HryProDivky.cz
Kluk z mého pokoje -4.část
Jelikož jsem skončila poslední díl trochu moc zhurta, tak ještě teď tu máte další díl. Opravdu mám radost, že se vám tahle "šílenost" líbí. Takže ZAČNĚME!
..."Jmenuji se Rafael Anderson a naše rodina postavila tento dům. Vyrůstal jsem spíše se svými osobními učiteli." na chvíli se odmlčel. Bylo legrační, že mluví takhle. Opravdu jako z 19. století. Odkašlal si a pokračoval:"V den mých osmnáctých narozenin moji rodiče pořádali oslavný ples. Pozvali všechny své přátele. A mezi nimi byly i tvoji, odpusť, Heleniny rodiče. Přijela s nimi. Povídal jsem si s ní až do jejich odjezdu. Zůstali jsme v kontaktu a já ji k nám osobně zval jako hosta. Zamilovali jsme se do sebe. Ale byl tu i můj bratr. A on mi ji přebral." v očích se mu zaleskly slzy. I mně ho bylo líto. "Ale já věděl, že miluje mně i mého bratra," pokračoval " naléhal jsem na ni a to asi byla chyba. Vybrala si mého bratra." začala jsem být nervní. Zdálo se mi, jak na mně křičel, abych si vybrala. " Ale po roku s ním si vzala život. Já to udělal pár dní po ní. A teď si přišla ty a vypadáš jako ona."
Nevěděla jsem, co říct. Plácla jsem první, co mně napadlo:" Takže ty jsi duch?" jakmile jsem to dořekla, chtěla jsem to vzít zpět. Naštěstí se tomu zasmál:" Ano, jsem duch. A teď se mi představ ty."
"Takže, já jsem Tereza Singerová. Je mi sedmnáct a právě mluvím s duchem. To je šílený. Každopádně, moji rodiče pracují jako právníci a já chci být taky právník." nevěděla jsem, co mu mám říct. Po tom příběhu na Oskara jsem si připadala nicotná. "Povídej mi o té Helen, prosím." moc hezky se poslouchal.
Pokračoval ve vyprávění:" Vypadáš stejně jako ona. Jsi stejně tak krásná, hodná a jdeš si za svým jako ona." Povídali jsme si ještě do půlnoci, když nás vyrušilo klepání na dveře. Do pokoje strčila máma hlavu. "S kým si to povídáš?" nechtěla jsem jí lhát, ale říct jí, že si povídám s duchem, tak mně pošle do blázince. "Dívám se na videa." řekla jsem rychle a nenápadně sáhla po mobilu na nočním stolku. "Už to vypni a jdi spát." řekla s úsměvem a zavřela dveře.
Otočila jsem se na Rafa, ale nikde nebyl. Skusila jsem ho zavolat, ale neobjevil se. Já chtěla vědět víc, ale jak bez vypravěče? Zhasla jsem lampičku a lehla si.
Ráno jsem se probudila až v deset dopoledne. Dát si snídani by nemělo smysl, tak jsem si vzala jen jablko. Chtěla jsem od Rafa vědět víc. Zamkla jsem se v pokoji a zavolala ho. Nic. Skusila jsem to ještě třikrát, ale pořád nic. Byla jsem trochu zklamaná. Soucítila jsem s ním. A moc dobře se s ním povídalo.
Šla jsem znovu na půdu. Bála jsem se tam znovu vkročit , ale musela jsem. Prohledala jsem ji skrz na skrz. Našla jsem hromadu zápisníků, fotek a nákresů domu. Pak jsem našla i jedny staré, hodně staré šaty. Chtěla jsem si je zkusit, ale bála jsem se, že je zničím. Vzala jsem je dolů a zeptala jsem se jedné služebné, jestli by zvládla ušít šaty podle těchto. Vypadala jako by měla každou chvíli skočit salto. Nadšeně si je ode mě vzala a utíkala s nimi do dveří, do kterých jsem nesměla. Asi po čtyřech hodinách se vrátila s kopií.
Prohlížela jsem se v zrcadle a připadala si krásná. Dlouhé šaty byly blankytně modré barvy. Načesala jsem si vlasy a chtěla překvapit rodiče. Slyšela jsem přijít mámu a chtěla jít za ní, když se za mnou ozvalo přidušené zasténání. Otočila jsem se a stál tam Rafael ve slavnostním oblečení. "Tyhle měla Helen na sobě na oslavě." vypadal nervní. Nakonec natáhl ruku:"Nechceš si zatančit?" byl roztomilý, když se bál. "Jasně, ale jsem na tanec levá." "Neboj, já tě povedu." řekl s viditelnou úlevou. Bylo to jako tanec s opravdovým klukem. Po chvilce se ke mně naklonil jako kdyby mě chtěl políbit...
Trochu jsem se do toho zabrala, ale výsledek je docela slušný. Snad se bude líbit. Takže u dalšího článku ČAU ČAU
