Blog jedné puberťačky

Ve filmu

Ahoj, posílám slíbenou povídku.

Dnes se konaly třídní schůzky. Zatímco Julie doma trnula hrůzou, její matka zaklepala na dveře od českého jazyka, ihned po zaklepání zašla dovnitř.

„Dobrý den, paní učitelko.“ Pozdravila matka.

„Dobrý den, paní Palečková,“ Pověděla učitelka a pokynula ženě k židli, kterou měla připravenou před katedrou, „ke známkám vaší dcery se zde vyjadřovat nebudu, protože potřebuji probrat jinou věc.“ Tvář učitelky, i matky zvážněla.

„Ano?“ Optala se matka lehce rozrušeně.

„Julča je extrémně talentovaná na herectví, měla by se tomu v budoucnu věnovat.“ Vysvětlila učitelka.

„No, to nevím. S herectvím nemá budoucnost.“ Pověděla napruzeně matka.

„S čím má podle vás budoucnost?“ Opatrně se zeptala češtinářka matky.
„Bude lékařka.“ Řekla arogantně matka.

„Nechci tu Julii podceňovat, ale lékařka? Nejde jí chemie, fyzika, ani matematika. Měla by jen problémy. Nač má propadat na vysoké škole, když může jít na hereckou, kde bude spokojená?“

„Chcete říct, že je má dcera hloupá?“

Takto se ty dvě ženy hádaly ještě dlouho, nakonec učitelka prohlásila, že by Julie měla jít na casting do filmu, což matka důrazně odmítla.

…

„Bože, ta Mášová je úplně pitomá! Prý by Julie měla jít na casting do filmu!“ Stěžovala si paní Palečková svýmu manželovi, když přišla domů. Byla u toho i Julie.

„Tak je normální? Tohle naše vejce? By jí vyhodili dřív, než by se předstvila.“ Vysmál se otec Julii do obličeje.

„Prosím, já chci na casting!“ Prosila Julča své rodiče.
„Já tě tam teda dovezu, abys poznala, že na to NEMÁŠ!“ Slovo NEMÁŠ obzvlášť zdůraznil. Nakonec tatínek dceru na casting odvezl. Ihned před vyhlášením si zavolal rodinu k sobě.
„Julie je nevídaný talent. Je schopná zahrát jakýkoliv role. Měla by jít na DAMU.“ Prohlásil mile režisér.

„Vidíš, Julinko? My ti to s tatínkem říkáme pořád. Proč se, Julčo pořád hrneš do matematiky, když ti to nejde? Takže žádný gympl, ale DAMU, je ti to jasné? Vzpomeň si na slova pana režiséra.“ Julie jakoby vyskočila z kůže. Nebyla na to schopná nic říct, jen se smutně podívala na režiséra.

„Rád se na tebe podívám 18. června, herečko.“ Usmál se režisér na Julii a rodina odjela domů. Po celou cestu bylo hrobové ticho.


…

„Mami! Já se tak těším na zítřek!“ Přiběhla natěšená Julie domů ze školy, ihned zamířila k obývacímu pokoji, kde seděla matka.
„A co máš proboha zítra?“ Otráveně se matka zeptala.

„Zítra přece hraju!“ Pochlubila se Julie.

„No na to zapomeň, zavolala jsem rejžovi, že jsi chytla chřipku.“