HryProDivky.cz
Horor 5. díl-2. část
Ahojky Všichni!!!
Tady Vám píšu druhou část hororu Hvozd. Užijte si to!!!
Báro? Hlava mi ztěžkla a srdce se splašilo. To nemůže být pravda. Každou mou buňkou projela vlna strachu. Bára byla moje sestřenice. Ta, kterou zde stejně jako její rodiče kdysi zabil zvrhlý vrah.
Musel jsem se opřít o stěnu a pár vteřin zhluboka dýchat. Proč… proboha proč? Co to má znamenat? Vplazil jsem se dovnitř domu. Byl prázdný. Prázdný a tichý. Stejně jako před pár minutami.
Byl to jen sen? Probudím se? Možná že už blouzním, že mám chorou mysl. Možná že nedokážu unést svoji vinu a Bůh mě trestá! Pro Krista, tak rád bych šel ke své rodině…
Začalo se stmívat. Bál jsem se jít dovnitř. Jako malé dítě.
Ležel jsem pod okny schoulený do klubíčka a nechtěl jsem zavřít oči. Strach se je stále snažil držet otevřené, jenže únava byla silnější. Pomalu jsem ztrácel síly. Spánek se vkrádal do mé mysli…
Plác!
Bílá, mrtvolně bledá ruka mě uhodila přímo do tváře.
Vyskočil jsem a mé hrdlo vypustilo jakýsi nelidský zvuk.
Zaklel jsem. A pak znovu.
Přitiskl jsem se ke zdi a zmateně se kolem sebe všude rozhlížel. Mé oči už byly přivyklé tmě, ale nikoho stejně neviděly. Ve zlomku vteřiny jsem vyběhl od domu pryč. Daleko od něj. Od toho ďábelského místa! Běžel jsem asi půl hodiny a pak, když jsem sotva popadal dech, jsem se zastavil. Všude kolem mě byl les. Temný a tichý hvozd.
V tu chvíli byl mým jediným útočištěm. Uklidnil jsem se, vydýchal a uložil se pod jakýsi nízký stromek. Třásl jsem se a po celém těle mi stékal smrtelně ledový pot. Nedokázal jsem již vzdorovat únavě a po chvíli mě spánek ovládl naplno.
***
Ráno jsem se probudil na shnilých listech starých dubů. Mé tělo bylo po noci strávené na hrbolaté zemi, jako by jej přejel válec. S velkou námahou jsem se postavil na nohy a přemýšlel nad včerejším dnem.
Les byl neuvěřitelně tichý, bez života. Podivně šedivé koruny stromů se nade mnou nepříjemně pohupovaly a já ucítil tíhu. Odpornou tíhu, která mi našeptávala cosi temného, úzkostného, která se ptala po mé rodině.
Vzduch byl těžký, a proto jsem raději vyšel z lesa ven.
***
Ten dům není v pořádku. To jsem si říkal celou cestu zpět. Vrátím se tam, seberu své peníze a zmizím, co nejrychleji to půjde. Už nikdy se nevrátím.
Nad krajinou se stahovaly černé mraky. Blíží se bouřka. Po tolika dnech dusna.
Domek vypadal klidně. Jako stará, opuštěná chalupa, která vlídně vítá unavené poutníky. Já ale znal její tajemství. Byla to zrůda. Nechutná mrcha, která v sobě skrývala cosi děsivého.
Pomalu jsem otevřel vstupní dveře. Žádný pohyb. Nejistě jsem vstoupil na chodbu a udělal pár kroků přímo do kuchyně. Byla tam. Moje taška s penězi stále ležela na stole. Díkybohu. Přišel jsem k ní a popadl ji. Vtom jsem se ale zastavil.
Ležela tam panenka. Přímo pod mojí taškou. Malá, hadrová panenka. Ovšem její hlava… napůl shořelá tvářička, z níž visely cáry ohořelých nití. Tak něžná a nevinná. A odporná. Zohyzděná. Nechutná! Jak se to sem sakra dostalo? Musím za svou ženou, za dcerou!
„Lžeš sám sobě,“ ozvalo se za mými zády.
Ztuhnul jsem. Pomalu jsem otočil hlavu a krev mi v okamžiku ztuhla v žilách. Byl tam muž. Vysoký, s velkým břichem. Stál jen tak ve dveřích a svýma vytřeštěnýma očima zíral na malou panenku v mých rukách.
„Strýček Bruno…,“ vydechl jsem.
„Lžeš sám sobě,“ zamumlal znovu.
„Nelžu… zmiz… prosím, už vás nechci vidět. Nechci! Rozumíš?“
„Také jsem si lhal. Ale… pravda přijde.“
„Vypadni!“
Zvednul hlavu a podíval se mi do očí.
„Byl jsi v lese,“ zhluboka do sebe nasál vzduch, „cítím to.“
„Nechte mě odejít. Už mě nikdy neuvidíte!“
Ozval se rachot. Kredenc se začal třást. Stůl, židle, všechno poskakovalo! Proboha, co to všechno je!
„Už dost!“ zařval jsem z plného hrdla.
