Black Raven

Překlad creepypasty#2-POMOC

¡Ahoj! Další přeložená creepypasta jen pro Vás:-D

ENJOY;-)

 Davide, pojď i hned do kuchyně! Křičel otec, dnes již počtvrté. 

,,Jako to, že jsi nám neřekl o těch známkách, vždyť propadáš!"

,,Ty to víš?" Řekl znuděně David.

,,Jo, vím, běž do svého pokoje, hned!"

,,Ale já chtěl jít ven." Řekl David a byl připraven k odchodu.

,,To by se ti tak líbilo. Jít si řezat žily s těma tvýma emo kámoši, co!? Doma budeš a budeš se učit!"

..Ale tati, oni se neřežou..." chtěl syn otce usměrnit

,,...a ta tvoje holka je taky taková, to si nemůžeš najít normální děvče..."

,,Takhle o ni nemluv!" Naštval se už David

,,Ty nemůžeš být snad ani můj syn, zmiz mi z očí a uč se!"

David se sebral. Rozbrečel se, nikdo ho nechápal, vždyť byl jen problémový puberťák, který si chce užít život, proč to nechápou!? Byla mu zima, tak šel zavřít okno ve svém pokoji. V tom ho ne poprvé napadla ona myšlenka, která ho již tolik let láká. Prostě skočit a být volný...

Ale ne, to ne, jen kvůli mé holce to neudělám...pak zjistil, že ho otec zamknul...

,,Běž už fakt někam, zakřičel na otce a otevřel okno. Může ho skok z prvního patra zabít? To je hloupost, seskočil ,,Ááu" měl zvrknutý kotník. ,,Výborně" řekl si ironicky.

Klopýtal k domu své holky Diany, kam byl dnes pozván. Byl už skoro u nich, když ji uviděl v parku...s nějakým klukem na lavičce, vypadalo to, že se dobře baví.

Měl tíživý pocit prázdnoty a rozhodl se, že už doopravdy nemá proč ani pro koho žit...došel k místní továrně. Vedly tam schody z venku podél budovy. Noha už bolela přímo do nepříčetnosti a po schodech se plazil po rukou.

Byl už v úrovni asi deseti metrů. Ta výška ho na jednu stranu děsila a na tu druhou mu přišla nádherná a osvobozující. Vzal telefon do ruky a přečetl si všechny své zprávy. Když četl řádky od Diany, bylo mu strašně zle při pomyšlení na ni. 

Vzal telefon a hodil ho k zemi, chvíli padal, pak se ale ozvala nepatrná dutá rána a zmizel v podzimním listí. Davidovi už bylo všechno jedno. ,,Nikomu nebudu chybět, jsem pro ně stejně jen přítěží. Jsem ostuda rodiny"

Seděl na zábradlí v té výšce, na okraji života a smrti. Sklouzl se a skočil vstříc zemi...

Kde to jsem, já nezemřel? David se jakoby probudil. Byl na nějakém zamlženém místě a cítil se být strašně těžký...byl na...ano, na pohřbu. Přistoupil blíže, je na svém vlastním pohřbu! Sakra, vždyť mám být mrtvý...

Šel za svoji matkou ,,Mami?" Matka nereagovala, jen dále brečela. Ona mě nevidí, nikdo mě nevidí...Byla to pravda. Proč jsou všichni tak nešťastní, nikdo mě neměl rád...proč? David nic nechápal, jeho duše měla možnost podívat se, jak ublížil svým blízkým. 

Uviděl i některé své spolužáky, nikdy s nimi nevycházel, tak proč tu jsou a truchlí? Byla tu dokonce i Diana a měla tu drzost tu být i s tím klukem z parku! Proč je tak zoufalá, vždyť má jeho...Přistoupil blíž, a v klukovi poznal bratrance. Jejího bratrance, říkala, že má přeci přijet. ,,Já jsem vůl" hlesl David.

Pak šli všichni domů. Šel se svoji rodinou po boku své truchlící matky. Byl stejně smutný jako oni. Nejhorší bylo to, že oni ho nevidí, brečí kvůli takové kravině, on je tu přeci s nimi! I jeho mladší sestra byla nešťastná a to se neustále jen hádali.

Doma se jeho matka definitivně zhroutila, byla bledá, dusila se svými slzami. Dokonce otec měl na krajíčku. ,,Proč brečíš, nenáviděl jsi mě! A ty taky mami, nikdy jsi se mě nezastala, nikdy jste mě za nic nepochválili NIKDY!" David byl na pokraji zoufalství, nikdo ho neslyšel a on jim tak hezky všechno vyčítal.

Kdybych jim to řekl dříve, pomohlo by mi to? Jeho sestra byla dole v obýváku a držela nějaký chuchvalec. Na to si David vzpomněl...byl to plyšák, kterého jí dal kdysi k narozeninám. Sedl si vedle ni a mlčky ji pozoroval, jak sedí a mačká plyšáka k sobě. Bylo mu tak líto, že to udělal, rodiče v lásce neměl.

Jak ale viděl, sestra ho třeba měla i ráda...Začal na sestru mluvit, vyprávět ji různé příběhy, její mlčení ho však dohánělo k šílenství.

Co by za to dal, kdyby ho mohla na chvíli slyšet, aby věděla, že je s ní. Nic, nic totiž nemá, je jen duše, se vzpomínkou na to, jak je život krásný oproti smrti. 

Přisedl si k sestře blíže kdyby věděla, jak je mu to líto...objal ji. Jakmile se ji však dotkl, rozplynul se, ztratil se mezi ostatními dušemi, zapomněl na život a veškerou bolest jako by ztratil, jeho blízkým však bolest přetrvala...

+8

Příběhy a povídky

Autor: Damaris Harris   |   Publikováno: 07.04.2017   |   Zobrazeno: 643x