Ghost's blogXD

Lyžák 12. 2. - 17. 2.

Ahoj, píšu pro mě moc důležitý článek. Potřebuji se s někým podělit o mé nádherné zážitky! 

Už dlouho před lyžákem jsem se na něj moc těšila a zároveň mi bylo trochu smutno, že nemohu být na hrách pro dívky. Ještě jsem se zapomněla rozloučit s naší rybičkou. Navíc jsem si pobyt na lyžáku představovala klidný, krásný, prostě jednoduchý, v domácím prostředí. Na hpd jsem byla závislá. Achjo, jak já byla naivní. Z naší třídy jsem jela jen já, Alenka, Míša (holka!), Terka, Petr a Denis (ano, znovu ta neznámá jména). Před lyžákem bylo stresu dost, balení, bála jsem se, abych nic nezapomněla a tak, byla jsem nervózní, jaké to bude šest dní poprvé bez rodiny. V autobuse jsem se snažila zvyknout si na to, dělat, že je to samozřejmost. Myslela jsem si, že to bude tak, jako v mých představách. Že to bude dlouhých šest dní. Ne. Asi dvě hodiny jsme jeli autobusem, ten zastavil napřed v Lipníku nad Bečvou, kde nastoupila Míša a potom na parkovišti v Novém Hrozenkově. Všechny kufry, lyže, hůlky, tašky se přeskládaly z vlečky za busem na traktor, který je dovezl k chatě, kam jsme s batohy, ve kterých byly nejpotřebnější věci, došli po prý dvoukilometrové cestě, která mi však přišla daleko delší a byla opravdu strmá, já už jsem asi v polovině nemohla a úplně pískala, ale prostě jsem šla a šla. Konečně jsem spatřila chatu. No, další opaky mých představ. Povybalovali jsme, lyže s hůlkami do lyžárny, lyžáky a boty, které jsme měli na sobě, v... přezouvárně? Místo na mě vyšlo úplně nahoře. Přezůvky byly někde dole v kufru, tak jsem šla po tom mokru na studené zemi jen v ponožkách. Kufr bych po schodech po té cestě málem nedovláčela, kdyby mi Natka nepomohla, přestože jsem nechtěla. Protlačila jsem se po chodbě ke kamarádkám Alence, Terce a Míše na pokoj číslo jedenáct a přidala se k nám ještě Terka ze šestky (jsem v osmé), která se už nevešla ke svým kamarádkám. Znala jsem ji jenom od párkrát vidění ve škole a všechny jsme se skamarádily. Na pokoji byly vlevo za sebou dvě dvojpatrovky a u druhé stěny jedna postel, na níž spala mladší Terka, blíže dveřím skříňka a věšáky. Strop ze špinavých čtverců polystyrenu, nad postelí polička, která naštěstí nespadla, mezi prkny na stěně trčel šroubek... Podle mě vojenské podmínky jsou slabá slova, ale nemohu vědět. Pomalu jsme něco vybalily, převlékly jsme se a šly na večeři. Táta se domlouval, že mi budou dělat něco jiného, pokud budu mít na nějaké jídlo alergii. Věděla jsem, že pečené kuře s bramborovou kaší mohu, tak jsem nic kuchaři neříkala. Pan Mirvald mě pak upozornil, že se mám ozvat, protože tam klidně může být něco, co nesmím. Výborně. No můj problém. Všechno celé naší tlupě potom pan učitel Švehlík vysvětlil a řekl, jaký bude denní režim. Šli jsme se osprchovat. Úplně ledovou užitkovou vodou. Později večer začalo shrnutí dne, program, nějaké hry a nakonec byla diskotéka, jako každý další den. Večerka byla vždy podle toho, jak jsme se chovali, zvláště jestli jsme byli u jídla zticha. Během ní jsme si rychle vyčistili zuby, převlékli se do pyžama a šli si lehnout. Stejně jsem první den usnula až kolem půlnoci a často jsem se budila. Pozdě večer jsem si vzpomněla, že jsem si nevzala tabletu, tak jsem ji tam hledala a šustila jsem, no nic no. Budíček jsme měli o půl osmé, ale my z jedenáctky jsme vstávaly v sedm. No, ne úplně. Míša vypnula budík a dál jsme ležely, vstaly jsme tak o čtvrt na osm. Každý večer se měnící služba, která ale měla více úkolů, vstávala také dříve, aby všechny vzbudila. Tou jsme naštěstí nebyly. V osm hodin byla snídaně ve formě švédského stolu. Měli jsme každý svůj hrnek, který jsme v pátek vrátili, a do něhož jsme si v jídelně čepovali čaj. Dopoledne jsme šli lyžovat. Měli jsme se sami rozdělit do skupin, buď jedna, dva nebo tři. Kamarádky byly ve trojce, kromě mladší Terky. Napřed jsem moc neoceňovala, že jsem si vybrala zaprvé jen dvojku, zadruhé bych raději byla s kamarádkami, ale nakonec jsem byla moc ráda. Navíc se za to první lyžování trojka zrušila a všichni z ní šli do dvojky. Tedy až na Aničku, která na lyžích ještě nikdy nestála, ta potom většinou jezdila s panem Mirvaldem. Vznikly skupiny 2A a 2B, my kamarádky jsme byly v béčku a dostali jsme modré rozlišováky, ale považovali nás spíše za trojky. Nevadí, stejně to