The Darkness

Já taky nejsem zrovna moc společenský člověk, ale vím, že je dobré mít kamarády. Na základce jsem měla dvě dobré kamarádky, jsou to dvojčata, jedna z nich je taková moje nejlepší pořád. I když jsem ji od konce školy neviděla, jenom si píšem. Jeden z důvodů je, že je na intru.
Každopádně jsem teď v září šla do prváku na gymplu. Po devíti letech strávených v jedné třídě, na kterou jsem si zvykla, to bylo pro mě hrozné. Hodili mě do třídy plné 29 cizích lidí. Adapťák to trochu zlepšil, ale tam jsem se spíš skamarádila s holkama ze všeobecného. Abyste to pochopili, v naší třídě je 30 lidí, ale polovina jsou všeobecní (13 holek a 2 kluci) a druhá polovina techničtí (5 holek a 10 kluků), já jsem v technickém. Něco se učíme společně, ale většinou jsme rozdělení. Takže kamárady z mojí skupiny jsem si našla až časem. Ale musím říct, že mi přijde, že jsme dobrý kolektiv. Když to i srovnám s tím, co jsem slyšela o ‘béčku’ nebo o veřce (veřejnosprávní činnost). Taky se teď více kamarádím s kluky. Zaprvé tvoří většinu naší půlky a zadruhé mi přijdou fajn. Na základce jsem s kluky měla takový normální vztah. Když jsem byla malá, tak jsem se s nima hodně kamarádila, ale čím jsem byla starší, tak mě to nějak přešlo. V 8. a 9. třídě jsem jim hlavně dávala opisovat úkoly a to bylo většinou vše.
No, teď se prostě v nové třídě cítím fajn a nějaké kamarády jsem si našla, hlavně po našem skvělém výletu na Sluníčko a po sauně. Skvělé zážitky.
Koukám, že jsem tu napsala pěknou slohovku.

Ani nevíš, jak moc s tebou souhlasím

Jsem teď v prváku, na gymplu, a cítím to velmi podobně. S těmi lidmi si prostě nemám, co říct... Bavím se hlavně se dvěma holkama, které přišly ze stejné školy, jen z jiné třídy. Máme společné kamarády a známé, takže jednak spolu hlavně vzpomínáme na „staré dobré časy", jednak probíráme nejnovější
drby Pak se občas bavím i s jinými lidmi, jenže... Na můj vkus jsou až moc společenští, navíc jsou z vesnic, které ani neznám. Většina mé třídy je z vesnic a v tom je ten problém... Já znám lidi ze Znojma, mám kamarády Znojmáky a chodím na akce ve Znojmě... Všichni rozebírají nějaké „hody". Já ani nevím, co to sakra je Mají společné známé a... Já tam prostě nezapadám

Na základce jsem byla zvyklá, že všichni jsme ze Znojma nebo okolních obcí, kam vede MHD. Znali jsme se dlouho a byli jsme pro sebe jako rodina
Tahle třída je pro mě ale opravdu jen třída... Ti lidi mi jsou úplně u prd*le. Nezajímají mě jejich problémy, jejich vztahy, ani oni sami Radši proberu své minulé spolužáky, se kterými mám top zážitky a tak

Přijde mi to, že je to tou střední. I známí na jiných školách to říkají Základka prostě byla nejlepší Ty jsi bohužel druhý stupeň nezažila, protože jsi vlastně trávila ty čtyři roky na střední. Takže v tom žiješ o čtyři roky navíc... Škoda, no

Já sama teď nastoupila do primy a abych řekla pravdu; lidi tam jsou fajn, ale s většinou holek z nich si prostě nerozumím a když bych mluvila s kluky (což by me stálo velké přemáhání, protože já jsem celkem stydlivá a bojím se navazovat s někým cizím kontakt), tak by hned všechny holky začaly mluvit o tom, že jsem do někoho z nich zamilovaná a blablabla… Takže jsem radši tiše sama nebo s jedinou holkou, s kterou si tam opravdu dobře rozumím. Ale myslím, že se mi podaří si na ně zvyknout, ale u mě to chce čas. Hodně času, což osm let je..

