Povídka: Zemřít Nebo Žít #11

Dlouho nevyšlo pokračování povídky a tak to tady máme :)

7 měsícu je pryč.....v těchto měsíci Nicol chodila do centru kde jí učili chodit zvedat ruce nebo držet hrníček,prostě žít ze začátku. Každý den tam chodila. Až na konci sedmého měsíce mohla samostatně chodit a držet vidličku,toho dne se měla potkat se svojí kaqmarádkou Leňkou(Zmiňovala jsem se v 10 kapitole). Těchto 7 měsícu nemohla mít návštěvu a nikoho vydět proto dneska je ten den.Dneska je ten den kdy poprví uvidím svojí kamarádku,ne poprví už po milionkrát ale dneska jí jakoby vidím poprvé. Můj hlas se už netřásl a nebyl nějak divný. Do krku mi už níc nepíchali jen jednou za dva týdny. Moje mamka mi řekla že to přestane píchat po roce. Měli jsme se potkat v café "Třešeň". Na sebe jsem si vzala legíny a tílko. Mamka mi ještě pomáhala se oblíkat. Už jsem nechtěla umřít,neopak jsem chtěla žít... Culík a kabelka,do kebelky mobil s číslem pana doktora a mamky. A už jsem seděla v autě. Tatá mě dovezl až ke kafé a pomohl mi z auta. Jen jsem vyšla jak najednou ke mně běžala nějaká holka. Byla vysoká měla krásné kaštanové vlasy a oči přímo zelené. Zkočila mo do náruče a objímala mě. ,,Jak se vede??? O máš pryč pár kil!!!Chci říct že takhle vypadáš líp! pamatuješ si mě???!" a tka to jelo do kolečka. Konečně jsme si vybrali stoleček tak co si dáš??? zeptala se. Tááák a koukla jsem si do menu. Pizzu 4 síry!!! Lenka vykulila oči. ,,Vždycky jsi měla ráda Hawai" ,,Aha..." řekla jsem, a usmála se.Začali jsme si povídát. Byla fakt zábavná a i dobrá kamarádka,dozvěděla jsem se o svích trapasech,jak se chovám ve škole a ještě hodně podrobnosti. Potom se mě zeptala ,,Kdy půjdeš do školy"??? ,,Až za 4 měsíce" řekla jsem tiše. ,,Aha...To neva" a rozohovor pokračovál dál a dál až když nakonec si pro mě přijel taťka....