Anime povídky atd.

Saikō no nakama- 2

Kapitola 2.- Znovusetkání

To,co se stalo před 8.lety mi navždy změnilo život.Proklínám doteď,že jsem něco z toho neudělala jinak.Mohla jsem to být já,kdo by šla pro ten přívěšek.Mohla jsem uklidnit kluky,takže by k ničemu nedošlo...

Jenže minulost nejde změnit.

Nedokážu změnit,že se naše parta rozpadla.

Nedokážu změnit,že jsem opustila svoje město a s nikým z naší party se už znovu nepotkala.

A hlavně nemohu změnit,že je Mona mrtvá...

"Tak to byla poslední!Je skvělé být zpět.Teď zbývá jen je vybalit.." řekne máma a vytáhne z krabice vázu.Poté ji položí ke stolku u vchodu do kuchyně.Náhle ji uslyším rozzářeně mluvit."Yasu,představ si,že je tu furt ten metr,do kterého si dělal zářezy podle výšky Meru!To je ale nostalgické."

"Máš pravdu.Nedokážu uvěřit,že ten dům nikdo za osm let nekoupil.Co na to říkáš,Meru?" řekne táta a já jen zírám smutně na metr,který končí v červnu,kdy mi bylo 11..

"Meru?Jsi v pohodě?Asi tě to furt trápí to s Monou co?My s maminkou chápeme,že se ti nechtělo vracet,ale děláme to jen kvůli práci a to ty víš." řekne táta když si všimnou s mámou mého obličeje.Já se usměju."Jsem v poho.Popravdě mi to tu už začalo chybět.Nevadilo by,kdybych se prošla?Nakonec se mohu tady poohlídnout po práci."řeknu a rodiče pokývou."Ale samozřejmě!Koneckonců je ti už 19.Měla by jses postavit na vlastní nohy.Stejně my tady budeme mít ještě nějakou práci s vybalování,že Yuri?" poví táta a máma přikývne."Ano,jen běž." Vejdu tedy ke dveřím a zamávám jim."Tak já jdu,ano?" řeknu a oni mi to oplatí."Měj se zlatíčko." Já pak vyjdu ven..

Teprve za dveřmi se přestanu usmívat.Oni neví,jak jsem se cítila.Neviděli ten pohled,jak ji ten kamion zajel.To její bezvládné tělo a tu krev...Rychle si protřepu hlavu.Brrr!Nesmím na to myslet!Vydám se tedy po chodníku do středu města..

Po té nehodě jsem byla spolu s ostatními na dně.Hlavně já a Teddy.Jenomže Teddy to jen tak vydržel,já ne.Já se po pohřbu celá psychicky zhroutila a upadla do velké deprese.Nechtěla jsem nic jíst,nic pít ani spát.Nechtěla jsem ani vidět kluky,neboť to přinášelo spoustu bolestivých vzpomínek.Rodiče nenapadlo nic jinšího než mě poslat do potraumatické léčebny daleko odsud a oni si tam mezitím našli práci.Teprve až teď doktor usoudil,že moje trauma bych mohla konečně zvládnout a mohla opustit léčebnu.K tomu dostali rodiče nabídku práce v našem rodném městě.Táta měl zastávat pozici více prezidenta velké společnosti a máma měla nastoupit  coby jeho asistentka.No,sice jsem chvíli byla při té novině v šoku a odmítala ale nakonec jsem souhlasila..Takže jsem teď zpět..

"Wow,tady se to teda vůbec nezměnilo."říkám si sama sobě a zírám do vitrím okolních obchůdků.Byla jsem v ulici Miziaki.Byla to jedna z ulic mého mládí,kde jsme s partou trávili nejvíce času.Vzpomínám si,jak jsme tam chodili do jedné kavárny na zmrzlinu a poté si všichni naschvál ochutnávali zmrzlinu toho druhého.A Teddy se vždy vztekal,neboť mu Hikaru vždy slízal velký kus jeho jahodové zmrzliny...

...Teddy...

...Zajímalo by mě,jak se asi má.Od pohřbu jsme se neviděli.Teddy byl jediný, se kterým jsem si volala v době mé léčby.Zajímalo by mě,jestli je furt takový prcek.V této době by měl mít 18,neboť byl o rok mladší než já.Mona by s Hikarem měli též 19 a Zen 20..

Náhle,jako by snad zázrakem,mi začal zvonit telefon.Byly čtyři odpoledne,což znamenalo jediné.Volal mi Teddy.Tak totiž bylo nastavené naše každodenní volání si po telefonu.

Zvednu hovor a uslyším Teddyho veselý hlas:

"Ahoj,Meru.Co děláš?"

Zvesela odpovím:

"Jen se procházím.Kde si ty?"

On nevěděl,že se stěhujeme.Nikdo to nevěděl.Nechtěla jsem se s tím svěřit s touhou,že si to naši mezitím rozmyslí.

"Jsem v MoeMoe kavárně a dopíjím svoji kávu.Kdyby si věděla,jak moc je dobrá!" řekne a já se podivím.

"Ty myslíš tu v ulici Miziaki?Jsi děláš srandu!"

Teddy nechápe:

"Jo,copak znáš nějakou jinou?Je neuvěřitelný,že furt funguje.Docela ji pěkně zrenovovali.Meru?Ty jsi na běžeckém pásu,že tak oddychuješ?"

Mezitím jsem totiž přispěchala k místo,kde měla byla kavárna.A byla.Podívám se dovnitř skrz vitrínu.Teddyho nikde nevidím.

"Kde tam sedíš?" zeptám se a snažím popadnut dech.

"He?Proč se ptáš?Někde u baru." řekne Teddy.Furt nepochopil.Něco mě ale napadne.

"Teddy,zvedneš prosím tě ruku?" řeknu a to ho překvapí.

"Co?Proč bych ji měl.."

Já mu skočím do řeči."Prostě ji zvedni!" řeknu a on jen polkne."Fajn."

Chvíli se rozhlížím a pak si všimnu něčí zvednuté ruky. Ta osoba ale nevypadá jako Teddy,kterého znám.

Tento kluk měl jasné blond vlasy sepnuté sponkami a na sobě jasne azurovou mikinu.Ale ty oči..že by nakonec to byl on?!

"Meru,děje se něco?" řekne do telefonu Teddy a já odpovím.

"Teddy podívej se směrem ven před sebe."

Teddy se zmateně rozhlíží.Podle reakce,mě ale neviděl."Co?A co mám vidět?Meru,tohle fakt nechápu." řekne.

Povzdechnu si a vejdu do kavárny směrem k jeho stolu.

"Meru,musíš mi to vysvětlit...Meru?Haló?" říká do telefonu,který mezitím položím a zastavím se vedle něho.

Teddy si mě ještě nevšiml.

Povzdychne si."Bože,ona to položila,nechápu jak.."

"Hej,Teddy." oslovím ho a on řekne.

"Co? Přejete si ně...co?" zarazí se,když se naše pohledy setkají.

"Meru?Jsi to opravdu ty?" zeptá se celý překvapený z toho pohledu a já se usměju a řeknu:

"Ahoj Teddy."

Pokračování příště...

Tak,snad se líbilo.Určitě dejte like nebo koment a naviděnou!

+7

Příběhy a povídky

Autor: nika 12   |   Publikováno: 02.09.2016   |   Zobrazeno: 872x