Cassina Anime povídka 1.díl

«Nejnovější články | retardovaný unicorn

Vytvořit blog | Nápověda

Ahoj, jmenuji se Cassandra. Je to celkem dlouhý jméno a tak mi říkají zkráceně Cass. Je mi patnáct, takže si z toho odvodíte, že jsem deváťačka na základní škole. Když mi výjde počasí s časem tak jedu každý víkend v sobotu na bazén. Nejsem ten sportovní typ a žádný sport mě moc nezaujmul, ale nechtěla jsem trčet stále doma a sedět, takže jsem si vybrala plavání. Dnes jsem jako obvykle vstálala po sedmé abych v půl byla u autobusu a nějak před osmou už na bazénu. Chtěla jsem chodit vždy odpoledne, ale pak je celý areál totálně nacpaný lidmi. Většinou jsou to rodiče s dětmi. Moji cestu tam není ani co vysvětlovat. Autobus jsem stihla, koupila lístek a jela pět zastávek a tam na páté vystoupila. Bazén je od zastávky tak sto metrů. Zaplatila jsem si dvou hodinový ticket do areálu a šla ke skřínkám. V kabinkách jsem se převlékla do svých dvoudílných tyrkysových plavek. Mají šupinatou strukturu jako ryba, stačila ploutev a byla bych mořskou pannou. Docupitala jsem do sprch, ale nejdřív jsem si dala vlasy do pevného copu. Když jsem vlezla do sprch nejdřív na mě plivla studená, ledová voda , ale pak jsem si ji dala na trochu teplejší. Jak jsem přišla k bazénům, byl tam jen starší muž, který právě skočil do tobogánu, žena kolem dvacýtky,která stála pod fontánkou a pětičlenou rodinu jak odchází do venkovního bazénu. Já jsem šla na opačnou stranu od nich všech, do plaveckého bazénu.Byla jsem tam sama. Stoupla jsem si na stupínek a skočila šipku. Plavala jsem na druhou stranu bazénu a pak zase zpět. Vždycky si dám deset tam a zpět a pak se du vyřádit na tobogány, potom si jdu zaplavat do ostatních bazénu a potápět se. Hlavu jsem měla nad vodou, ale při šestým směru se nadechnu a ponořím se, snažím se otevřít oči, moc mi to nejde, ale dokázala jsem to. Trénuju už rok jak dlouho vydržím pod vodou a dokážu alespoň půl minuty. Nevím jestli je to málo nebo moc, nevím, ale snažím se zlepšovat. Vynořila jsem se z vody tak po dvaceti sekundách a zhluboka se nadechnu. Poberu vzduch a jedu po sedmé a zas hlavou ve vodě. Už mi, ale v půlce dochází síly a chci se vynořit, ale když plavu nahoru nejdeto. Jakoby tam bylo nějaké sklo a já jsem uvnitř akvária. Snažím se vyplout výš a ať se snažím jak chci neje to. Pak se začínám dusit, to bude konec, přestávám se snažit a jdu ke dnu. Jsem tu sama a nikdo mi nepříjde na pomoc, je se mnou ámen a polikám andělíčky. Pak se mi zavírají víčka, i když je už nemůžu oteřít ucítím jak mě něco chytlo za ruku a vytahuje mě ven z vody.Stratím vědomí a nic víc si nepamatuji.

Ležím na studených kachličkách hned vedle bazénu. Nejdřív vidím rozmazaně, ale postupně se mi zaostřoval. Nademnou seděl kluk. Byl asi tak stejně starý jako já. držel mě za ruku, nejdřív jsem studovala jeho obličej, byl krásný. A pak jsem si všimla něčeho neobvyklého, na zádech měl křídla. Anděl. Tak to jsem v nebi, ale mám pocit, že nato nějak dobře vnímám a k tomu mě bolí šíleně plíce. Tak tohle nebe není, takže mám halucinace. Sednu si, ale jde to těžko. Druhou ruku natahuju k němu, jestli je to jenom halucinace nebo skutečný člověk.

Chytl mi i tu druhou ruku a usmál se. "Co jsi zač?" zeptala jsem se. Usmál se jěště víc. "Nebudeš mi věřit." "A co když jo?" "Už vypadáš při smyslech. Tak já letím. Měj se dobře." Pustí moje ruce zvedne se a odkráčí směrem k nejbližšímu východu ven. Rychle se zvednu a běžím za ním, ale jak jsem se ocitla venku nikde nebyl."Tady!" uslyším ze zhora. Podívám se vzhůru. Kroužil ve vzduchu nade mnou.Asi jsem se zbláznila. Pak mi anděl zamává a odletí bůh ví kam na jih. Celý ten den doma jsem nad tím seděla jak je to možný. Četla články na internetu a v knihách, ale tomu andělovi, kterého jsem potkala se to vůbec nepodobovalo.O tom málem utopením jsem rodičům nic neřekla.

V pondělí jsem šla jako normálně do školy. Hlavu jsem měla plnou toho jak jsem ho viděla, toho anděla. Před školou mě čekala moje kamarádka Fesily. Jak mě uviděla řítila se ke mně a obejmula mě. Tohle dělá když má pro mě nějakou novinu. "Ahoj Fesily! Co se děje? Co novýho?" podívala jsem se na ni. Svýma blýskavýma očima na mě mrkla. "Příjde k nám nový kluk. Ještě jsem ho neviděla, ale holky říkají, že je strašně pěkný." Bylo mi to ukradený. Zajímal mě jenom ten anděl nic víc. Chytla mě kolem ramen a odešli jsme do třídy. Sedím sama v lavici v druhé od zadu, Fesily je v té poslední za mnou, společně s Deede. Když se třída začala plnit a pro mě ukradený kluk nikde, uvědomila jsem si, že jsem jediná, která sedí ve volné lavice. Za pět minut mělo zvonit a pak ho uvidím jak jde s učitelem do naší třídy. Měla jsem šok. Ten kluk! Ten kluk je ten anděl, kterého jsem viděla.

