Michalovo barevná izolepa

Byla jsem špatný člověk?

Znáte ten pocit, když vás doženou dávné vzpomínky. Ty vzpomínky na dávnou minulost,kde jste provedli něco čeho litujete? A otázkou zůstává, byli jste vy ti špatní? Dělali jste správnou věc - řekli pravdu, nebo jen šikanovali?

Vysvětlím. Dnes se budu zpovídat, mluvit o své minulosti. Proč? Protože potřebuji názor veřejnosti, nemůžu si promluvit s nikým, "dusím" ten okamžik už asi tři roky. Musím někomu něco říct, anonymně.

Byl rok 2014, (už je to dávno) do třídy přišla nová spolužačka, chtěla jsem se s ní kamarádit, mít konečně opravdovou kamarádku. Když jsem s ní chtěla začít mluvit bylo pozdě všechny drbny jí řekly o všech mých trapasech. (to jsem nevěděla) Když mě jednou pozvala k sobě domů, bavila jsem se, ona mluvila sprostě, tak jsem se k ní přidala, ale to byla chyba, její mamka mě za to vyhnala.

Po pár dnech mě parta, do které se ona už začlenila pozvala, ať jim pomůžu s bunkrem v lese, připadala jsem si, že někam patřím. Začala jsem tam chodit pravidelně.

Po Vánocích jsem se vnutila, abych k ní mohla jít, řekla mi, že jsem její druhá nejlepší kamarádka, ale že k ní nemůžu, že její mladší sestra spí (ještě mimčo). Teď jsem nevěděla co dělat, bydlela jsem daleko všude byl sníh a na autobus jsem neměla, začala jsem na místě brečet a přemlouvat jí abych mohla zůstat, ale nepomohlo to, musela jsem jít pěšky 2 kilometry do kopce domů v mrazu.

Se začátkem jara se zas vše vrátilo, zase jsem šla stavět bunkr, ale už jsem si nepřipadala tak šťastná mezi ostatními lidmi. Ale pak mě začala terorizovat učitelka matematiky a přestával mi jít tělocvik, díky čemž jsem se stala nejtrapnější osobou ve třídě (propadla jsem se tak o 2 místa tipuji).

Jednou jsem ve škole slyšela partu lidí, se kterou jsem byla stavět ten bunkr, o tom, že mě vyloučí a tu holku, jak říkala, že mě nenávidí. Byl to pro mě šok. Začala jsem přemýšlet jak lidem ukázat, jaká je to svině.

Při jednom tělocviku, mě praštil míč do hlavy a ta mě začala bolet, začala jsem se motat. Šla jsem za učitelkou, ale ta řekla, že simuluji, potom to ta holka potvrdila, následně to začala říkat celá třída. Po tělocviku jsem šla v šatně za ní, abych jí přibližně ukázala jak to bolí, a praštila jsem jí tím míčem. Najednou se mě holky zeptaly, proč. Já jsem si uvědomila, že to byla blbost a, že už mě nezachrání nic na světě, tak jsem začala improvizovat, vzpomněla jsem si na den, kdy prohlásila že jsem její druhá nejlepší kamarádka a na den, kdy řekla pravý opak, věděla jsem, že můžu zakročit. A řekla jsem pěkně nahlas: "protože si to zaslouží, lhářka!" Ta holka mi odpověděla: "Nejsem lhářka, ty tady lžeš!" a pustila se do mě, já se bránila, ale skončila jsem na zemi po dvou ranách. Všechno mě bolelo,ale zvedla jsem se a pak dorazila učitelka, s se zbytkem holek, co viděly začátek. Zeptala se i nás, ale zatím co já ze sebe kvůli strachu nedostala ani slovo, ona řekla jen to, co jsem jí udělala, nic o tom, co mi udělala, a já jen tiše přikývla. Vypadalo to, že to ta holka vyhraje. Nebylo cesty zpět.

Celou cestu jsem byla naštvaná z toho, že jsem vůbec začala. U vchodu do školy jsem jí ale šlápla na botu a ona mi vlepila facku, oplatila jsem jí to a už to bylo, najednou jsem jí omylem rozbila řetízek, šla to říct.

Hned další hodinu potom se to řešilo, já se tam nervově zhroutila a učitel mě začal uklidňovat, a pár lidí mi ze soucitu podalo kapesníky...

zbytek už není tak podstatný

Tahle vzpomínka se mi neustále vrací a já na ní nedokážu zapomenout a nechat jí jít jen proto, že si nedokážu odpovědět.

Byla jsem "ta špatná" nebo jsem dělala dobrou věc špatným způsobem?

+4

O mně

Autor: Quasinka 224   |   Publikováno: 20.12.2017   |   Zobrazeno: 726x