HryProDivky.cz
Jak jsem ráno byla odhodlaná
Ještě dneska ráno jsem do toho šla naplno. Udělala jsem všechno podle plánu a držela se. ( ráno je vždycky nejlehčí) jenže jak den pokračuje, je to těžší a těžší. Do toho jsme v angličtině zase opakovali na maturitu. A to je dobře jenže...Pokaždé mi to připomene, že už se to blíží a za chvíli budu stát před tou komisí a tahat jedno z 25ti témat, z nich dokážu mluvit tak o 8mi...
A k tomu ten můj problém...
Nikomu jsem to dodnes neřekla. Ne celou pravdu jen tu upravenou verzi. Lehce pozměněnou diagnózu, lehce upravené důvody, některé pravdivé, ale ve výsledku jen upravená lež.… A tu skutečnou, celou pravdu ví jenom doma, ví to přítel a ještě nejlepší kamarád. Jinak nikdo. Protože to prostě nedokážu říct. Nemůžu, i když mám chvilky, kdy by to chtělo ven, už jenom proto, že nerada něco zatauju svým blízkým. Ale nemůžu. Tohle téma je tak kontroverzní, že prostě nemůžu...Říct celou pravdu.
Během dne se mi začalo všechno kazit, počínaje obědem, a pak na těláku, kde mi to už zase šrotovalo tím nebezpečným směrem. Vždycky, když běžím na páse, upadám v myšlenkách do toho divnýho transu, že kdyby to bylo na mě, neslezla bych z něj, dokud bych nespadla. Doma mi pak bylo do breku, ale uklidňovala jsem se tím, že v tom přece nejsem sama. Mám obrovskou podporu ze strany člověka, kterého miluju. Jenže poslední chvíle mě utvrdili v tom, že na to částečně sama jsem. Doma určitě. Hlavně, nikdo to za mě neudělá. To je to nejhorší. I přes jeho podporu to, co udělat musím, musím sama a doma mi to rozhodně neusnadní.
Navíc, když něco naťuknu, kamarádi by řekli jen "Ty to zvládneš.", aniž by si uměli představit o co jde.
Mamka mi akorát řekla sama řekla, že jí to nezajímá, ať jí to ani neříkám, že by moje starosti chtěla mít a jakto, že už to nemám všechno hotový, místo toho aby mi řekla, že se přece svět nezboří. A ať radši dělám něco užitečnýho. jenže když se jí v zápětí zeptám, s čím potřebuje pomoct, jestli nemám jít něco koupit, nebo něco uklidit, tak řekne jenom, ať zalezu pod kamen a hlavně nevylízám, že tím jí pomůžu nejvíc. A se ségrou cloumá puberta v plné síle a dokáže být taky dost hnusná. Což zase beru, je prostě v tom blbým věku...ale i tak to bolí, je to přece moje milovaná sestřička.
Proč to musí být tak strašně těžký? Proč se to skoro každý večer neobejde bez slz? Dyť jde to něco nutného a přirozeného, stejně jako dýchání. Proč pořád tak strašně moc chci dělat věci, které vím, že by mi ublížily? Ta touha je tak silná, ale vím prostě, že nesmím.
Ráno jsem byla odhodlaná to prostě dotáhnout do konce, ale teď jsem zase zoufalá. Nechci... tak moc nechci a vím, že musím. A že mě napadá asi 150 fakt dobrých výmluv, proč ne. Fakt dobrých, normálně kdyby mi je někdo řekl, tak mu to odkývu s tím, že v tomhle má teda pravdu...ale sama sobě to dokývat nemůžu. A ať si nalžu cokoli, lhala bych jen sama sobě.
