HryProDivky.cz
Psychopatíkův Blog :33
Mrtvá a už dávno
Jak dlouho? Asi dva měsíce od doby, co jsem zemřela.
Ten den, kdy se to stalo...Předtím, v ty dny nejistoty, kdy konec ještě nebyl jistý jsem jenom brečela, celé dny. Kouřila jednu cigaretu za druhou, bylo mi zle... ( já, jinak nekuřák a odpůrce kouření) Tušila jsem, jak to dopadne, jenom jsem tomu nevěřila...Kdybych tou dobou nebyla v Černovicích ,,pod dohledem a léky", fakt nevím...( co by se stalo, netroufám si říct)
Ale potom? Co jsem se dozvěděla verdikt?
Už jsem nebrečela. Od té doby ne. Ani jednou.
A chtěla jsem! Tak moc jsem chtěla! Chtěla jsem brečet, řvát, udělat histerickou scénu, rvát si vlasy, dusit se, nemoct zastavit slzy. Přát si na místě umřít. ( což se mi svým způsobem splnilo). Sakra kdybych byla aspoň naštvaná! Ale né! Nebyla jsem smutná, ale necítila ani vztek. Měla jsem se na něj zlobit, být naštvaná, zhrzená, ukřivděná, nenávidět ho, nenávidět sebe a celý svět...Jenže ne. Jediné, co jsem cítila a pořád cítím je láska k němu a vděk za těch pár měsíců, kdy jsem díky němu poznala, co to je být doopravdy šťastná, co je to opravdová nenarušená láska a normální vztah a že i na mě může záležet... ( aspoň chvilku). Doteď jsem vlastně šťastná za těch pár měsíců ( necelý rok) co jsem mohla strávit po jeho boku. Nezlobím se, nejsem vůbec naštvaná, naprosto ho chápu, že ode mě utekl...
Jestli to bolí? Takovým divným způsobem. Spíš bolí to, že to nebolí. Že už necítím vůbec nic. jsem prázdná. na ničem doopravdy nezáleží. Ničeho se už nebojím. Nevnímám realitu naplno. Všechno jako by se dělo někde v pozadí, jako bych to jen sledovala ve filmu.
Nemám z ničeho radost, ale ani strach a nic mě doopravdy nemrzí.
Všechno je jen automaticky. když se z něčeho nervuju nebo mě něco rozhodí nebo na chvilku potěší, není to doopravdy. je to jenom vzpomínka, cítím vzdáleně to, co čekám, že bych cítit měla, ale skutečné to není.
Nedávno jsem šla a začalo pršet a že prší jsem si všimla, až když jsem byla úplně promočená na kost. Nedávno jsem málem vletěla pod auto, to zatroubilo a málem mě srazilo, ale mě to bylo jedno. Žádný stres, nevyletěl adrenalin, nic...Z maturity a ze školy nemám doopravdy strach, je to jen jakýsi autopilot, to, co by tam mělo být, ale doopravdy to tam není. Pud sebezáchovy... Není. Utrhla jsem se ze řetězu. Zkusila jsem hulit trávu, jen proto, že jsem to chtěla ochutnat. Cvičím do vyčerpání, jen tak. Nedávám pozor na cestu. je mi jedno, co se mnou bude. Jestli umřu...protože jsem mrtvá už dávno. neděsí mě to, co se může stát, protože to nejhorší už se stalo.
tenhle stav není normální, vím to. Jsem prostě mrtvá. A ještě ke všemu asexuál XD já :D
Prostě chodící mrtvola. To, co ze mě zbylo... Zbytky. Tělo, ale bez duše. Moje duše leží zmačkaná ve stejném koši, jako srdce, které jsem mu dala a on ho vyhodil...
Doslova tu jenom straším. XD Je to zvláštní, že nic doopravdy necítím ( snad kromě lásky k němu, která je sice otupělá, ale je to jediná skutečná emoce, kterou mám).
Je to skoro jako bych přestávala být člověk....
Možná, že někde hluboko uvnitř jsem smutná. Možná jsem musela vyhasnout, abych neshořela... Vlastně je to docela romantický :DD Umřela jsem pro lásku. jenom ne tím stylem, že jsem spáchala sebevraždu, ale že jsem totálně chcípla uvnitř.
( všechny slohovky kterýma budete chtít změnit moje myšlení a ,,ukázat mi" jak jsem hloupá a jaký melu nesmysly vítám, ale jsou zbytečné a říct to zdi, budete mít větší odezvu)
Ale tak to mělo být. Je to můj trest. Trest za to, že jsem selhala. že jsem nedokázala být dost dobrá, dost silná a dost dokonalá. Že jsem té lásky nebyla hodna. že jsem za to nestála. Provinila jsem se svými chybami a zasloužím trest. Napořád. Měla jsem takovou možnost, takové štěstí...a nedokázala se k tomu postavit dostatečně správně a udržet si ho.
Patří mi to, mám, co si zasloužím.
