Kluk z mého pokoje - 8. a poslední část

Tááákže, ČUS. Lidičky, máme tu další a poslední díl. Trochu se mi po tom neustálém vymýšlení stýskat, ale setřete slzy, protože zase něco vymyslím (snad). takže bez dalšího zdržování ZAČNĚME!

...ale netrvalo. Rafal začal mizet. Venku se z ničeho nic spustila bouře. Rozrazila okno a dovnitř začal proudit studený vzduch. Vyběhla jsem k oknu a zavřela ho. Otočila jsem se na Rafala. V jeho tváři byla směsice strachu, zoufalství a naděje. "Co se to děje?" zeptala jsem se strachem v hlase. Usmál se na mně a smutně řekl:"To, v co jsem doufal do té doby, než jsem tě poznal." Natáhl ke mě ruku. Z očí se mi řinuly proudy slz. Doklopýtala jsem k posteli. Došlo mi, co se děje. Ne. Proč teď? Skoro jsem ho neviděla. Kvůli slzám a kvůli tomu, že se skoro vypařil. "Miluji tě. Moc tě miluji." zašeptal. Ale jeho hlas zněl jakoby z dálky.

Probrala jsem se o tři hodiny později. Vzpomněla jsem si co se stalo a okamžitě se postavila na nohy. Ne! Ne, ne, ne, ne!! To nemůže být pravda. "Rafaeli, prosím, objev se. Tohle není sranda!" v mém hlase byla slyšet zoufalost. Ale neobjevil se. Svezla jsem se na kolena a začala brečet. Proč odešel zrovna teď? Proč takhle? Byla jsem z toho zničená. "Taky tě moc miluju." zašeptala jsem roztřeseným hlasem.

* * * *

To se stalo před šedesáti lety. Teď jsem manželka úspěšného spisovatele, matka dvou nádherných dětí, babička pěti vnoučat a jednonásobná prababička. Všechny nade šve miluji, ale v mém srdci je místo, které patří jen a jen Rafaelovi. Alespoň už odpočívá v pokoji. A jestli existuje něco jako nebe, určitě ho tam potkám.

Jo tahle byla hodně, hodně, hodně krátká. Ale doufám, že se vám i tak líbila. Jestli chcete další takovou šílenost, nebojte se mi napsat do komentářů. Takže u dalšího článku ČAU ČAU.

Komentáře