HryProDivky.cz
Kapitola 1.
Ahoj, jsem Cassidy. Cassidy Jamesová a vítám Vás u svého prvního videa na mém kanále... BUCH!!! Ze snění mě vyruší rána když slečna Davidsonová pleskne učebnicemi na stůl. Chvíli mi trvá než si uvědomím, že nejsem doma ve svém pokoji se svou novou kamerou, ale ve škole a všichni se dívají na mě. "O-omlouvám se slečno učitelko..." Místo odpovědi zavrtí moje třídní hlavou na znamení nespokojenosti a pokračuje ve výuce. Ohlédnu se na ostatní ve třídě. Moje nejlepší kamarádka Rosemary se na mě usměje a něco si čmárá do sešitu. Vždycky jsem jí záviděla. Všechno. Tak zaprvé jméno. Rosemary je krásné květinové jméno. Moje kamarádka je vzhledově úplný opak mě. Má krásné blonďaté vlasy, modré oči a pěkně vytvarovanou postavu. Nosí značkové oblečení, ale dobře by vypadala i v pytli od brambor. Je ve školním týmu roztleskávaček a miluje růžovou. Já jsem hnědo-oká bruneta a o hezkých křivkách si můžu jen nechat zdát. Patřím k nejméně oblíbenným sedmákům a navíc nosím brýle. Jediná věc, ve které jsem lepší než Rose je fotbal. Když vlétnu na hřiště, neexistuje pro mě nikdo. Dokonce ani Rose nebo babička. Jsme jen já a míč. Díky tomu, že jsem malá, rychle kličkuju a míč poslouchá moje pokyny. Na hřišti, jako by ze mě vystoupilo moje lepší já. Moje nebojácné já, které se nestydí a dá do toho vše. Je to jako by mé stydlivé já čekalo na tribuně a tleskalo a až skončí fotbal, nebojácné já zmizí a jsem to zase já. Přesto všechno jsme nejlepší kamarádky. Stisknu svůj náhrdelník s půlkou srdce a snažím se alespoň trochu vnímat učitelčiny slova. Vduchu však neustále odbíhám do svého pokoje, kde mezi nepořádkem na mém stole leží i moje kamera. Dostala jsem ji k narozeninám a stálo mě to rok nepřetržitého škemrání a prosení. Najednou dostanu záchvat paniky. V hlavě mi probíhá milion a jedna scénářů, kdy mi kameru doma někdo zničí, nebo jí vyrostou nožičky vyskočí mým velkým oknem z našeho čtvrtého patra a podobně. Nemůžu se soustředit a za chvíli brunátná tvář naší učitelky přiblíží nebezpečně k té mé a její rty na mě zaprskají, že mám jít do ředitelny. Koutkem oka vidím Jill jak se na mě šklebí. Nejradši bych jí dala do nosu, ale poslušně si vezmu věci a vyrazím ze dveří. Cítím na sobě tři desítky očí a nechám si spadnout vlasy přes obličej, aby neviděli jak rudnu. Vyplížím se ze třídy a vydám se chodbami k ředitelně.
