HryProDivky.cz
Nákaza bez konce 2/5 část
druhá část:
Můj pohled se obrátil na druhého kluka, byl zvláštní jako by mě chtěl popálit pohledem.
,, Proč jsi se přihlásila, tohle není hra"
,, Nemám co ztratit, udělala bych opravdu cokoliv abych pomohla lidem kteří ztrácí denně životy... když jsem nedokázala ochránit svou rodinu budu se snažit ochránit ostatní... nemůžu se.. nemůžu... nechci aby padli další životy.... už ne"
Řekla jsem popravdě, viděla jsem jak na mě všichni hledí jak na blázna....bezva...
,, Si holka??" Zeptal se kluk vedle... ,, páni inteligentní otázka"
Než jsem však odpověděla na tuto " chytrou otázku" odpověď vložila se do toho dívka vedle.
,, Proč se ptáš na tohle..jak moc si natvrdlej??"
,, Zkoušel jsem jestli na Derekovu otázku odpověděla popravdě" Všichni se na něj otočili a přikývli.
,, Umíš bojovat? Popřípadně jak?"
,, Ano, do devíti jsem dělala karate a potom mě otec učil s katanou.. Loni jsem absolvovala střelecký kurz a dva kurzy sebeobrany" otec se o mě vždy bál a navíc mě to bavilo... být silnější.
,,Co víš o nakažených?" Zeptala se mě asi třicetiletá doktorka.
Nad touhle otázkou jsem se musela zamyslet..
,, Nevím toho moc, jen že jsou nakažlivý když se váš dotknou..teda to říkala televize a ještě z vlastní zkušenosti vím že nemají oči..."
,, Děkujeme, Běžte počkat za ostatními zájemci"
Kývla jsem a vydala jsem se ven.
---
Už konečně po dlouhém čekání na výsledky jsou tu. Abych se přiznala mám velký strach. Co když mě nevybrali...
Šla jsem k tabuli z výsledky a hledala své jméno to co jsem uviděla mě zaskočilo...
Postupuju
Vážně tomu nemohu uvěřit, já Anna Jay postoupila. Musela jsem vypadat jako normální blázen, úsměv jsem měla od ucha k uchu. Nikdy jsem nebyla tak abnormálně šťastná. Radovat jsem se přestala když jsem se podívala že proti mně stojí čtyři kluci... asi má šance nebude zas tak velká ale i tak do toho dám všechno.
---
,,Gratuluji k postoupení ale jak víte, k týmu 5 se dostane pouze jeden z vás. A nyní vám vysvětlím pravidla" slečna se nadechla a já se podívala na své soupeře, jakoby mě nebrali jako hrozbu....jen protože jsem holka... jaká troufalost..
,, Protože je vás pět a z toho jedna dívka. Tak napřed budou mezi sebou bojovat kluci a těm co vyhraje bude bojovat se slečnou..." Podívala se na mě a já začla zmatkovat... já vs nejlepší kluk?? Už vidím jak to dopadne.. nemám šanci
Konečně jsem na řadě, vlastně je to spíš škoda že už jsem na řadě. Zatroubí siréna a já vstoupím do arény, proti mně stojí namakanej blondýn a mé srdce přepadá velká bolest... prošla jsem až sem a teď to copak vzdám?? .. nikdy
,, Připravte se na souboj beze zbraní, vyhraje ten kdo toho druhého udrží 30 sekund na zemi."
Všichni nás sledovali, každý si prohlížel mě a mého silného protivníka. Čím víc se to blížilo tím jsem byla nervóznější. Když začalo odpočítávání tak už jsem věděla že je to všechno nebo nic.
,,..... čtyři tři dva... jedna teď.."
Chvilku jsem tam stála jak opatřená ,,sakra zpamatuj se! Běží na tebe protivník"
Proletěla kolem mě ruka mého protivníka. Mám naštěstí rychlé reakce, tak se mi podařilo vyhnout jeho ranám a vyhýbala jsem se dalším. Bombardoval mě ranami a já? Pouze se vyhýbala dokud mi nedal ránu do břicha, svalila se na zem a uviděla jsem šanci. Podkopla jsem mu nohy a svalil se za mnou na zem. Mě rychle podařilo vstát, mu bohužel také ale dlouho nestál, ta rána mě probudila a já začla reagovat. Párkrát jsem ho kopla a využívala všechno co jsem uměla. I on mě párkrát udeřil ale já jeho taky. Po zhruba půl hodině mlácení a kopání se mi ho konečně podařilo udržet na zemi a všichni počítali:
,,... 28..29..30.."
