HryProDivky.cz
Říše divů
Knižní recenze: Josefína a bytosti - ...what?!
Takže ahoj sušenky!
Mám tady opět recenzi, tentokrát na fantasmagorii Josefína a bytosti...Jo...a opravdu hodně bytostí. Občas jsem si říkala:,,What? To...jakože...chodí na procházky s upírem a stromem, jejího kámoše se snaží zabít pavoučice a pak jí spolkne had, který žije v srdci zeměkoule?"
Autorkou je česká spisovatelka a scénáristka Lucie Kaletová, ilustrace (kterých není nijak moc) vytvořila Jana Šouflová a nakladatelství, které knihu vydalo je Mladá fronta. Kniha má 389 stran a včera jsem jí dolouskala. (byla jsem na 98.straně....uff)
Přiznám se, že knihu jsem dočítala krkolomně a s velkou nechutí. Ne, že by se mi nelíbila, to vůbec ne, ale spíš už jsem ji chtěla mít z krku, protože jsem chtěla začít číst Skleněný trůn, nebo jinou pecku, která by mě opravdu královsky bavila.
Josefína je obyčejná patnáctiletá holka, která se narodila do rodiny Slámových, kteří jsou známí svou chytrostí a vynikají ve fyzice, chemii, vědách...Josefína se cítí jako černá ovce, protože z fyziky dostává čtyřky, zajímají ji pouze rostliny a chtěla by jít na zahradnickou střední školu, ale její rodiče jí nutí na gympl. Josefína tuší, že její rodiče před ní něco skrývají, snaží se na to přijít, ale jednoho dne se u nich v domě objeví zvláštní stvoření, který se chce přesvědčit, zda je Josefína ONA. Tím, že chce prozkoumat truhlu její matky. Jakmile ale dívku spatří, je mu vše jasné. Jmenuje se Lešij, on je les. Představí Josefíně i Děda jejího domu, který s ní žije od nepaměti. Josefína se o něj začíná poctivě starat. Mezitím potkává Neklana, ,,ducha" z minulosti, který jí před mnoha lety zachránil, prožívá jeho bolest a vzpomíná na svůj někdejší život, na který zapomněla. Poté se vydává na dobrodružství do Černého jícnu...což bude dost velká sranda, vzhledem k tomu, že jejími přáteli budou sjena (duše stromu) a upír Oleander von Buxus, mezitím co bude uvězněná v obřím hadovi...
Knížka mi připadala...jako lepší průměr. Na začátku mě opravdu bavila, některé pasáže byly opravdu čtivé, ale pak jsem si to v podstatě sama zkazila. Prostě to pro mě nebyla taková topovka, jak jsem si myslela, a hlavně přála.
Pokud ale máte rádi dost šílené příběhy, které nemusí dávat na první pohled smysl, klidně po Josefíně šáhněte (ehm...samozřejmě, po té knize....)
Jinak jsem si zamilovala Děda (byl opravdu strašně cute a zároveň creepy) a Oleandera, protože to byl záporák, který k tomu měl důvod, na druhou stranu byl milý a vtipný.
Škoda, že tam skoro všichni pochcípali. (I když většina z nich zase ožila)
Toť vše.
Loučí se,
Locika.
