Příběhy, články, recenze

V pavučinách..17. kapitola

  Šla jsem celá otrávená, že s sebou táhnu toho hňupa. Ale on byl očividně šťastnej. Každý svého štěstí strůjce, ale slušný lidi (popřípadě polobozi) musí kvůli tomu trpět! On se ke mně normálně vetřel, blbec jeden! Si napřed myslel, že mě svede, ale když se mu to nepovedlo, tak mě bude otravovat při cestě. Jsem si chtěla sama vychutnat poslední chvilku života, ale místo toho tu chvilku budu trávit s ním! Co to ten Áres zplodil?! A on ještě celou cestu mele! Mně už to fakt leze na nervy. Předtím jsem si vychutnávala to ticho, teď si budu ''vychutnávat'' jenom kecy!

  Najednou nastalo divné ticho. Jsem se na něj otočila. Najednou proti mně letěl šíp, Gregorio ho chytil. Wow, jeho postřeh jsem trochu podcenila. Chtěla jsem se ho zeptat co se děje...ale už jsem nemusela. V dálce jsem viděla armádu asi dvaceti žen. Střílely na nás z luku. Zmáčkla jsem sovu, držela jsem kopí v ruce, Gregorio po nich vrhal dýky. Pár jich trefil. Ale byly jenom zraněné. Pak mě popadl za zápěstí.

,,Zatraceně! Zdrhej!''

,,Kdo to je?!'' běželi jsme.

,,Amazonky! Jejich šípy jsou napuštěné jedem! Je lepší s nimi vycházet po dobrém ale do konfliktu se s nimi moc nepouštěj!''

  Gregorio zařval, sklátil se k zemi. Jsem se k němu skrčila, šípem ho trefily do nohy.

,,Nech mě! Utíkej!''

,,Já tě tady nenechám!'' stála jsem před ním. Amazonky se už blížily. Kopí jsem zarazila do země, pevně jsem se ho držela. Mírně jsem sklonila hlavu, zavřela oči. Na něco jsem se soustředila. Pak jsem zvedla hlavu, šípy Amazonek se na nás nemohly dostat, naopak se odrážely. A já si všimla, že jsem vytvořila zase bariéru. Gregorio měl vytřeštěné oči, stejně tak i Amazonky. Přerušila jsem bariéru, běžela jsem ke Gregoriovi, vytáhla jsem mu šíp z nohy.

,,Jak jsi to..'' vypadalo to, že začíná mít horečku. Úplně hořel a potil se. Přiložila jsem ruku na ránu, zavřela jsem oči. Dalo to trošku práce. Z mé ruky vycházela žlutooranžová záře. Amazonky na mě mířily šípy. 

,,Antiopo!'' slyšela jsem stejný hlas jako dřív. Zvedla jsem hlavu a koukala se stejným směrem jako Amazonky. Na kameni stála Artemis a mířila na ně ze svého luku. Mně se tak ulevilo Gregorio se zvedl, já jsem mu nejspíš nohu vyléčila. Když byly Amazonky zaražené. Jedna natáhla šíp a střelila Gregoria do břicha. Gregorio se sklátil k zemi a já hodila po ní svoje kopí, byla skrz na skrz a hned tuhá.

,,Bohyně Artemis!'' řekla vůdkyně. Všechny poklekly...asi se jí uklonily. Artemis seskočila. Já klečela u Gregoria, vytahovala jsem mu šíp z těla. Vypadalo to, že už dlouho nevydrží. Přidržela jsem ruku nad jeho ránou. On mě za tu ruku chytil. Druhou rukou mi zvedl hlavu.

,,Viděl jsem jednou tvou matku, jsi jí podobná a máš její oči.'' trochu jsem se pousmála. Snažila jsem se jeho ránu vyléčit. Mezitím jsem poslouchala Artemis s vůdkyní Amazonek.

,,Jaký byl důvod aby jste je napadly?!''

,,Prevence.''

,,Všechny víte, že je Arachné mrcha a vražedkyně...kdyby jste zabily Sophiu, zabily by jste spásu Řecka!'' 

  Vůdkyně jí na to nic neřekla, podívala jsem se na ní. Popadly mrtvou Amazonku, kopí odhodily a zmizely v lese. Chtěla jsem Artemis poděkovat, ale ta zmizela taky. Zbyli jsme si jenom já a Gregorio, pořád mi to nešlo. Když jsem se na Gregoria pořádně podívala, už se nehýbal. Nevim proč, ale nahnalo mi to slzy do očí...popravdě, chtělo se mi hrozně brečet. Ale já vůbec nevim proč, klečela jsem nad jeho tělem a moje slzy mu tekly na ránu. K jeho tělu se sklonila i jiná žena. Měla plavé vyčesané vlasy, které zdobily listy vavřínu a květiny.

  E. J.

Pokračování...18. kapitola 

+5

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 23.08.2015   |   Zobrazeno: 574x