Milý deníčku... část II.

«Nejnovější články | Stopy zvířat

Vytvořit blog | Nápověda

Jestli jste ještě nečetli Milý deníčku... část I. , přečtěte si nejdřív to první, tohle na to navazuje.

12.6.2015 Pátek

Milý deníčku,

včera večer jsem vůbec nemohla usnout, pořád jsem se převalovala a přemýšlela o včerejším dni. A když už jsem konečně usnula, měla jsem hrozný noční můry. Že chceš vědět, o čem se mi zdálo?

První sen byl o tom, že na mě byla celá rodina zlá a křičeli na mě a nakonec mě vyhodili z domova. A jak jsem se tak ploužila uličkou a nevěděla kam jít, začalo se stmívat, až byla úplná tma. Potom se tam (nějak záhadně) objevil nějakej pes, zuřivě vrčel a štěkal jak pominutej a vrhl se na mě. Měla jsem náskok, ale pes byl během chvilky u mě. Řafl mě do zadku a já jsem zakvičela jak potrefená husa. Probudil mě můj vlastní křik (mluvila, vlastně křičela, jsem ze spaní). A jak jsem si tak uvědomila, že to byl jenom sen, zjistila jsem, že jsem celá zpocená. Otřela jsem si obličej kapesníkem a šla jsem zase spát. Zase mi to nějakou dobu trvalo a bohužel se mi zdála další můra:

Měla stejný začátek jako ta první - křičeli na mě a něměli mě rádi. Pak mě vzali do auta, že prej jedeme na návštěvu za tetou, která bydlí v paneláku. A když jsme byli na místě, vystoupali jsme do 6. patra. Ale místo, abychom šli dovnitř k tetě, vyhodili mě z okna a já jsem padala přitom strašně vyla. Naštěstí jsem se, těsně předrozplesknutím o betonovou zem, vzbudila. Zpocená a vyděšená.

Potom jsem už usla celkem rychle a dál se mi nic škaredého nezdálo (nebo si to alespoň můj omezenej mozeček nezapamatoval).

A jelikož jsem byla po noci velmi nevyspalá, nechtělo se mi vstávat (mě se nechce nikdy, ale dneska se mi obvzlášť nechtělo). Ale budík mě donutil. Alespoň, že už je dneska pátek.

Ranní nálada byla velmi mizerná, to si umíš představit. Ale trochu mi ji zvedla má nejlepší kamarádka Hanka. K narozeninám mi dala knížku o psech, už od pohledu se mi líbila.

Vyučování jsem nějak přežila a všichni se (jak dobytek) hrnuli ven, co nejdál od školy. Jen já jsem nechtěla jít domů. Ale co jsem měla dělat? Pomalu jsem se ploužila domů. Úkoly jsem si nedělala, vždyť je pátek! Za chvíli přijela původkyně mích trápení.

Musím si s ní promluvit, dodávala jsem si odvahu.

Jenže když jsem se snažila začít konverzaci:

,,Víš, co mi dneska dala Han...? " ,

zase mi skočila do řeči:

,, Nemám čas."

,, Tebe to vůbec nezajímá? " , upřela jsem na ni své oči.

,, Nech mě chvilku v klidu. Musím pracovat!"

Moc jsem se snažila dát všechno do pořádku, zatnula jsem zuby a držela se jí jako klíště:

,, Zase máš do práce zpracovat graf o tržbách? Já ti s tím pomůžu." , nabídla jsem se.

,, Ne."

,, Ne, že nemáš zpracovat graf nebo, že nechceš pomoc? " , nechápala jsem.

,, Můžeš mě už končně nechat pracovat?! " , vyjela po mě.

,, Dobře už jdu... " odešla jsem do svého pokoje.

Žuchla jsem sebou na postel. Nepřítomně jsem čuměla do stropu a nehýbala se.

Co proti mě má? Co jsem udělala? , honilo se mi hlavou.

Když jsem se probrala z onoho tranzu, pustila jsem si písničky z mobbilu, protože to ticho tady kolem bylo strašidelný. A pak jsem zase pokračovala tam, kde jsem skončila - v čumění do blba.