,, Gratuluji k výhře" slysela jsem nad sebou najednou se mi zatočila hlava a zatmělo se mi před očima.
---
,, Konečně jsi se probrala"
,,Jupí Anna je vzhůru"
Tohle byly první věty které jsem postřehla po tom co jsem se probudila.
Otevřela jsem oči a všimla si že na mě kouká pět párů očí.
Posadila jsem se na postel a první věta která se mě vypadla byla..
,,Kde...co...to..kde to jsem?"
,, Já se toho ujmu" řekla jediná dívka a začala..
,, Ahoj, vítám tě v týmu 5. A jsi na naší základě a u sebe v novém pokoji." Mile se usmála a dodala.
,, Mimochodem já jsem Suzanne Collins a jsem také členem týmu 5. No...jako oni čtyři"
Dořekla to a ukázala na zbylé tři kluky, doktor už tu nebyl..
,, Nazdar mé jméno je Benny a jsem nejúžasnější kluk tady" Dořekl to a usmál se na mě. Byl výší postavy a na obličeji mněl mnoho pih. A byl to zrzek.
,, Ahoj holka mé jméno zní Alexander ale nikdo mi neřekne jinak než Lex." Tenhle moc vysoký nebyl, jeho hnědé vlasy mu padaly na ramena.
Koukla jsem na posledního kluka který se nepředstavila a nevypadalo to že by ani chtěl ale po chvilce se na mě konečně otočil a řekl.
,,Danny to je moje jméno. Jsem leaderem tohoto týmu a ty ... žádný blbosti jinak si mě nepřej." Byl zvláštní, jeho oči upoutaly mě na první pohled jejich Šedé barvě se bude těžko odvolávat. Jinak měl černé vlasy a svalnatou postavu.
Najednou se však zvedl a odešel.
Všichni jsme hledali na dveře a mě až teď došla jedna věc. Já se nepředstavila.
,, Ahoj všichni, jsem ráda že tu mohu být s vámi a mimochodem.. jmenuji se sice Anna ale říkejte mi Jay."
Už asi hodinu sedím v naší "společenské" místnosti. Mezi tím jsem že Suze stihla probrat snad všechno možné. Ona je v týmu už od začátku. Zachránili jí život podobně jako mě. Zjistila jsem že je dobrá na boj z blízka a když už tak bojuje s dýkou.
,,Anno, do tělocvičny ihned!"
Ozvalo se a já se nezmohla na nic jiného než ,,co??"
Suze se na mě otočila a vřele se usmála.
,,Neboj se Danny tě prověří a zjistí jaké ti dá místo v týmu...a neboj se ho....on tě nekousne."
Řekla a šibalsky se usmála a co na to já?? Čučím do blba a nevím co říct...ten Denny mě moc rád nemá... tváří se na mě tak chladně..
,, Jo a pohni si. Tvoje je skříňka číslo pět, máš tam všechno co k tréninku potřebuješ...jo a tělocvična je za druhýma dveřma napravo...a už běž.."
Probrala mě z tranzu a já jak loutka vyšla vpřed.
Vstoupila jsem do šatny a rozhlédla se po šatně. Vypadala podobně jako školní ale až na jednu maličkost bylo v ní jen pět skříněk. Došla jsem k skříňce s číslem pět.
,, Pojď dovnitř! Nebo ti princezna neumí.."
Řekl Danny který stál ve druhých dveřích. Poslušně jako malá holčička jsem šla za ním.
Ocitla jsem se v malé místnosti kterou nazývají tělocvična. Uprostřed stála žíněnka, ne obyčejná ale velká skoro přes celou místnost...
Stoupla jsem si naproti němu a dívala se mu do očí. Jeho oči měli neobvyklou šedou barvu. Obě ruce měl za zády tak jsem nevěděla co v nich schovává.
,, Slyšel jsem že bojuješ s katanou tak se ukaž"
Řekl a hodil po mě katanou tak že jsem měla co dělat abych ji chytila.
,,Jo to jo a vidím že nejsem jediná.... ty máš taky jednu"
Stoupl si do bojové pozice a čekal co udělám já. Ne že bych hned chtěla bojovat a srazit ho k zemi ale řekl si o to.
Zaujala jsem svůj postoj a čekala pozorovala jsem každý jeho pohyb.. neprohraju
Asi po dvou hodinách jsme už nemohli, je sakra dobrej ale i když jsem byla párkrát na zemi to neznamená že on nebyl dole. Je sice dobrej ale to já taky.
