HryProDivky.cz
Povídka beze jména 1
Hi Dragon Lovers! Já nemám co říct, leda, jdem na to!
Rozhlédla jsem se po planině svým jediným zdravým okem. Všude krev a mrtvoly. Uprostřed planiny zel do země kráter. O jednoho míň. Pár dalších se zvedalo ze země. Všude bylo mrtvé ticho. Však také ano, tento den si zasloužil minutu ticha, za naše bojovníky, ale i za životy protivníků. Snažila jsem se své bojovníky povzbudit, ale atmosféra nebyla valná. Další kočky zamňoukaly na znamení, že žijí. ,,Světluško!'' ozvalo se vyčerpaně ze křoví. Byl to Modrovous. Po celém těle se mu do kůže zahryzávaly rány a odřeniny. ,,Všichni co žíjí, pojďte za mnou! Nikoho raněného tu nenecháme!'' zavelela jsem se silou, kterou jsem necítila. Ze země se zvedly dvě další kočky, nesoucí třetí. Stříbrná měla pravdu, když říkala, že potřebujeme víc vojáků. Teď je však pozdě... pomyslela jsem si smutně. Své rány jsem nevnímala. Místo toho jsem zkontrolovala omráčeného Hvězdáka. Kývla jsem stříbřitého kocoura jménem Stříbrňák a na zrzavou kočku jménem Rychlá tlapka. A všech pět koček se vydalo domů, do tábora měsíčního klanu. Ještě jsem stačila po cestě chytit králíka. Alespoň něco. Kmenová léčitelka Vločka se při pohledu na zubožené bojovníky zhrozila. Okamžitě nám začala rány zabalovat jitrocelem a jinými bylinami. Já byla podarována hlubokým škrábancem přez hrudník. Velitelka Stříbrná hvězda vylezla na kořen statného stromu a svolala sromáždění. ,,Dnes jsme málem přišli o Hvězdáka. Ale nezoufejte! Ubránili jsme naše území před kočkami z krvavého klanu. Tuto bitvu jsme vyhráli. Avšak stále si myslím, že potřebujeme více válečníků. Kvůli tomu se vás ptám: znáte nějakou kočku, která by se k nám přidala?'' Stříbrná hvězda vypadala odhodlaně, ale zkroušeně. Kdo by neměl Hvězdáka rád? Váhavě jsem zamňoukala. Když ke mně hvězda obrátila pozornost, spustila jsem: ,,Jsi ochotná pustit sem i mazlíčky?'' mlčky přikývla. Věděla, kam mířím. ,,V tom případě dopručuji se poohlédnout kolem obydlí dvounožců.'' dříve by to žádná kočka nedovolila, ale teď jsme neměli jinou možnost. ,,Dobrá, ty, Světluško a ty, Rychlá tlapko, půjdete zítra ráno na výzvědy, shromáždění končí.'' uzavřela Hvězda. Ještě na mě zasykla, abych se dostavila do její nory. A tak jsem přišla. ,,Světluško.'' obrátila ke mě pozornost Stříbrná hvězda. ,,Ano?'' zeptala jsem se nesměle. ,,Nechci, aby kdokoli, i mazlíček, přišel k úhoně, ano?'' ,,,Dobrá.'' zavrněla jsem. Vypadala klidnější. ,,Pak tedy můžeš jít.'' propustila mě. Odešla jsem. Klan si nyní musel rozdělit jediného králka. Usnadnila jsem výběr tím, že jsem nejedla vůbec. Však si něco ulovím cestou! Uložila jsem se tedy ve své noře. Stočila jsem se na měkkoučkém peří, a snažila se usnout. Ale začaly do mě hlodat úvahy. Přijmou ho? Bude v pořádku? Bude se nás bát? Nebo vezmeme kotě? A jak to sakra uděláme? Nakonec jsem však pro nedostatek energie usnula. Probrala jsem se úderem půlnoci. Vzhlédla jsem k Mměsíci, téměř v úplňku. Brzy bude shromáždění. Doufám, že půjdu. Krvavý klan musí něco vysvětlit. Vyšla jsem tedy ven, a obrátila oči k nebi. Hvězdy mě naplňovaly příjemným pocitem. Jaké by to bylo, narodit se s nekonečným množstvím sourozenců? Jaké by bylo, mít tak krásnou matku? Pak jsem si však uvědomila, že krása nezaručuje dobrou povahu. Tu zaručuje výchova. Zalezla jsem zpět. Ráno mě čekal důležitý den, musím se vyspat. A tak jsem usnula, ponořená v úvahách, jak to provedu. Ze spánku mě vytáhla Rychlá tlapka slovy: ,,Světluško, vzbuď se! Musíme jít!'' Tušila jsem, proč je tak netrpělivá, je nervózní. Vyskočila jsem, očistila se, a byla připravena. ,,Nějaké jídlo?'' zeptala se nejistě Rychlá tlapka. ,,Po cestě.'' odvětila jsem a už se hrnula k východu. ,,Světluško, stůj.'' ozvalo se za mnou pevným hlasem. Byla to Stříbrná hvězda.,,Chci se s tebou rozloučit.'' pokračovala. Přikývla jsem. Přitiskly jsme se k sobě, a ona mi tichounce zašeptala: ,,Navštiv Hvězdný křišťál, dostala jsem vzkaz od nebeského klanu.'' Já znovu přikývla, dojetím hsem nebyla schopna slova, taková pocta! Pak Hvězda kývla, a obě jsme se otočily a zmizely v lese. Cesta byla prašná, a prorůstaly jí kořeny. Po stranách ubíhala lesní zeleň. Brzy se před námi z lesního podrostu vynořily nory dvounožců. Ze zahrady zvědavě vykouklo pískové kotě. Tlapka se na mě zadívala. Vyměnily jsme si pohledy a zamířily k vyděšenému kotěti. ,,Kde je matka?'' zeptala jsem se ho. Ktě se na mne nechápavě zadívalo a řeklo: ,,Není... Vy jste divoké kočky?'' ,,Ano.'' odpověděla poněkud přátelštěji Rychlá tapka. ,,Můžu jít s vámi? Prosím! Trénoval jsem!'' vykřikl. ,,Ano, hledáme bojovníky, jak se jmenuješ, maličký?'' zeptala se Tlapka. ,,Jsem Slunéčko.'' Já se rozhlédla, a pak otočila, a odešla. ,,Pojď'' oznámila jednoduše Tlapka. ,,Ještě sestra.'' Nedal se Slunéčko. Rozběhl se ke dveřím a vrátil se s maličkou, bílou kuličku chlupů. Já ji převzala, a pak celá skupinka vyrazila zpět domů.
Komentáře
Naty a Kája
(Fazole)
Příběhy tohoto typu jsem nikdy neměla moc ráda, ale dá se to. Nebudu odsuzovat, věřím, že to bude mnohem lepší. Jen dávej pozor na písmenka a zkus dělat odstavce. A ještě jedna maličkost, která se u tebe objevuje často. Píše se přeS.