Vše ustalo. Strýček nebyl ve dveřích. Podíval jsem se do svých dlaní. Panenka zmizela. Všechno se mi to jenom zdá. Blouzním… musím pryč.
Ozval se první hrom a s ním, jako by mraky čekaly na jeho povel, se spustil déšť. Kapka po kapce se v několika vteřinách proměnil v obrovský příval vody. Mé myšlenky zčernaly jako nebe nade mnou. Tohle místo mě nechce pustit ze svých pařátů.
Vyšel jsem na terasu. Musím utíkat pryč. Zmoknu, prochladnu, ano, ale… tady zešílím, určitě… Mé myšlenky však v jednom okamžiku utnulo dlouhé a bolestné zakvílení pantů. Zády mi projel mráz. Poklop za mnou, přímo na konci chodby, se otevřel. Volal mě dolů, do sklepa. Žadonil.
Nepřekonatelná hrůza se rázem změnila v hněv. Má mysl se zatemnila.
Přeběhl jsem k rozpadlé kůlně a vytáhl z ní mohutný krumpáč. Já těm zrůdám ukážu.
Na každý dřevěný schod jsem došlápl tak, aby mě bylo slyšet. Zvete na návštěvu, tak prosím! Tady mě máte.
Byla tam tma. Naprostá. Stál jsem uprostřed a čekal. S krumpáčem v ruce. Bože… zešílel jsem. Copak lze ublížit duchům? Představám? Jsem idiot. Ale to já vždycky byl. Slabomyslný tupec!
„Proč to máš?“ ozvalo se z levé strany. Byla to Bára. Bílá a průsvitná jako mlžný opar.
„Abych se mohl bránit,“ znělo to hloupě.
„Nemám to ráda. Jsi jako tatínek! Taky s tím šel tady dolů…“
„Báro!“ v pravém rohu místnosti se objevila jakási žena, „říkala jsem ti, abys už nechala tatínka na pokoji! Copak za to může?!“
„Lžeš sám sobě,“ těsně vedle mě stál strýc Bruno. Pár centimetrů od mé tváře. Cítil jsem jeho chladný dech.
„Nelžu…,“ na chvíli jsem se odmlčel a pak… pak jsem se rozehnal a sekl krumpáčem přes strýcovo tělo. Proletěl jím jako nůž, a nic mu neudělal.
„Ne! Už ne! Nechci vidět ten krumpáč!“ Bára propadla v pláč.
„Zlatíčko, už je po všem. Jsi v bezpečí,“ žena ji objala.
„Proč mi to sakra děláte?“ třásl jsem se.
„Není to tu bezpečné, musíš pryč!“ křičela na mě Bára.
„Je pozdě,“ pronesl ledově Bruno, „už byl v lese. Nezbaví se toho. Skončí stejně jako my. Les ho ovládne.“
Nohy mi ztuhly hrůzou. Co to proboha povídá? Musím pryč. Pryč!
Vyběhl jsem ven z domu. Mohutné proudy deště mě šlehaly do tváře. Zvedal se silný vítr, ale já běžel dál. Pořád. Dál a dál. Pryč od toho prokletého domu!
Dostal jsem se do lesa. Stromy zmírnily déšť. Na chvíli jsem se zastavil, abych popadl dech. Spadl jsem na kolena a zaryl své prsty do mokré hlíny. Do žeber mi nesmírnou rychlostí bušilo mé vyděšené srdce. Na tváři se mi s kapkami vody mísily i slzy.
„Neplač, tatínku,“ ozvalo se.
To ne. Pár metrů přede mnou stála Klára. Moje dcerka.
„Co tu… co tu proboha děláš?“ sotva jsem lapal po dechu.
Mlčky se ode mne obrátila a dala se do běhu. To nedovolím! Sebral jsem všechny síly a vyškrábal se z bláta. Utíkal jsem za ní, ale mizela mi z dohledu. Místy jsem ji spatřil proběhnout mezi stromy, mířila stále ode mne.
Najednou jsem vyběhl z hustého stromoví na louku. Na jejím konci stála Klárka. Byla ke mně otočená zády. Za horizontem jsem neviděl žádné koruny stromů, nic. Jako by tam země končila. A když se dcera na krátko ke mně otočila a zamávala, došlo mi, že v těch místech země opravdu končí.
Křičel jsem na ni z plných plic. Prosil, aby zastavila.
Ale ona mě už neposlouchala. Předklonila se a skočila.
Doběhl jsem tam pozdě. Pode mnou zela strmá, skalnatá stěna.
„Je mi to líto. Ale tam dole se jí bude spát dobře,“ slova mrtvé Báry řezaly jako zubaté nože.
Utíkal jsem dolů, po úbočí. Padal jsem na podmáčené půdě a jednou se málem zřítil dolů. Po chvíli jsem se dostal až k úpatí vyvýšeniny a běžel k jejímu středu. K místu, kde musela dopadnout.
Všude byly velké kaluže, které se se sílícím deštěm rychleji a rychleji plnily kalnou vodou. Kde sakra je? Nikde nic, všude jen velká louže.