,, Nemyslel jsem si že to vážně umíš i když to rozhodně neber jako obdiv nebo to že si lepší než Já.. ale jde to i tobě"
Páni.. on mi složil kompliment. Usmála jsem se a sedla no... spíš svalila na propocenou žíněnku hned vedle mě se posadil Danny.
Seděl hned vedle, byl to pro mě neznámí pocit. Vedle něj jsem se cítila jinak...
,,Budu se tě ptát na otázky a ty budeš odpovídat popravdě ok?"
Vyvalil na mě a čekal až řeknu ano?! To určitě....
,,Ne mám lepší nápad, otázka za otázku bereš?? Bude to taková hra na pravdu."
Usmála jsem se a hleděla mu do jeho tajemných očí.
,,Tak jo, jsi sice drzá jak... ale fajn když chceš něco o mě vědět.... fajn"
,, Ale já to myslela jinak... jsme všichni tým a jako tým by jsme se měli znát."
Chtěla jsem začít ale než jsem řekla svou otázku začal on.
,,Kdy si se poprvé setkala s katanou??"
Tak tohle jsem jako první otázku vážně nečekala..
,, Když jsem byla malá.... přesně to nevím.. můj děda mi ji ukázal že jednou bude moje... teda když se to naučím a od té doby jsem měla jediný cíl..... umět bojovat s katanou."
Bylo mi smutno, vzpomněla jsem si na svého dědečka... to on mě vedl na cestu, cestu bojového umění.
Než k tomu něco stihl dodat řekla jsem otázku tentokrát já.
,, Byl jsi vždycky uzavřený...?"
,, Nejsem uzavřený.... jen se přece nebudu vybavovat s rozmazlenou princeznou které změnila nákaza život..!?!"
,, Nejsem princezna, nic o mě nevíš... já.... neměla dokonalý život. Měla jsem mít dvojče, svou spřízněnou duši..."
,, Ty jsi z dvojčat?? Říkala jsi že máš jen mladší sestru!"
,, Mám... nevím jestli ti to chci říct nikdo to neví......"
Poposednul si ke mně.
,, Teď mi to říkat nemusíš... pokračujem v otázkách jsi na řadě.."
,, Měl už si holku??"
Na co jsem se to zeptala??? Jako vážně.
,, Jo.. je mi sedmnáct... měl.... a ty??"
,, Ano... už... kdysi... jo"
,, A byl si zamilovaný??"
Měl holku a já se zeptám na tohle... mám vážně "skvělý" otázky...
,, Nevím... ale opravdu asi ještě ne"
,, Jsi panna??"
Cítila jsem jak celá rudnu... proč ho zajímá zrovna tohle jen jsem jemně kývla. Počkej já ti ukážu..
,, Už jsi se někdy líbal?
Řekla jsem a začala se k němu pomalu naklánět.
Stuhl a já viděla jak se červená...
Už jsem cítila jeho dech, přivýrala jsem oči ani se nehnul.
Už jsem měla skoro své rty na těch jeho když v tom jsem se odtáhla. A začala jsem se smát. Čekala jsem že mi bude nadávat co blbnu když v tom...
Velkou rychlostí se ke mně naklonil a přitiskl své rty na ty mé. Nevěděla jsem co to dělá. Vůbec jsem ho nechápala, bylo to zvláštní... mým tělem se otřásl výbuch, výbuch neznámých emocí. Nevěděla jsem co mám dělat, jakoby se mi zastavil svět.
Najednou se odtáhl a šel ke dveřím a když už je otevíral řekl: ,, Zítra je tréning v sedm ty přijď ale tak o půl hodiny dřív.... myslím že si budeme muset promluvit.."
Nechal poslední větu doznít do ticha. Byla jsem už zde sama. Byla jsem zmatená.... pořád jsem si musela opakovat větu ,, byla to jen hra.... nic víc.. jen pouhá hra"
---
Šla jsem rovnou do pokoje... ničeho ani nikoho jsem teď vidět nechtěla. Když jsem procházela společenskou místností nikde jsem ho neviděla.
Už jsem byla u svých dveří ale to by nebylo ono abych prošla v klidu.
,, Co se tam stalo?? Danny ani nepromluvil a ty vypadáš že jsi na tom stejně.... řekneš mi co se tam stalo??? Jsme přece kámošky"
Jen jsem zavrtěla hlavou na zmatenou Suze a vešla jsem do pokoje. Už chci sama. Nevím co to sakra bylo.... já nikdy jsem to necítila takové chvění těla v jeho blízkosti. Asi na mě něco leze.