Kamarádi jsou důležití. Vezmi si, co když se někomu musíš svěřit s něčím osobním, co prostě rodině říct nemůžeš? Nebo co když ti bude 50, a rodinu už mít nebudeš. To budeš každý tvůj volný víkend strávit sama u knížky nebo u seriálu?
Měla jsem na kamarády stejný názor. Ale když jsem si na základce našla dvě nejlepší kamarádky, zjistila jsem, že jsem mýlila.

Hm... to co píšeš mi přijde smutné.
Já jsem na šestiletém gymplu. Už tu pár let jsem a jo, je to o učení, ale vzdávat koníčků se nemusíš. Jenom omezit. Někdy. Jasně, až budu v maturitním ročníku, budu si říkat, jak blbá jsem byla, ale když se trochu připravuji už teď, tak to snad taková pohroma nebude.
Víš, řekla bych, že gympl/učňák/střední je nejlepší období našeho života. Byli jsme dáni dohromady. Lidi přišli a někteří odešli. Někteří mluví o tom, že by odešli, ale nemyslí to vážně. Já jsem v prváku udělala jednu velkou chybu. Zaškatulkovala jsem si svoje spolužáky. "Jo, tihle byli se mnou ve třídě, tyhle byli v béčku, tyhle jsou z jiný školy a tyhle neznám." A nechtěla jsem s nikým navázat kontakt, protože byli "cizí". Úspěšně promarněný rok života... Dohromady nás dal lyžák. To je zážitek, na který budu vzpomínat do konce života. Najednou jsem je prostě přestala brát jako cizince. Jsme jedna parta a jsme stejní. Jo, s někým si nesedneš, ale není to fajn, když si s někým můžeš zanadávat na všechny ty učitele a jejich písemky a zkoušení, bavit se o tom, co jste zažili, nebo třeba den po tanečních o tanečních? Není fajn, když tě někdo vyzkouší a buď tě nakopne, nebo se díky němu dostaneš do deprese? Nevím, jestli jsi někdy šla s partou ven, ale je to skvělý. A přitom tam nejsme kvůli přátelství, ale kvůli maturitě a vysoké škole. Hlavně vysoký, protože co dneska v ČR znamená maturita? To musí mít každý úředník... Když nad tím přemýšlím, najdeš si kamarády v práci? Zvlášť pokud jsi, řekněme, introvert? Určitě ne tak dobré jako na gymplu. A že si na spolužáky nevzpomeneš? To se budeš divit. Moje mamka to měla podobně jako ty, ale doteď na ně občas vzpomíná. Jo, jsou to jiný období, ale tohle se asi nemění. Jo, na spolužáky ze základky se nevzpomínám a ne že by mě to mrzelo. Byli jsme příšerný kolektiv. Pamatuji se jejich tváře, někde jména a asi dvě příjmení, jestli byli dobří nebo špatní žáci a to je asi všechno.
Kamarády k životu potřebuješ. Samota je zlá.

To mi přijde celkem smutný. Mám za sebou 8 let na gymplu, kde jsem si našla 2 nejlepší kamarádky. Málem jsme probrečely to, že každá jdeme jinam na vysokou, ale i přes všechny povinnosti se občas sejdem.
Na vysoké vás taky nedají do ročníku podle přátelství, ale podle věku většinou. V práci to bude kvůli práci. Kde si teda chceš najít kamarady? Samota nikdy nezklame, to ne, ale fakt to není nic, co by někoho mělo doprovázet životem. Až se ti něco stane, tak bude lepší vzpomínat na to, co jsi prožila s někým, kdo pro tebe něco znamenal, a pro koho jsi něco znamenala ty. Ne na to, jak jsi tehdy seděla sama a myslela si, že to je fajn. Není to fajn. Vůbec to není fajn. Snad to poznáš než bude moc pozdě.