HryProDivky.cz
Nákaza bez konce 5/5 část
pátá část:
Strašně mě bolela hlava, nemohla jsem otevřít oči. Tak jsem se i to alespoň trochu snažila. V tom se vedle mě postel pohnula. Někdo tu je. Co když mě někdo unesl, nebo mě Danny někde nechal...
,,Napij se"
Ten hlas jsem poznala, byl to Danny ale kde jsme??
Pomohl mi se prosadit a já konečně otevřela oči. Byla jsem v pokoji. Na jeho stěnách viseli obrazy krajinek. Jinak jsem si ho moc neprohlížela, čeho jsem si ale všimla byl Danny sedící vedle mě na manželské posteli s nebesy. Leknutím jsem vyskočila z postele, to jsem ale dělat neměla hned jak jsem stoupla se mi zatočila hlava a kdyby mě Danny nechytil tak jsem na zemi. ,, Dík.... já.... bolí mě hlava"
,, Já ti říkal že musíš pít"
,,Nech si ty chytrý řeči a podej mi vodu!" Zvýšila jsem na něj hlas a zamračila jsem se. On jen protočil oči a podal mi láhev z vodou.
---
,,Tak.... je tu nuda.. nezahrajem něco??"
Zeptala jsem se ho asi po půl hodině ležení vedle Dannyho a čučení na strop.
,,Co by jsi tak chtěla??"
,, Pokračování v otázkách na tělo?" Řekla jsem a zvedla obočí. Abych řekla pravdu mám na něj pár otázek.
,,Fajn ale začínám.... Co to mělo znamenat v té koupelně!?"
No... měla jsem čekat že se zeptá na tohle... když jsem se před ním producírivala v ručníku.
,,Ti to patřilo... víš jak si mě vyvedl z míry... lidi se nelíbají při hrách!" Když jsem si uvědomila co jsem řekla, tak jsem se začala červenat až za ušima. No.. ale abych to nemusela přiznat jsem se ptala zase já.
,, Teď jsem na řadě já...... co sis myslel když jsem se tam producírivala v ručníku??"
Teď zrudl pro změnu on. Někdy by mě zajímalo na co myslí.... oprava v tuhle chvíli nejspíš ne.
,,Na co jsem mohl asi myslet... jdu se po tréninku osprchovat- nikdo tam není... vyjdu že sprchy a jsi tam ty pouze v ručníku a jde ti vidět až..... no prostě ti toho bylo vidět víc než by mělo."
Teď by bylo asi zábavné nás pozorovat, oba vypadáme jak rajčata.
Po pár minutách trapného ticha se Danny konečně odhodlal.
,, Tak... pokračujem. Teď jsem na řadě já? Tak... Co se ti honí hlavou??"
Už jsem byla připravena na všechny typy otázek ale na tuhle ne.
,,Nad tebou... a teď já co ke mně cítíš?"
Nedala jsem mu příležitost dloubat nad mou otázkou.... protože vím že jsem musela říct pravdu.
,, Já... já asi....... jdu na záchod"
Řekl a hned odešel... co jsem řekla tak špatného... vlastně jsem čekala že by mě mohl považovat třeba za kamarádku....
Začali se otevírat dveře od koupelny a z nich nečekaně vyšel Danny, který se tvářil dost smutně. Tak jsem udělala velký krok. Došla jsem k němu a postavila se před něho. Svou pravou ruku jsem mu podepřela obličej a docílila svého cíle, podíval se mi do očí.
,, Promiň... neměla jsem se na to ptát... já jen že....." nadechla jsem se a pokračovala ve svém marném pokusu o vyznání citů.
,, Nevím když jsem s tebou cítím se jinak.... jako bych mohla na chvíli zapomenout na to co se okolo nás děje a žít normální život...... já tě asi" Než jsem řekla to důležité slovíčko mi přitiskl své rty na ty mé. Má mysl jakoby přestala fungovat a ve mně jakoby někdo vypnul obvody...... a já si tu chvíli hodně užívala. Po chvilce kdy se odtáhl, mě jakoby opustila polovina mého já.
