StopWithAcne

Horor chichichi-3.DÍL

Vyšli asi za půl hodiny. Bára se k nim znovu rozeběhla. Na okamžik měla pocit, že vidí v očích rodičů němou výčitku. Jako by říkali-tys na něj měla dát pozor. Ty můžeš za všechno, co se Filipovi stalo! Jsi přece starší, tak jak jsi to mohla dopustit?
Všichni tři konečně odjeli domů. Bylo už ráno, sousedka za plotem zvědavě okukovala přijíždějící auto a snažila se srovnat si v hlavě včerejší noční událost.
Matka si šla rovnou lehnout, dostala od doktora injekci pro uklidnění. Byla úplne otupělá a k smrti unavená.
Otec se jenom převlékl a jel hned zpátky do nemocnice z věcmi pro Filipa.
,,Až se vrátím, řekneš mi, co se tady k čertu stalo, ano?" uhodil na Báru.
Ta se rozbrečela, protože ať přemýšlela, jak chtěla, nic rozumného ji nenapadlo. Co jim asi tak může říct? Jak jim vysvětlí, že to nebyla její vina?
,,Já…" pípla, ale otec ji zarazil.
,,Řekneš mi to potom. Teď musím za Filipem."
Ještě než odešel, Báru nečekaně pohladil. Překvapilo ji to.
,,Určitě mi to vysvětlíš." Ve dveřích se ještě otočil. ,,A než přijedu, ukliď koupelnu, ano? Ať se maminka znovu nevyděsí. "
A byl pryč.
Bára se zhroutila u zdi v kuchyni a začala vzlykat. Nikdo ji neslyšel. Matka hlasitě chrápala v ložnici. Bára bojovala sama se sebou, nechtěla se vrátit tam, kde se to všechno stalo. Nejraději by se sebrala a utekla někam daleko, kde ji nikdo nebude hledat, kde nebude ta hrůza, která na ni určitě číhá za zavřenými dveřmi.
,,Už nikdy tam nevlezu, nikdy!" šeptala si pro sebe a utírala si slzy.
Ale věděla, že do koupelny musí. Ostatně to byla přece jen trochu její vina. Kdyby se neschovala do vany, kdyby nechtěně nezhasla, zrovna když se Filip nakláněl nad výlevkou, mohlo být všechno jinak.
Ale nebylo. Slzy jí pomalu přestávali téct. Unaveně se zvedla. Nespala přece celou noc, a čím víc bude oddalovat zadaný úkol, tím později se do peřin dostane. Než se do koupelny vydala, popadla v kuchyni velký sekáček na maso.
U dveří se váhavě zastavila. Srdce cítila až v krku strachy se začala potit.
Co když tam ta věc někde pořád čeká? Co když po ní okamžitě vystartuje, co udělá? Stiskla kliku a dveře se začali otevírat. Uskočila. Nedělo se nic. Ještě chvilku počkala a pak se opatrně podívala dovnitř.
Nic. Ticho. Vsunula do tmy ruku a rozsvítila. Teď by měla bejt v bezpečí! Před světlem se to přece schovávalo.
Ustrašeně vstoupila.
Když uviděla tu spoušť, udělalo se jí zle. Okamžitě se jí vybavila včerejší noc, hlavně okamžik, kdy to popadlo Filipa a začalo to mlátit jeho hlavou o umyvadlo, a pak to příšerné srkání-to jak ta věc pila bratrovu krev!
Chvilku myslela, že se pozvrací, ale pocit přešel a Bára se váhavě dala do práce. Neustále se otáčela po výlevce. Ale ta byla tichá a prázdná.
Po chvíli s začala uklidňovat. Pocit nevolnosti zmizel a sním i strach.
Ne úplne, ale rozhodně byl menší.
Nezbylo než natáhnout gumové rukavice a pustit se do úklidu…
Všechno vycídila a po půl hodině by nikdo nepoznal, že koupelna byla včera dějištěm takové hrůzy.
I Báře bylo lépe. Jako by ze sebe úklidem dostala celý včerejšek. Konečně byla hotová. Naposledy se v koupelně rozhlédla. Všechno bylo jako předtím.
Je čas jít spát. Bára zhasla.
,,Chi chi chi," ozvalo se okamžitě.
Bára se s hrůzou otočila. Nejasně viděla, jak z výlevky opět vyjel ten podivný prst a začal osahávat čistou plochu kolem. Drhlo to, jako když se mokré tělo dotýká vany.
Pak na Báru zakýval.
To byl poslední impuls. Do Báry zničehonic vjel hrozný vztek. Vztek na tu podivnou věc, která může za všechno, co se včera stalo. Zlost v ní měla takovou sílu, že Bára překonala strach, který v ní ta ohavná věc vyvolávala.
Vrhla se k umyvadlu a za podivný prst zprudka škubla. Překvapila ho.
Překvapila i sama sebe. Věc se začala cukat, házet sebou a snažila se vymanit. Ozvalo se zapištění.
,,Chcípni," syčela Bára. ,,Chcípni! Nenávidím tě!"
Tahala za pařát, jako by ho chtěla vyrvat z temných útrop výlevky. V odpadu se něco polekaně rozeřvalo.
Chycenému prstu ale okamžitě vyjel skrz mřížku na pomoc další a omotal se kolem Bářina zápěstí. Teď ale zaječela ona.
