Větviččin zelený blog

@Horor - Stopy ve sněhu V. (5)

Nazzdárek!

I když je mi líto, že tenhle horor čtou už jenom asi dva lidi (nebo jenom dva o sobě dávají vědět :D ), tak nebudu přerušovat řetězec. 

Pokud o tenhle díl bude nějakej alespoň trochu větší zájem, bude další díl ještě dneska. Pokud ne... tak bude pravděpodobně v úterý :D

První díl: Stopy ve sněhu - I. (1) (kde najdete seřazeny i všechny další díly)

Neochotně jsem pozvedla oči a upřela uslzený pohled na příchozího.
Do obličeje jsem mu neviděla. Oblečený byl celý v černém a v ruce měl dlouhý, lesklý předmět...
Zaječela jsem. Můj výkřik ostře prořízl ticho, které doposud uprostřed lesa panovalo. Osoba pozvedla nůž a udělala krok blíž. Zvedla jsem se. Milkyho, stále vězícího v té odporné pasti, jsem v tu chvíli úplně pustila z hlavy.
,,Tady ti nikdo nepomůže..." Řekl. Měl hluboký, chraplavý hlas.
Moje nohy začaly samy od sebe couvat.
,,Tady ti nikdo nepomůže..." Zopakoval a znovu přistoupil o krok blíž.
To už mi ruply nervy, udělala jsem čelem vzad a sprintem se pustila lesem.
Za mnou se ozýval tichý, šílený smích, který postupně nabýval na hlasitosti.
,,Tady ti nikdo nepomůže!" Zařval za mnou.
Neohlížela jsem se a běžela dál. Mrazivý vzduch mě pálil v plicích, ústa jsem měla suchá jako troud. Přesto jsem běžela dál.
Už jsem si začala říkat, že ten les je nekonečný, když se najednou zjevila silnice. Vběhla jsem na ni, div mě nesrazilo auto. Bylo mi to putna.
Konečně jsem se odvážila ohlédnout. Nikde nikdo.
Roztřeseně jsem se nadechla a rozhlédla se kolem. Dobrý, tady jsem to znala. Mám to necelý kilometr domů. To abych vyrazila, máma už bude určitě jančit kde jsem. 

Vydala jsem se na cestu. Najednou jsem se cítila naprosto vyšťavená. Ale musela jsem dojít domů.
Nohu před nohu, levá pravá, levá pravá...

Yeah :D jakpak se vám to líbí lidičky?

Není to strašidelné?

Hmm, na to se ještě podíváme 3:D

Každý plus i komentík potěšíí ;)

BYE!!