„Je dolů, chudinka. Zašpiní si šatičky,“ Bára stála kousek ode mne a zírala do temné vody.
Padl jsem na kolena a bořil se ve velké kaluži. Tápal jsem v ní jako blázen. Vyhraboval bláto a plakal.
Vtom jsem cosi zachytil.
„Kláro!“ táhl jsem tělo ven z těžkého bláta.
Podařilo se mi to.
Déšť, který z ní smýval špínu, mi ale odhalil krutou pravdu. Nebyla to moje dcera. Byla to čísi kostra. Kostra malé dívky s cáry bílých šatů na sobě.
„Ty přece víš, že to nemůže být ona,“ Bára mne probodávala pohledem, „ty to přece víš! Víš to!“
Na krku mrtvoly se cosi zatřpytilo. Byl to zlatý řetízek s krásným přívěškem, s krásným modrým akátem.
„Co tu děláš?“ vstal jsem z bláta, „co tu děláš?!“ řval jsem na Báru.
„Spím. Už dlouho.“
„Musíš být na hřbitově. Já to vím. Viděl jsem to na vlastní oči! Já byl na tvém pohřbu!“
„Ne, nespím s maminkou a tatínkem. Nechali mě tady, protože se do lesa všichni báli. Ležím tu už dlouhou dobu.“
„Zabili tě. Přímo tam, v tom domku! Nemůžeš být tady!“
„Nezabili. Já skočila. Musela jsem, stromy mně to pověděly.“
Utíkal jsem, ale ona mě pronásledovala. Celou cestu z lesa mi byla Bára v patách.
„Tatínkovi a mamince stromy šeptaly taky. Jednou to už tatínek nevydržel a vzal krumpáč…“
„Mlč! Proklínám tě! Všechno tady proklínám!“
„Zavolal maminku do sklepa a ona… musela mu tím krumpáčem rozbít hlavu… jenže pak… pak jsem zase já musela rozbít hlavu jí…“
Slyšel jsem jen tep svého srdce, nohy bořící se každým krokem do bláta a její hlas. Tak chladný hlas.
„Nakonec mě stromy zavolaly k té skále. Letěla jsem jako pták. Vždycky jsem chtěla být jako pták. Je to nádherný pocit.“
***
Blesky křižovaly temnou oblohu. Vyčerpán jsem dopadl na chodbu domku. Mohutný hrom rozvibroval sklo v oknech. Klárko, Rozáro…
„Proč… proč zrovna já?“ zase jsem se rozbrečel. Jako malé dítě.
Pokusil jsem se vstát, ale kolena se mi podklouzla na kaluži vody, která ze mě stekla. Byl jsem bezmocný, tak slabý a nicotný. Byl jsem odpad. Odporný, slabošský odpad.
Ucítil jsem závan chladu, přišel ke mně Bruno. Byl zticha, pouze ke mně napřáhl svou ruku.
Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se jej dotkl. Byl jako skutečný, avšak ledově studený. Pomohl mi vstát, chvíli se na mě mlčky díval a pak promluvil: „Je mi líto toho, jak to skončí. Jak to musí skončit.“
„Jak to skončí?“ třásla se mi brada.
„Možná to tak bude lepší,“ z vedlejších dveří přišla jeho žena, „zase se s nimi setkáš.“
Můj svět se na vteřinu zcela zastavil. Řekla to? Může to být pravda? Setkat se s nimi?
„Ale oni se setkat určitě nechtějí. Byla to má chyba.“
„Ano, byla. Tvoje žena prosila, abys tu noc neodcházel, měla strach! Jako by něco tušila,“ při své promluvě mi strýcova manželka stále zírala do očí.
„A tušila správně,“ hlesl Bruno, „jenže ty jsi ji neposlechl. Opíjení se s přáteli v krčmě ti bylo přednější.“
Ta hrubá tkanina nebyla vůbec nepříjemná. Proplula pod mými prsty jako samet.
„Kdybych věděl, co se stane…“
Uvázal jsem ji k trámu.
„Ale nevěděls,“ malá Bára tu zase stála se svým jasně modrým akátem.
„A pak stačila jedna hloupá svíčka,“ při těchto Brunových slovech jsem sebou trhl, „jedna svíčka a všechno…,“ na chvíli se zastavil.
„Shořelo,“ dořekla jeho žena.
„Všichni shořeli,“ šeptl jsem.
Židle byla pevná, třásly se mi na ní nohy.
„Neodpustí mi,“ spolkl jsem vlastní slzu a uvázal si provaz kolem krku.
„Každý jednou odpustíme, když milujeme,“ usmála se Bára.
„Tak tedy… odpusťte.“
Skočil jsem ze židle. Naposledy jsem spatřil jejich nehybné pohledy.
Jen jeden dlouhý skok do temnoty.
Jeden jediný skok. A já se s nimi skutečně setkal.
Tahle ta část je asi trochu delší než 1. část, ale doufám, že i tak se Vám tento horor líbil.... Jestli jo, tak dejte + a napište nějaký komentář!!!! :-D
