HryProDivky.cz
Pobyt v léčebně
Protože jsem v léčebně neměla přístup k ničemu ostrému, nemohla jsem se pořezat, i jídlo jsem jedla jen lžičkou, i když ostatní měli klasický příbor. Jednou jsem se rýpla tužkou, ale samozřejmě na to přišli a zrušili návštěvu rodičů, která mě čekala.
Tak jsme si alespoň škrábala ještě nezahojené rány nehty. Dělala jsem to nevědomky, nejen na ruce, ale i na stehnech přes kalhoty (spoustu jsem si jich zničila, protože byly od krve). Hlavně jsem to dělala na sezeních, když jsem vzpomínala. Vždycky, když si toho doktor Hrůza všiml, jen zamlaskal. To stačilo, abych toho nechala. Na chvíli.
Co se týče složení pacientů, kteří tam se mnou byli, skoro polovinu tvořily holky s poruchami příjmů potravy, byl tam i jeden kluk s anorexií. Taky tam bylo několik agresivních jedinců a pár těch, co si taky ubližovali. S nikým jsem tam nijak zvlášť nekomunikovala. Byla jsem tam sice nejstarší, ale stal se ze mě něco jako outsider. Pár holek se mi posmívalo, nechápala jsem proč, když ony na tom byly i hůř. O mojí diagnóze ani důvodech proč se řežu snad nevěděly, tak jsem tomu nerozuměla, ale bránit jsem se nezvládla. Na to jsem byla až příliš uťápnutá (asi), vyvolávání konfliktů nebylo nic pro mě. Raději jsem dělala, že je neslyším, nebo jsem vyklidila pole.
Něco podobného bylo i při skupinovém sezení, kterého jsem se dvakrát zúčastnila. Nechtělo se mi mluvit přede všemi, protože bych se nemohla obhájit, aniž by se nedozvěděli o všem a to jsem nechtěla. Bylo pro mě ponižující už jen říkat to psychologům. Holky mě samozřejmě povzbuzovaly, některé možná proto, že mi chtěly pomoct, přece jsme procházely skoro tím samým, ale některé jen z čiré zvědavosti nebo nevím proč. Pak mi nadávaly, protože jsem je prý jen zdržovala.
Nakonec naštěstí doktorka uznala, že skupinová terapie asi není nic pro mě. Scházela jsem se jen s psychologem a taky jsem docházela na pár individuelních terapií. Hodně jsem se tam věnovala kreslení, i když pro to talent nemám. Snažila jsem se plnit to, co po mně chtěli, i když to nebylo mnohdy nejlehčí, třeba co se jídla týče, bylo ho na mě moc a to až do konce. Nezvykla jsem si na ty velké porce. Taky jsem měla pár konfliktů s doktorkou, protože jsem si nepřestala rýpat do ran. Kvůli tomu mi byly zakazované návštěvy rodičů, z čehož jsem pak měla samozřejmě depky a rýpala jsem se ještě víc. Rány, které jsem si způsobila před nástupem do léčebny a nestihly se zahojit, se mi ani za celou tu dobu nezahojily.
Ale něco mi ten pobyt tam přece jen dal. Krom toho, že jsem přibrala pět kilo, trochu jsem se sebrala a to díky psychoterapii. Hodně se mi tam ulevilo, protože jsem se mohla vypovídat úplně ze všeho. Dusit to v sobě bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Trochu mě to posunulo vpřed.
