem otevřela oči a poděkovala jsem tomuto poučení. Poklonila jsem se runám. Už nesvítily, ruiny se staly obyčejnými.

Po mílích vyčerpávající cesty, když už se začalo stmívat, jsem poznala, že se něco stalo s mojí šálou, neměla jsem ale sílu na to něco podnikat. Oblohu lemovaly nachové červánky, které se prolínaly s oranžovou a onyxovou. Písek zchladl. Ale mě bolela hlava, celé tělo. Srdce mi bušilo, jako kdyby chtělo vyskočit z mého těla. Na spáncích jsem cítila údery, jako kdyby mě někdo bušil kladivem. V dáli jsem viděla malý altán, taky pokrytý svítícími runami. Už jsem ani nešla, plazila jsem se, belhala se v zoufalé naději k vytouženému odpočinku. Břicho se mi svíralo hladem, krk žízní. Stýskalo se mi nejen po Kathy, ale i po mamce s tátou... po našem domě, útulném pokoji, posteli, která mě objala do své měkké náruče. Zamlženýma očima jsem přečetla svítící místo na pomnících, vyznačující cestu k altánu. ,,Na změnu není nikdy pozdě ani brzy. Eustachos.'' stálo na prvním. V tom jsem viděla sebe. ,,Pokud máš někoho opravdu rád, udělej pro něj cokoliv. Ale jen to cokoliv, které by on udělal pro tebe. Mellaine.'' Další skryté poselství od moudré ženy. Na každém pomníku byla přehozena šála. Ta samá, co jsem měla já. Ale nebyla červená, jako moje. Byla zašedlá, runy nesvítily. Asi to byly vzpomínky na padlé cestovatele, kteří zřejmě cestovaly za podobným důvodem, jako já. Právě oni jsou autory těch citátů. ,,Na nepřátelích je každá změna k lepšímu. Na přátelích je i nepatrná změna odsuzována, jelikož nechceme, aby se člověk, kterého milujeme celým srdcem, měnil. Aaron II.'' To byla taky pravda. Nikdy jsem nechtěla aby se Kathy změnila. Děsila jsem se toho, že až ji v tomto světě znovu potkám, bude jiná. Že už to nebude moje sestra, taková, s jakou jsem si hrála jako malá, taková, která mě utěšovala, když jsem dostala pětku z písemky. Všechny tyhle citáty mi ležely v hlavě jako otázky, které jsem chtěla Kathy, až ji najdu, položit. Doplazila jsem se k altánu. Na stropě bylo vyryto: ,,Poutníku, odpočiň si meditací, ať přicházíš s jakýmkoli záměrem. Odejdi odtud v pokoji, míru, a ukloň se před silami tohoto útočiště.'' Sedla jsem si na malou podušku, utkanou ze stejného materiálu jako ty šály, do tureckého sedu. Zavřela jsem oči.

Vidina se dostavila okamžitě.