NoEnd house - creepypasty jsou zpět - Čau, tady Terka

«Nejnovější články | Čau, tady Terka

Vytvořit blog | Nápověda

NoEnd house - creepypasty jsou zpět

Atomová bomba Terka dopadla do vašich životů a zničí je dalším cancerem. ČUS, lidičky. Po nekonečně dlouhé době jsem se konečně dokopala k nějakému článku a poslední dobou mě děsí jedna obzvlášť divná creepypasta. A napadlo mě, že se s vámi o ní podělím. A zatím co tady v bezpečí domova budu chroupat rýžové placičky, vy se budete bát. UPOZORNĚNÍ: děsivá těstovina je tááááááááákhle dlouhá. Je proto lepší si na ní vyhradit nějakou tu chvilku. A nakonec jí asi rozdělím na několik částí. Takže jdeme na to. NOEND HOUSE.

Nechte mě začít tím, že Peter Maddison byl známí tím, že jel v drogách, převážně v heroinu. Byli jsme kamarádi na střední škole a jak jsme odmaturovali, vydali jsme se každý svou cestou. Asi dva roky jsme úplně odřízli kontakt. Já se přestěhoval na kolej a Petera jsem málokdy vídal. Občas jsme si psali přes facebook. Divné ale bylo to, že i přes svou oblíbenost nebyl aktivní už dlouhou dobu. Doslova pět týdnů. Nedivil jsem se tomu, byl známí tím, že jel v drogách a myslel jsem si, že ztratil zájem nebo je někde v léčebně nebo ještě hůř, že sedí v base. Ale jednou mi napsal: "Hej, Davide, musím s tebou mluvit. Je to fakt důležitý." v ten den mi řekl o NoEnd houseu. Jméno dostal podle toho, že nikdo nenašel žádný exit, žádný východ ven. Pravidla byla jasná, až triviální. Dostat se na konec budovy. Projít devět místností, aniž by jste se vzdali a na konci dostanete 500 dolarů. Dům byl za městem, asi tři míle od koleje. Peter to očividně zkoušel a failnul. Ani jsem se nedivil. Byl na heroinu a bůh ví na čem ještě. Asi viděl duchy. Jak nemohl dojít na konec devíti místností? Říkal, že na tohle nemá nikdo. Že je to nepřirozené a nepřírodní. Ale nevěřil jsem mu. Řekl jsem mu, že se tam zítra přihlásím a ať se mě snažil jakkoliv odradit, znělo mi 500 dolarů moc dobře na to, aby to byla pravda. Další noc jsem tam přijel.

Hned jak jsem vystoupil z auta jsem pocítil husinu. Ten dům nevypadal moc velký a zdál se normální, ale mě na tom domě stejně něco děsilo.Když jsem k němu šel, bylo to jako kdybych šel do vlastního hrobu a ten pocit přidal na intenzivitě, když jsem otevřel dveře. V hale byla taková recepce a byla dekorovaná pro Halloween. Byla tam velká cedule a ta hlásala: " Místnost č. 1, tudy. Zbývá osm místností. Dostaňte se nakonec a vyhráli jste."

Musel jsem se zasmát, když jsem šel do první místnosti. Byl to menší obýváček, dekorovaný pro děti na Halloween. Občas na mě vyskočily fosforeskující kostry nebo zazněl divný smích. Byl to dětský strašidelný dům. Na konci místnosti byli jediné dveře a na nich byla velká dvojka. Dostal jsem se skrz nějaké fake pavučiny a vešel do druhé místnosti. Hned jak jsem otevřel dveře, vyvalila se na mě mlha. Zavřel jsem za sebou a ze stropu se na mě snesl umělý netopýr. Fajn, to mě trochu vyděsilo, ale koho by nevyděsila představa netopýra zamotaného ve vlasech? Rozhlédl jsem se po místnosti. V zadních rozích byly stroje na mlhu. Vpravo byly dveře s velkou trojkou. Říkal jsem si, že asi ještě stihnu zajít do bistra na večeři, jak jsem postupoval rychle. Sáhnul jsem po klice do třetí místnosti a moje srdce se potopilo až ke kolenům. Nechtěl jsem ty dveře otevírat. Přepadl mě pocit úzkosti, ale i tak jsem otočil klikou a vlezl do třetí místnosti. 500 dolarů, sakra jo.

Třetí místnost se zdála normální. Uprostřed byla židle a v rohu stála lampa, takže místnost byla trochu osvětlená. A byly tam stíny. To už byl problém. Chápete, jedna lampa, jedna židle, tři stíny, možná i víc. Jen tak tak jsem prošel dveřmi. Už jsem byl fakt vyděšený, něco bylo, doháje, špatně. To jsou ty stíny nakreslené nebo je tam něco neviditelného? Já nevím. Chtěl jsem odejít, odejít dveřmi, kterými jsem právě přišel, ale byly zamčené z druhé strany. To bylo sakra spooky. To, že za mnou někdo chodí a zamyká za mnou je víc než děsivé. Otočil jsem se zpátky a stíny byli pryč. Přísahám, že tam byly. Vždyť nejsem žádný feťák. Odhodlal jsem se a šel dál do místnosti. Šel jsem a najednou jsem se podíval dolů. Chyběl mi stín. Někdo nebo něco mi sebralo stín. Neměl jsem čas na to řvát. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Něco se mnou bylo v místnosti a já to v té tmě nechtěl vidět. Vběhl jsem do čtvrté místnosti.... a ta byla asi nejhorší.

Ve čtvrté místnosti nebylo nic. Byla tam černo černá tma. Ale taková ta černá, že už si ani nejste jistí jestli to černá je. Nikdy jsem v takové tmě nebyl. Když jste venku, alespoň svítí hvězdy a ve městě není nikdy tma. Držel jsem si ruku před tváří. Nevěděl jsem, co dělat. Nic jsem neviděl, neslyšel ani necítil. V odhlučněné místnosti alespoň slyšíte svůj vlastní dech nebo tlouct srdce, prostě něco co vám dosvědčí, že jste naživu, ale já necítil nic. Necítil jsem ani jak se moje nohy pohybují po podlaze, jen srdce, které tlouklo tak hlasitě jako kostelní zvon. A žádné dveře poblíž. A pak jsem za sebou něco uslyšel. Slyšel jsem nějaké brnění, nějaké vrčení, něco! Otočil jsem se, ale nic jsem nemohl vidět, neviděl jsem ani svůj nos. Věděl jsem, že tam se mnou něco je, ale nedovedl jsem to lokalizovat. Jakoby to bylo všude kolem mě. Snažil jsem se od toho utéct. Nikdy jsem se tak nebál. Nedovedu popsat, co je pravý strach, je to teror. Ani jsem se nebál, že bych umřel, bál jsem se alternativy smrti, toho, co víc než smrt se může stát. Bát jsem se toho co "to" se mnou plánovalo. A pak BLIK. Na sekundu, jen na sekundu se rozsvítila světla. Vím, že jsem nemohl nic vidět, taky, že jsem nic neviděl. A pak zase tma. A zase nějaké škrábání. Křičel jsem v protestu a utíkal jsem od toho pozadu, pak po předu a do všech stran. Narazil jsem do kliky a vběhl do místnosti pět...

Nazdárek, ti co se dostali až na konec. Já vím, je to extrémě dlouhé. Taky, že jsem to psala tři večery. Ale jestli se vám tahle dlouhá chujovina líbila, dejte plus nebo napište koment jestli chcete pokračování. Já se na vás těším a u dalšího článku, pomeranč.

Pomeranč - ahoj

pomeranč