Twailightina knihovnička

Strážkyně - Uprostřed lesů

Kapitola II. Uprostřed lesů

Budí mě hlasité zavolání a strhnutí sluchátek z hlavy. ,, Vystupujeme! Na nikoho se nečeká!“ volá a třese mi s rukou. Rozespale vstávám z pohodlného sedadla a beru si tašku. Vyhlížím ven z okna, je noc. Musely jsme jet nejmíň dvě hodiny, možná víc. S těžkou taškou v rukou odcházím ze dveří kupé a stavím se do chodbičky. Přes okna vidím tmavé siluety stromů. Netrvá ani pět minut a vlak se skřípěním brzd zastavuje ve stanici. Dveře se otvírají a já vystupuji ven.
Chladivou noc osvětluje jen pár luceren rozestavených podél nástupiště. Následuji tátu po úzké cestičce z nástupiště do polí, u nichž nástupiště stojí. Jdeme pustými poli necelou půlhodinku než narazíme na širší cestu vedoucí do lesa. Na chvíli se zarazím, šla jsem tudy už tolikrát, ale najednou jako by mi něco bránilo, jako by mi hlásek, skrytý hluboko v mé hlavě říkal ať tam nechodím.
,, Pojď už!“ zavolá na mě táta a já udělám několik kroků směrem k lesu , znovu se zastavím. ,, Je to jen les, je stejný jako za dne!“ poručím si potichu, téměř neslyšně a vydám se do tmy. Chvíli se zdá že skrz koruny stromů neproniká žádné světlo, ale naopak, jakmile se člověk rozkouká, uvidí že světlo, ač slabé osvětluje všechno kolem něj.
Pokračuji lesní cestou plnou kamenní , spadaných větví a suchého listí. Co chvíli zakopávám, a zachycuji se kalhotami , myslím že jsem natrhla pravou nohavici, kdybychom jeli ještě za světla… Jenže to by táta nesměl být tak arogantní, vždycky všechno udělá “nejlépe“ on, vždycky všechno musí být podle něj, máma říká že mám něco z povahy po něm, asi je to pravda. Asi jsem jako on, jsem ironická a občas i arogantní, ale nikdy sobecká.
Konečně v dálce mezi stromy zahlédnu slaboučké mihotavé světlo. Přidám do kroku a zanedlouho už vidím známou chaloupku babičky a dědy.
Je sice tma ale i tak rozeznávám maličkou chaloupku, která má jen přízemí a koupelnu ve vedlejší kůlně, která je tak blízko domku že se zdá jako by byla jeho součástí.
Naproti ní se tyčí psí bouda na níž je přibita cedule s důvěrně známým psím jménem. A i když je to teď téměř nezjistitelné okenní rámy jsou stále žluté a dřevěné obložení na chalupě, boudě i kůlně je listově zelené. Jen střecha je hnědá jako podzimní listí. Nezměnilo se to za celých deset let co sem jezdím, je to pořád stejné, stejně krásné a zvláštní.
Protože i přes to že sem jezdím hlavně v létě je tu věčně spadané listí, v lese, na zahrádce, jako by tu vládl věčný podzim.
Táhnu za sebou tašku, ruce mě bolí tak jako by mě měli upadnout, ale uklidňuji se tím že už je to jen kousek. Přicházím k vysokému plotu, který je tak pevný že by ho neporazil ani padesátikilový divočák. A jak to vím? To je prosté, to proto, že tu divočáci žijí, a v noci chodí okolo chat, hledají jídlo. Babička jim občas sype bramborové slupky, nebo ohryzky od jablek za plot, a oni je snědí. Občas je zahlédnu, ale jen z bezpečí zahrady zabezpečené plotem. Bývá jich hodně, velcí, malý, a i mláďata která jsou roztomilá, a ještě pruhovaná.
Doufám že je dnes večer nepotkáme, je sice ticho, ale jeden nikdy neví. Konečně docházím až k rezavějícím vrátkům , rok od roku se mi zdají nižší. Jsou odemčené, čekali že přijedeme.
Vcházím dovnitř a vrátka opět zavírám, táta je jen pár metrů za mnou a vykračuje si svou “vycházkovou“ chůzí, kterou jasně říká že je na všechno času dost. Vycházím nízké betonové schůdky, vedoucí podél stěny chaty na zahrádku. Klepu na velké dřevěné dveře, chvíli je ticho, pak se ale ozývá radostný štěkot.
To je Nefrit, fenka která patří prarodičům už dlouhý čas, pokud vím bude to už pomalu sedm let. Když se dveře otevírají vybíhá ven a štěká o sto šest. Běhá kolem mě a nadšeně skáče. Skláním se k ní a hladím jí po kaštanové srsti. ,, Děláš jako bys mě neviděla sto let.“ Pousměju se a ohlížím se. ,, Veroniko, jsme moc rádi že jsi přijela.“ Vítá mě babička a vychází do tmy. ,, Já taky babi.“ Objímám ji. Je to dlouho co jsem tu byla, vlastně to bylo minulé léto.
,, Dědo!“ zamávám směrem k postavě stojící ve dveřích která pozdrav opětuje. Beru tašku kterou jsem upustila do trávy při vítání s Nefrit znovu do rukou a přináším jí dovnitř do domku.
Stavím ji do zadního pokojíku, který je velký asi jako půlka mého pokoje v Praze. Zandávám jí pod postel a jdu se přivítat s prarodiči. Ptají se jaké mám známky, jak se mi vede ve škole, jestli pořádně jím. Jako vždy. Kývám hlavou a pod přívalem otázek si sotva všímám že do místnosti právě vstoupil táta. ,, Tak, tady jí máte, nezlob je.“ Hraně káravě se na mě podívá. Jak mimořádně vtipné.