---
Ráno mě vzbudil odporný zvuk budíku. Nejsem vůbec vyspaná musela jsem přemýšlet nad tím polibkem, horší ale je že nevím proč byla to přece pouze pitomá hra.
Opíral se o parapet a já šla nejistě za ním.
,, Chtěl si se mnou mluvit.... já omlouvám se.... to včera.. to byla... já pro-"
,, Neomlouvej se byla to jen hra, tys ji začala a já ji dokončil... nic víc...nic to neznamenalo"
,,Ok tak jestli je to všechno jdu se protáhnout.... mám ještě zdruba 20 minut.."
Chytl mě za ruku a tím si vyžádal mou pozornost.
,, V boji si dobrá v akci budeš můj zástupce... a druhý velitel i když se mi nechce věřit že to bude tvá pozice ale tvoje schopnosti tomu odpovídají.."
Hleděla jsem na něj jak na mimozemšťana......
,, Já ještě spím"
Nevím jak to ze mě vypadlo. Musí si o mně myslet že jsem úplně vymazána.... bezva
,, Vidím....a nemysli si že protože máš vysoké postavení tak si něco víc.... nejsi a nebudeš, pro mě si jen holka co bojuje a je jí vlastní život ukradený... nic víc než tohle a tu pusu si neber... byla to hra"
,, Přesně... vážně a hrozně vážně pochybuji že bych chtěla něco více... chci pomoct lidem... mé osobní vztahy jsem mi docela ukradený..."
Tímto jsem zakončila svůj výstup a odešla jsem si pro pití, za pět minut začíná tréning a já se tu zdržuji s ním..... s klukem kterýho absolutně nechápu.
Už jsou to tři týdny co jsem v týmu 5. Stále mi hlavou běhá ta pitomá hra. Zavrtala se mi hluboko pod kůži a nechce odejít, stále se mě drží a já s tím nic nemůžu dělat. Vlastně nejsem jediná kdo se od naší hry chová zvláštně, Danny to má nejspíš podobně.... vyhýbá se samostatných rozhovorů se mnou... no né že bych si stěžovala ale vypadá to divně když se vzájemným pohledům na trénincích vyhýbáme. Všichni jsou z nás zmatení, Suze už se hodně krát ptala co se mnou je a já vždy řekla že nic.
Nemůžu uvěřit že to vážně chci udělat, stojím před pokojem Suz a mám chuť jí to konečně všechno vyklopit, přece jenom za tu dobu co jsem zde jsme se kamarádkami.
, Ahoj jdeš mě navštívit??"
Řekla ve dveřích Suze.
,, Vlastně ano a i ne.... spíš bych ti něco potřebovala říct a pak tě následně požádat o radu..."
,, Jupí já se už začínala bát, že se mi nesvěříš..... ...... začni ano neboj u mě je to v bezpečí"
Nadechla jsem se a spustila jsem vyprávění...
,,No..... víš... Danny a... a já jsme hráli hru.... no a on se mě-mě zeptal na moc osobní otázku. Já... já jsem mu to chtěla nějak oplatit a tak jsem se k němu nahla a byla.."
,,Tys ho políbila!!" Vykřikla Suze a začali jí cukat koutky.
,, Né... co??? Nech mě vyprávět.... byla jsem od něj ani ne milimetr a potom jsem se odtáhla."
,, Cítíš se divně protože si se nad něj naklonila??"
,,To né..... když jsem se odtáhla udělal něco co jsem nečekala... on on on mě..... "
,, Nestyď se."
,,In mě políbil!!" Vykřikla jsem a čekala reakci... Suze totiž vykulila oči a chvíli nic neříkala.
,, Páni už asi vím kde je problém, ty a on... byly by jste krásný pár"
,,C-cože?? Né já on.. to to to.... naprostá pitomost... byla to jen hra a já ji prohrála a...."
,, Počkej! Ty mu to chceš vrátit??"
Zeptala se Suze a pozorovala mě ze zvláštním zájmem. Nevím co mě to napadlo ale kývla jsem. Chci mu to vrátit a dokázat mu, že to nic pro mě neznamenalo. Nebo to chci dokázat spíš sobě??
,,Mě něco napadlo!" Zakřičela Suze. Byla jsem za to ráda, nemusím alespoň nic vymýšlet sama.
,,A co??? Já ho líbat nebudu!"
,, Né to né ale.... napadlo mě něco lepšího.... víš jak dnes jdeme na tu večeři?? Tak mám plán který mu to oplatí...