lyžování bylo docela těžké a pořád se padalo. V úterý večer jsme si měli vybrat, jestli chceme na vycházku, nebo na běžky. Já nikdy na běžkách nebyla, ale moc jsem to chtěla zkusit. Všichni naštěstí věděli, že jsem úplný nováček. Můj první pád na běžkách byl hned na začátku, když jsme sjížděli kopec a přede mnou spadla Kačka. Pak jsem se ještě napadala. Vždy jsem jela daleko za ostatními a oni na mě někde čekali. Už tak po kilometru jsem byla unavená, měla zalepenou pusu od vosku z běžek, zespodu otlačené palce (pořád mám puchýře a jsem na ně hrdá!) a pravá bota mě tlačila. Kus cesty do kopců jsem klouzala dolů. Pořád se mě pan Mirvald nebo pan učitel Švehlík ptali, jestli ještě můžu a já jsem pořád říkala, že jo. Ujeli jsme dlouhou trasu přes Slovensko a na konci byl další kopec, tak jsem zase šlapala a pajdala a padala a šlapala. Pan učitel Švehlík si nahoře s někým povídal a jak mě viděl, ptal jsem mě, jestli jsem unavená. Potřebovala jsem to vyklopit, tak jsem řekla, že ne, já jenom, že pořád zdržuju. V restauraci na mě vyšlo místo vedle kluků a dala jsem si půl litru Kofoly, moje pusa se pomalu odvoskovala. Ten večer pan Mirvald pochválil běžkaře a pak zvlášť mě, řekl mi, že jsem nezdržovala a musela jsem říct, že jsem byla na běžkách poprvé a postavit se, všichni mi tleskali. Na jednu stranu mi to bylo hloupé, ale zase jsem sama na sebe pyšná. Vždyť jsem nikdy běžky ani neviděla a ušla jsem na nich devět kilometrů po červené trase! Předevčírem jsme měli večer přibližně hodinu na to, abychom si sbalili věci, které nebudeme další den potřebovat a poté jsme se měli dívat na videa z lyžování, ale na počítačích chyběl nějaký program, který umožňuje promítat videa z kamery, takže si je prý budeme pouštět ve škole, a místo toho byla do jedenácti hodin večer diskotéka. Ani osprchovat jsme se nestihli. Za celý lyžák se toho stihlo ještě o dost více, párkrát jsme si psali nebo volali s rodinou, dvakrát jsem se s někým srazila a nešla mi nasadit lyže, pomáhala mi paní učitelka Prinkeová i nějaký pán, vylila jsem guláš, který ale vypadal jako gulášová polévka, viděla jsem dva nádherné horské psy, tančila jsem poprvé v životě s klukem, táta se sestřičkou tam ve čtvrtek přijeli lyžovat... Včera jsem byla dost smutná, že to jsou poslední hodiny lyžáku a snažila jsem si všechno co nejvíce užít. Všichni spěchali, bylo snad ještě více stresu než ostatní dny. Snídaně byla o čtvrt hodiny dříve. Poschovávali jsme si všechny věci a nechali jsme si na sobě jen lyžařské. Lyžovalo se napřed dopoledne, potom byl oběd, kufry a boty svezl traktor dolů a my jeli s batohy na zádech, téměř po rovině a v chumelenici poslední sjezd na lyžáku. Přezuli jsme se, lyžáky dali do tašek místo bot a následovala jízda autobusem. To byla doslova jízda. Neseděla jsem s žádnou kamarádkou, ale s Petrem. To mi ale opravdu nevadilo, protože za těch šest dní jsme se všichni poznali dost. Měli jsme tam vlastně takovou diskošku. Bylo to to nejnádhernější zakončení, jaké si umím představit. Míša znovu a dva kluci vystoupili v Lipníku. Měla jsem ještě smíšenější pocity. Těšila jsem se domů a zároveň jsem tam chtěla ještě být, ještě si užít ten každodenní stres a rutinu, která byla ale vždy v jiné náladě. Byla jsem šťastná, že vidím maminku, tátu a sestřičku a začínala jsem přijímat, že je konec. Rozloučila jsem se se všemi, s nimiž to šlo a šli jsme domů. Celá rodina. Táta vyvezl výtahem kufr a tašku, tu odnesl a výtah s kufrem se rozjel výš. Vyběhla jsem za ním, ale rodiče mě okřikli. Odevzdaně jsem šla do bytu, viděla jsem Bettíčka, a... To už na mě bylo moc. Rozbrečela jsem se. Ano, čtete dobře, brečela jsem! A brečím i teď, když toto píšu. Ty nádherné neopakovatelné zážitky mi nikdo nevezme. Nikdy. Ani po smrti. Děkuji, přátelé. Všichni, kteří jste byli se mnou na lyžáku, jste přátelé. Naučila jsem se přežívat na minimu, neočekávat nic nebo i to nejhorší a přestala jsem se tolik stydět. Také díky tomu, že jsem poznala tolik super lidí. Ještě teď mě bolí celé tělo a asi jsem zase nemocná. Tímto článkem vás nechci od ničeho takového odrazovat. Takový zážitek budete mít navždy a ať už by se tam dělo cokoli, vždy na to budete vzpomínat v dobrém. Ještě jednou děkuji a ahoj, jedině Verča:-)!

+6

O mně

Autor: Veva3   |   Publikováno: 18.02.2017   |   Zobrazeno: 729x