,, Musím se ještě dnes vrátit a vlak jede za necelou půl hodinu.“ Oznamuje a má se k odchodu. ,, Dobře.“ Zabručí děda, který nevypadá že je tím nadšený, ani že mu to vadí. ,, Jsme rádi že jsi se stavil.“ Opáčí babička a s úsměvem vyprovodí tátu až k vrátkům.
Když se vrací, ptá se jestli nemám hlad, a já přikyvuji. Od rána jsem skoro nic nejedla a až teprve teď si pořádně uvědomuji jaký mám hlad. Sedám si do maličké jídelny ke stolu, a vyprávím dědovi o tom jak jsem nedávno byla s kamarády na výletě.
,, Bylo to asi před týdnem, šli jsme směrem na nádraží když jsme narazili na skupinku lidí, kteří vypadali jako smyslů zbavení. Začali jsme se vzdalovat když..“ babička mě přeruší tím když přináší talíř plný horké krupicové kaše. Krásně voní a úžasně chutná.
Po jídle jsem už připravena jít spát když mě najednou zastaví otázkou : ,, A co se stalo když jste odcházeli?“ chvíli jen zaraženě stojím, ale pak se posadím zpátky a rozpovídám se: ,, No a jeden z nich se naproti nám rozběhl, pak se ale z ničeho nic zastavil, vytřeštil oči a dal se na útěk, zvláštní, ne?“ přikyvují. ,, Tak už běž spát, je pozdě.“ Odpoví zamyšleně a já se odcházím převléct do pyžama.
Proč to chtěli slyšet? Jistě, zajímají je moje historky, to ano, ale většinou skoro hned zapomenou že jsem něco vyprávěla, a tohle je divné. Asi se mi to jen zdá, ale jako by atmosféra v chatě zhoustla. Když odcházím do postele a zhasínám lampičku , slyším z kuchyně tichou hádku.
,, …. Ví to!“ křikne tiše babička, která si zjevně myslí že spím.
,, Neví, nebo možná tuší, ale měla bys jí to říct.“ Naléhá děda.
,, Víš jak dopadla ta předchozí? Chceš aby tak skončila i Veronika?“ sykne babička a nastává chvíle ticha.
,, Ona je silnější, zvládne to.“ Slyším pochybnosti skryté za předstíraně pevným tónem.
,, A co když ne?“ světlo zabliká, slyším jak se k mému pokoji přibližují kroky. Pevně zavírám oči a předstírám spánek, zdá se že dost přesvědčivě, tak moc že přesvědčuji i sama sebe a usínám.