,, Cítím to stejně" když to dořekl chtěl naše rty zase spojit ale mě v tu chvíli docvakla jedna důležitá věc ,, víš že to není dobrý nápad, ne v tuto dobu" mé oči jakoby se mnou nesouhlasili, začali naschvál slzet.
Přišel zase ke mě blíž, to znamenalo že nás dělilo jen pár milimetrů..... ještě kousek a naše rty by se spojili...
,, Právě proto...... tento svět je černý místo.... nedovol aby tě ta temnota zaslepila" když to dořekl jakoby jeho slova smíchaná s jeho dechem na mé tváři působila magicky, jakoby šlo vážně alespoň na chvíli předstírat že je vše v pořádku..... jakoby to šlo...
,, Zní to úžasně... ale co když se něco stane... ty mě opustíš... Já... já bych to asi nedokázala"
,, Neopustím... nikdy slibuju" a zase spojil naše rty v jedno. Já mě z neznámého důvodu pokračovala, jako bych se vážně v jeho blízkosti mohla cítit bezpečněji a zároveň zranitelnější...
Nevím jak ale po chvilce jsem se ocitla na posteli. Seděla jsem opřená o čelo postele a zasypávala Dannyho polibky, který mi je vracel. Rukou mi drtil lem trička jakoby bojoval sám ze sebou.
Polibky byly čím dál naléhavější. Bylo mi jasné že pokud se to okamžitě nezatrhne je tu možnost že se to zvrtne.
Za chviličku už jsme byli oba bez trička. Možná bychom se dostali dál, kdyby nás nevyrušil výstřel. Okamžitě jsem zareagovala, oblékla se zpět a vyletěla z pokoje jako střela. Když jsem se dostala do přízemí, všimla jsem si přestřelky. Lidé se snažili ubránit nakaženým. Neměli šanci, bylo jich ani né patnáct na zhruba čtyřicet nakažených a já? Místo pomoci jsem tam stála a dívala se na tu pohromu. Všichni bojovali, oháněli se meči, mačetami... dokonce jsem viděla i jednu Katanu.
Když v tom jsem slyšela hlasitý výstřel a následně i nesnesitelnou bolest v rameni. Střelili mě. Mé rameno zavalila neskutečná bolest, po mém rukávu tekly proudy krve. Co bylo však horší než bolest, byl přibližující se nakažený. Už ho ode mě dělilo jen pár kroků, když jsem si vzpomněla že bych měla mít na levé noze v kapse připevněný pepřový sprej. Když jsem vytáhla onu lahvičku, všimla jsem si jedné drobnosti, místo pepřového spreje jsem si tam omylem dala antiperspirant. (Ten sprej.... nevím jak se to přesně píše) I tak jsem ním začala stříkat svého protivníka a stalo se něco nečekaného. Nakažený se začal sypat v křečích na zem. To už jsem však úplně nepostřehla, protože jsem dopadla dovezeného spánku. Omdlela jsem. A v tu chvíli jsem nevěděla zda se někdy ještě probudím.
Vnímala jsem jen dvě věci, první byla nesnesitelná bolest ramene, musela to být hezká rána, celá ruka mi brní nesnesitelnou bolestí. Ta druhá je pípání přístrojů kolem mě, cítím že z mého těla vede hromada hadiček a přístrojů ale abych se podívala jakých, na to mi chyběla potřebná energie. Jako bych zde byla a zároveň zde nemohla být.
Ucítila jsem tlak na své dlani. Někdo mě za ní nejspíš chytil, kdo by se však pachtoval s holkou co nemůže ani otevřít oči.
,, Omlouvám se že jsem selhal, nebyl jsem dost rychlí...jsi hrdinka ale co z toho máš? Jsi uvězněná na tomto lůžku..."
Tenhle hlas bych poznala vždycky, Danny.