Ani nevím, jak dlouho jsem tak ležela, v tu dobu se pro mě zastavil čas. Vstala jsem, teprve až jsem uslyšela odjíždět mamku autem. Jak jsem se tak dívala na naše auto, jak mizí v dáli a prachu, došla jsem k závěru mého přemýšlení:

V tomto domě, v této familii už nezůstanu ani minutu!

Tělem se mi rozlil adrenalin, veškerá strnulost ze mě opadla, v hlavě mi to šrotovalo.

Popadla jsem svoji školní tašku, veškerý její obsah jsem vysypala na zem, do ní jsem bez ladu a skladu naházela nějaký hadry, svýho plyšáka Pana Medvídka, mobil, knížku od Hanky, deníček (tudíž tebe), pouzdro, jenž jsem zrovna vysypala na zem a běžela jsem ještě navštívit ledničku...

,, Ale ne, nic tu není! " , zasténala jsem.

Co jsem měla dělat? Běžela jsem ještě pro to nejdůležitější:

Pro nějaký money.

,, Celá akce jde do kopru! V ledničce není jídlo a v pokladničce je dohromady... počkej chvilku... 153 korun! To bych snad musela na ulici žebrat! "

Tak ten ůtěk nechám na neděli, třeba mi alespoň babičky dají pár Palackých...

13.6.2015 Sobota

Milý deníčku,

neuvěříš, co všechno se dneska semlelo, kromě toho, že mám dneska narozeniny!

Začnu zase od záčátku:

Spalo se mi zase špatně, můry se mě naštěstí vyhly.

Vzbudila jsem se o sedmi, ale vůbec jsem se nechtěla vidět se svojí rodinou a tak jsem ještě zavřela oči.

Spala jsem ještě tak hodinu a pak jsem teda, ačkoliv se mi vůůůbec nechtělo, vstala. Oblékla jsem se, umyla, nasnídala však to znáš. A potom jsem zase zalezla do svýho pokoje a zůstala tam až do oběda.

Oběd mi vůbec nechutnal anebo jsem byla znechucená svou rodinou, tak mi nechutnal automaticky, to nevim.

Potom mě posadili do obýváku a řekli mi, ať zavřu oči. Tak jsem je zavřela a můj mozek pohltila myšlenka:

Co kdyby mě teď flákli ,,bejsbolkou" do kebule a pohodili někde v lese?

U té představy jsem se musela smát, ale nechtěla jsem, aby si mysleli, že jsem šťastná, nebo tak něco.

Tak jsem se jenom nepatrně pousmála. No, popravdě jsem jen zacukala koutky, ale to teď nebudeme rozebírat. Takže k věci:

Zatímco jsem si představovala mamku s baseballovou pálkou v ruce a jen tak v mysli se tomu chechtala, postřehla jsem blížící se kroky, až byly úplně u mě. Z nenadání mi na stehna položili malé, teplé, vrtící se ,,cosi". Tak trochu jsem tušila, co to může být, ale nevěřila jsem tomu, tak jsem radši pomaloučku otevřela oči.

Panebože, štěně!

Čuměla jsem na tu malou, chlupatou kuličku jak péro z gauče. Zamrkala jsem očima, jestli vidím dobře, nemohla jsem tomu uvěřit. Štěně tam pořád bylo. Opatrně jsem položila ruce na jeho krásný kožíšek. Stvořeníčko mělo lesklý bílý kožíšek a ty nejkrásnější zelené očička, které na mě zvědavě zíraly.

Tak nějak jsem nepoznala, co je to za plemeno, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.

Pěknou dobu jsem ho tam hladila, rodina na mě koukala, až jsem si připadala trapně. Vstala jsem, štěně v náručí a všem jsem jim poděkovala a objala je, div jsme tu chlupatou kuličku nerozmáčkli. Ještě jsem se jich zeptala, jak se jmenuje. Řekli mi, že jméno ji mám vymyslet sama. Pochopila jsem, je to holka.

Celej zbytek dne jsem strávila ve svém pokoji se svou novou nejlepší kamarádkou (doufám, že se Hanka neurazí).

Jméno pro ni zatím vymyšlené nemám, ale jedno je jisté - miluju ji!

Změna názoru, neuteču. Budu žít se svou rodinou, která mě má ráda a já ji a hlavně nesmím zapomenout na mou kamarádku s andělskýma očima, které mě k ní hned spoutaly.

Konec