Učitel mu ukázal místo vedle mě. Ten kluk vykročil k mé lavici a usmál se stejně jako v sobotu ten anděl. Sedl si ke mně. všechny holky na nás zaostřili oči. Na toho kluka házely po očku a já jsem byla pořád v údivu, asi jsem vypadala strašně. Vypadala jsem jako bych se ho bála, ale on se stále smál. "Ahoj. Já jsem Agres.Tyj jsi Cassandra Howardová?" Sedne si. "Cassandra... jo to jsem já. Ale radši mi říkej Cass. Tak jak se ti tu líbí na škole? Odkud jsi? Mám takový pocit, že jsme se viděli." "Nevzpomínám si, že bych tě někde viděl. Toho bych si všiml. Odstěhoval jsem se z nedaleké vesnici, takového zapadákova. Tahle škola je skvělá, měl jsem z toho nejdřív strach, ale je to tu opravdu skvělý. Skvělí lidé, Will a George jsou fajn kluci." dlouhá pomlka. "A holky?" Oba se zasmějem. "Ale jo. Rozhodně lepší než na mojí předchozí škole. U nás jsou takové... nerozumí vtipům, nejde s nimi mluvit, mluví jenom o sobě jaké jsou chudinky a tady se baví každý mezi sebou." A tím náš rozhovor končí, protože učitel začne už s výkladem. Máme přírodopis a berem momentálně minerály a horniny. "Tvůj nejoblíbenější kámen." zašeptá mi do ucha. Chvíli si to rozmýšlím, ale asi nejvíc. "Smaragd." pokrčím rameny. "Sednou ti k očím." zasměje se. Pořád se směje. Je to takový člověk plný humoru.

Po hodině jsme šli spolu na chodbu. Kolem nás pobíhalo plno jeho obdivovatelek, ale všímal si pouze mně. " Máš dneska čas? Mohli bychom do kina." nabídl. "No... asi jo. Pokud chceš se mnou jít. V kolik a kde?A co tam bude?" " Nějaký akční film, začíná to přesně v osm a konší to kolem osmé. Nechceš se sejít přímo u kina, nechtěl bych to s tebou propást, jenom protože bych zabloudil." zasmál se. Pak jsme měli pouze dvě hodiny spolu a pak každý svoje dvě hodiny rozděleně. V matematice jsem nestíhala psát natož mluvit a pak jsme měli počítače a to seděl na volném místě u Willa a George. On pak šel na tělocvik a angličtinu. Já mám v pondělí hudebku a fyzyku s Fesily. Takže uvidím svého anděla Agrese až před kinem. Šli jsme s Fecily na zmrzlinu.

Během cesty mě chytla kolem krku a pak začala mluvit: "Já ti říkala Cass...hled od začátku mi to bylo jasný, že ten nováček má oči jen pro tebe!" usměje se, ale není to výsměch, je šťastná, že aspoň jeden kluk není blázen do těch jeho obdivovatelek, které kolem něj skáčou.

Ve městě je jenom jedno kino, takže omyl je vyloučen. A když příjdu ke kinu, Agres už tam čeká a má v rukách velkou krabici popcornu a dvě masivní kelímky coly. Lístky už koupil a tak jsme si šli sednout. Do kina se postupně hromadilo lidí. Potom se začlo zhasínat a film začal. Nebyl to typ filmu, které se mi líbí, ale když ,mě pozve kluk do kina tak se to celkem dá. Horrory jsou horší. Když jsme vyšli z kina bylo už skoro šero a slunce zapadalo. Kelímky a popcorn jsme vyhodili do nejbližího koše a šli směrem k mému domu, ale nejdřív jsem do provedla částí města, aby se s naším městem trochu seznámil. Nakonec mě mě (nebo spíš sama sebe) odprovodil domů. "Nestratíš se? Uvidím tě zítra ve škole?" zasmáli jsme se. "Nevěděl jsem, že bydlíme tak blízko. Máme to o jednu ulici. Bydlím v takovém tom dvojpatrovém, bežovém domku. Tak... dobrou noc." pohladí mě po vlasech. "Dobrou." chytnu mu ruku a pak zase pustím. Otočím se a chytnu za kliku od vrátek. Potom se, ale zarazím. Nevím co mě to napadlo.Obejmula jsem ho. Dala mu ruce okolo pasu a on kolem ramen. Chtěla aby tento okamžik trval věčnost. Hlavu mám zaraženou v jeho ruce a tak si do ní zamumlám: "Děkuji ti, žes mi v sobotu zachránil život." Myslela jsem, že o nešlo slyšet, ale on se na mě podivěně podíval: "Cos říkala?" "Říkám...Děkuji ti, žes ses tu přestěhoval." Zasmál se. Asi další dvě minuty jsme se stále objímali, ale pak už jsem opravdu tu kliku zmáčkla a šla domů. Těším se na zítřek až ho uvidím. Ale on nic s tím andělem společného nemá? Musím si to objasnit, ale teď jdu spát a nechám si s nít o Agresovi. Jaktože má tak zvláštní jméno? Je záhadou.