HryProDivky.cz
Sarumilla
Tajuplná Zahrada... aneb zase příběh??
A jde se zase na příběh.... Co to zase bude. Ale než začnu, ráda bych poděkovala všem za + komenty a všechno... (Ty víš o čem mluvím) a teď zase k příběhu
Stěhování.. To slovo mě děsí celý život. Ale už jsem si na něj zvykla. Moje mamka a taťka jsou právníci. To sice není povolání, při kterém je nutno se stěhovat. Ale oni jsou tak pečlivý že se za každým klientem na rok nastěhují. Nebo-li, museli jsme se každý rok stěhovat do jiného města. No ale moji milí rodiče asi zapomněli na svou drahou dceru Miu. (Mě) Stěhují se se mnou a já se každý a každý rok musím loučit se svými přáteli. Ale jak říkám. Zvykla jsem si.A dnes jsme se přistěhovali do jedné malé vesničky jménem Lhota. Jméno jako každé druhé, ale dům byl nejspecifičtější. Byl na kraji lesa.
Přijeli jsme po příjezdové cestě k velké vile. Rodiče mají rádi přepich. Auto zastavilo a já vystoupila. Opakovala jsem ten zaběhnutý systém. Já vystoupím , prohlédnu si dům vyberu si pokoj, do kterého mi budou doneseny věci a já si je vybalím. Rodiče mě vychovávali v představě že nemusím nic dělat. Vše bylo uděláno za mě.
Otevřela jsem velké kovové dveře a vstoupila jsem do obrovské haly, ze které vedly schody nahoru a jedny dveře. Já automaticky šla po schodech. Mám ráda výšky. Držela jsem ruku na krásném mramorovém zábradlí, a pomalu jsem šplhala do schodů. Poté jsem narazila na rozcestí. Do leva? Do prava? Šla jsem do prava. Chodba byla úzká ale po obou stranách byli všude okna. A potom konečně dveře. Byli z dubového dřeva. Otevřela jsem je, a lekla jsem se úžasem. Pokoj byl nádherný. Na levo od dveří byla postel s nebesy, napravo byla skříň a psací stůl, a naproti dveřím bylo okno, velké přes celou stěnu. Při bližším proskoumání jsem zjistila že je to vchod na balkon. Lehla jsem si do krásné postele a usnula. Měla jsem na to právo. Jeli jsme přes celou republiku, asi 7 hodin. A tak jsem si dala šlofíka ..
Nespala jsem dlouho protože jsem byla nucena si vybalit a potom jít prozkoumat dům. Já nejradši začínala zahradou. Pokaždé jsem si našla svoje místo jen a jen pro mě. Ale tahle zahrada byla jiná. Byla velká, a krásná. Uprostřed byl záhom růží všech barev. Po krajích celé zahrady rostli slunečnice. Za plotem rostli stromy. To bylo jasné, protože se dům nacházel u lesa. Ale něco mě zaujalo hned napoprvé. Vedle slunečnic rostla menší borovička, a za ní byla socha. Rychle jsem doběhla k té soše, a byla úžasná. Byl to anděl. Měl skloněnou hlavu ,roztažená křídla, a jednu ruku nataženou, jako by čekal na to, že mu podám ruku. Druhou měl za zády.
Dívala jsem se na něj s úžasem strašně dlouho. Byl nádherný. Ale najednou se mi zdálo, jako by pohnul hlavou. Promnula jsem si oči, a opravdu. Jeho hlava se dívala před sebe, ale ne do země jako před pár minutami. Najednou jsem uslyšela hlas. ,, Prodej mi ruku.... " nevěděla jsem kdo to řekl ale bylo z něj poznat že to je muž. Zněl velmi přesvědčivě. Už jsem mu chtěla podat ruku, když se vedle mě objevila postava. Odstrčila mě od sochy a vykřikla ,, Běž!! " její hlas zněl zoufale, a tak jsem poslechla. Běžela jsem přez celou zahradu, a schovala se za záhonem růží. Ta postava co mě odstrčila byla dívka. Asi kolem 20ti let. Měla béžové šaty a bosé nohy. Dál jsem si všimla že měla blond vlasy. A náhle se socha anděla pohnula. A pak rána. Kámen který sochu obklopoval praslk. Viděla jsem záblesk. A pak se mi naskytl pohled na krásného mladíka. Taky asi kolem 20ti let. Ale měl černá křídla. A byl celý oděn do černa. A potom si přitáhl tu dívku k sobě. Dívka vykřikla bolestí. A potom zmizeli..................
Tak hlavně se chci omluvit že je to tak dlouhé. Ale nedokázala jsem přestat! A tak proto radši BYE BYR (a bacha na podezřelí sochy!! )
Komentáře
sarinka580(ANIME!)
Prosím pište jestli mám pokračovat