Co mám dělat? Kde mám ten sekáček? Kam jsem ho dala? napadlo ji a v panice se rozhlížela po tmavém prostoru. Sekáček zůstal na zemi u dveří. Vynesla ho společně s kbelíkem, když koupelnu domyla! Kdepak, nedostane se k němu!
Věc z výlevky právě přemohla její ruku! Bára znovu zaječela. Bolelo to. Ve zmatku začala druhou rukou šahat všude kolem sebe a za sebe, kde byla skříňka s toaletními potřebami.
,,Mami!" snažila se přivolat pomoc, ale marně. Injekce s uklidňujícím lékem udělala své.
Konečně nahmatala polici. Cítila, jak volnou rukou, shazuje kartáčky, tátův holicí strojek, voňavku…
Když si to Báru znovu přitáhlo, prudce narazila na tvrdou plochu umyvadla.
Vypadalo to špatne. To ve výlevce bylo mnohem silnější než čtrnáctiletá holka. Bolest na okamžik polevila. Jenže se nečekaně ozvala v druhé ruce, která ve tmě na něco narazila.
,,Nůžky!" vyjekla Bára a přes všechnu hrůzu cítila, jak se usmívá.
Začala do toho bodat. Úcinek byl okamžitý. Oba prsty se stáhly zpátky do výlevky a znovu se ozval vzteklý jekot z potrubí. Když ustal, Bára stále pevně svírala ve zkrvavené ruce ostré nůžky, které ji nejspíš právě zachránily život.
,,A je to," řekla a začala se smát. A brečet. A zase smát.
Věděla, že pro tuhle chvíli zvítězila. Rychle rozsvítila, aby jí věc z výlevky nezastihla nepřipravenou, tolik rozumu měla. Udýchaná a celá bolavá se posadila, potřebovala si už vážně odpočinout. Vsedě sbírala rozházené věci, které srazila s poličky. Voňavka se nerozbila, jen se z ní někam odkutálelo víčko. Zašátrala po něm pod vanou. Její ruka na něco narazila, ale uzávěr to nebyl. Zvědavě věc vytáhla. Byla to pevně zašroubovaná veliká nádobka.
Hydroxid sodný, stálo na ní. Bára se začala usmívat. Už ví, jak to zničit. Už to ví.
Pod vanou objevila ještě několik ,,pokladů" . Velikou radost jí udělalo SAVO a bílé čočky louhu.
,,Připrav se, hrajem!" pronesla do ticha a dala se do práce.
Napřed do odpadu nalila SAVO. Pak do něj nasypala louh a krystalky hydroxidu. Nakonec pustila horkou vodou a uskočila. Ve výlevce to začalo syčet a vřít. Ozvalo se chlemstání. A pak už nic. Jen mrtvé ticho. Bára byla spokojená. Vypnula vodu. Konečně je mrtvé. Teď už to věděla. Tenhle boj vyhrála ona.
Teď už mohla usnout. Nebyl to problém, usnula, ještě než dolehla.
Chvilku nato se vzbudila Bářina matka.
Hned zavolala muži do nemocnice.
,,Nespěchej, Filip spí a nejspíš ještě nějaké dvě hodiny spát bude, říkal to doktor."
,,A co ty?" zeptala se matka.
Otec zívl do telefonu. ,,V mezích normy. Do postele se těším, to bych lhal, že ne. Ale jsem přece chlap, ne?"
Jana se usmála. ,,Dobře, tak já se ještě upravím a pak hned vyrazím, ano?"
Domluveno. Pojede, jen co se umyje.
Ráno už vypadalo všechno jinak. Třeba to nebude tak hrozné. Hlavní je, že Filípek žije.
S trochou strachu vstupovala do koupelny, kde ji včera vyděsila synova krev.
Oddechla si, když viděla, že koupelna se jenom leskne. Šikovná holka, napadlo ji, když zastrkovala zátku a otočila oběma kohoutky. Přidala ještě pěnu a za chvíli ulehla do horké vody plné vody. Uvelebila se ve voňavé pěně a zavřela oči. Rychlá vana, říkala sama sobě, a pak hned do nemocnice.
Nasnídám se cestou.
Po injekci byla pořád ještě trochu unavená, a tak se stalo, že ve vaně na okamžik znovu usnula. Teplá voda plná pěny byla příjemně teplá. A v odpadu něco zvědavě nadzvedalo zátku. Ta se uvolnila, ale voda nezačala odtékat, jak by se předpokládalo. Něco tomu bránilo. To něco začalo potichoučku plivat do vany louhová zrníčka žíraviny…
Matka se po chvíli probrala. Voda ji najednou přišla nějak horká, jako by štípala. Skoro se zdálo, že se vaří! Unaveně vytáhla ruce a chtěla si protřít oči. Jenže místo toho na ně jen vytřeštěně zírala.
,,Co to ksakru…"
A pak už šlo všechno hrozně rychle.
Matčin jekot vzbudil Báru. Vycházel-z koupelny!
Než tam doběhla, matka už nekřičela. Vlastně už ani ve vaně nebyla. Věc z výlevky srkala a polykala odtékající zabarvenou tekutinu.
,,Chi chi chi," ozvalo se z výlevky jedovatě. ,,Chi chi chi."