V tom mé tělo jakoby začlo reagovat a mě se podařilo otevřít oči. První věc, spíš člověk kterého jsem si všimla byl Danny. Opětovala jsem mu jeho dotyk a on konečně zareagoval. Podíval se mi do očí a já čekala na cokoliv, vyznání lásky, polibek, křičení co jsem prováděla.... jeho reakci však ne. Zvedl se a odešel. Ano odešel..... co se to právě stalo? Vůbec to nechápu...
Po pár minutách se u mě objevili doktoři, někteří mě informovali o mém stavu a jiní mi zase gratulovali k objevení účinné látky pro boj s nakaženými.... Horší bylo že jsem si nepamatovala jaký lék... Hlavní však pro tuto chvíli bylo zjištění že jsem v pořádku a hlavně prič od nakažených.
---
Už uplynulo několik dní od mého zmrtvýchvstání, právě teď jsem na pódiu a čekám na převzetí diplomu za pomoc při záchraně světa. Jestli se ptáte jak jsem na tom s Dannym tak nevím, od incidentu v nemocnici jsem s ním nemluvila, vyhýbá se mi ale to dnes končí.... po tomhle stupidním incidentu si s ním hodlám promluvit.
,, Slečno Anno Jay Lescotová je mi ctí vám předat ocenění za vaši statečnost a při pomoci na najití řešení.... za vaši statečnost a odvahu bude po vás pojmenována obytná část v našem novém světě."
Po odříkání proslovů mi zbýval ještě jeden úkol, odchytit Dannyho a vypáčit z něj odpovědi. Už teď vím, že procházka růžovým sadem to nebude....
Lidé odcházeli ze sálu a já očima hlídala Dannyho aby neutekl. Lidé odcházeli až nakonec odešli všichni, zbyla jsem tu jen já a on. On se zvedl a naznačil mi ať jdu za ním. Šli jsme za sál našeho nového "bezpečného domova".
Dlouho jsme šli mlčky, jakoby každé slovo bolelo. Po pár odbočkách, schodech a pár poschodí jsme došli k pokoji. Podle toho že Danny vytáhl klíče a strčil je do zámku jsem poznala že to bude nejspíš jeho pokoj.
Stáli jsme uprostřed místnosti a dívali si do očí. Když už jsem konečně byla připravena promluvit, začal on.
,, Myslím že si potřebujeme promluvit"
Chytrý chlapec.
,,To jo.... ale upřímně bez zbytečných řečí......... Danny víš že to nemám ráda. Proč si za mnou ani jednou nepřišel a když jsem se probouzela si utekl??"
Podíval se na zem, jakoby byla zajímavější než já a spustil.
,, Nejspíš ti to už došlo......... ale nevím jestli je dobrý nápad být spolu" Tak nějak jsem tušila že to přijde, bylo to jasné ale jakoby i tak to pro mě byla nesnesitelná bolest, jakoby mi nic nebylo a zároveň se mi právě rozpadl poslat kousek mého srdce. Nedokázala bych mluvit, pouze jsem kývla i když jsem si tím nebyla úplně jistá. Slíbil mi že to bude navždy, když pak nákaza skončí, najednou to neplatí.
,, Jestli to tak chceš?" Chtěla jsem už odejít, někde se schovat a už se neukázat.
,, Můžeme být přátelé"
Tak touhle větou jakoby probudil všechny emoce, bohužel ne ty dobré.
,, Přátelé?? Myslíš si že s tebou budu chtít ještě někdy mluvit??? Napřed mi slibuješ že mě neopustíš a pak jak to skončí to odvoláš??? Řekni mi pravdu! Cítil si ke mně něco??"
,,Ne"
To už jsem ale vřela, sebrala jsem všechnu sílu co mi zbyla a před odejitím z tohoto hrozného místa jsem mu jednu vrazila.
Chtěla bych říct že tohle je jen první díl, druhý nese název Za zdmi. Záleží pouze na vás jestli a kdy ho vydám... když zde bude alespoň deset plusek tak vyjde. Kdyby to nevyšlo tak za týden bude další ale vy to můžete urychlit
vaše ada 228
