všechno možné a nemožné

dračí zabijáci 1.

Sedím na posteli a čtu.Je to jediná činnost při které se dá odreagovat když přijde den 25.5.  

Porgora- Země klidu a míru. Jak hlásají cedule na hranicích.Nebo spíše na pobřeží. Porgora je jeden velký ostrov kde draci hrají hru zabij člověka.Oni tomu tedy říkají ,, dospívání“ Jde o to že mladí draci musí prokázat že jsou nelítostní, silní , chytří a tak dále.Bohužel k tomu potřebují lidi.Vždy si vyberou vesnici .Zajmou lidi a vypálí domy.Potom lidem ( od čtrnácti do padesáti let) řeknou že si mohou vybrat.Buď jim sloužit- nechat se bičovat a pálit za živa.Ti zbylí lidé mohou do jiné vesnice nebo si postavit domy a založit novou.Stejně ale většinou umírají hlady.

Nebo být obětí v jejich hře kde má aspoň jedno procento šanci přežít.Když přežije jde na jih za plot ,, nesmrtelných“ kde je kraj v kterém jsou lidi co přežili.Je jich asi jen sto protože maximálně přežijí dva ale to jsou většinou slabí draci.Dospívání trvá měsíc-Jde o to že lidé musí jít s draky na vedlejší ostrov kde nemohou kam utéct. Na severu ostrova jsou jehličnaté lesy a zima a na jihu jsou pralesy a horko.většinou lidé umírají na dehydrataci a vyhladovění ale draci vyhubí taky tak polovinu.a kdo do měsíce zůstane na živu toho draci přemístí za plot. Ale potom jsou draci kteří mají v paměti něco jako nahrávání a mohou ho přehrát ve vzduchu takže ti co přežili a nesmrtelní se dívají jak lidé umírají s rozpáranými břichy nebo hubení tak že jim spočítáte všechny kosti.Potom si nesmrtelní mohou vsadit i když se to nesmí.Protože tím se drakům připomíná že jsou někteří lidé lepší než oni.

Problém je ten že je dnes 24.5.A draci kolem naší vesnice krouží už delší dobu.Je prakticky jisté že obsadí nás.Mě je šestnáct takže od té doby co jsem u naší vesnice zahlédla draka ( 1.4.) chodím běhat,také lezu po stromech,zvedám velké kameny, dokonce jsem doma našla Kuš! Takže jedním slovem se pokouším cvičit i když mě to nebaví a nejde mi to ale jestli mi to zachrání život tak se musím aspoň pokusit.jmenuji se Destini Kreeveiová a jsem jedináček.Matka zemřela při porodu tak se o mě stará jen otec.Myslím že je na mě naštvaný že jsem zabila matku.Ale byla jsem ještě mimino tak si myslím že by se to dalo ještě odpustit.Pokládám knihu na stůl a jdu si pro hřeben co mám po matce.češu si vlasy a zaplétám je do ohonu.Za chvíli má přijít má kamarádka Gorgia.chceme jít spolu ještě ven protože pochybuji že přežijeme obě.Jedna možná ale i tak to je velmi nepravděpodobné.Nejspíše přežijí kluci sousedů ti je totiž trénovali od čtyř let.Teď je jim šestnáct.Jsme sice dobří přátelé ale pochybuji že by mi pomáhali.Sedám si a pokouším se nakreslit (asi už po sté) náš dub na zahradě.Mám ho moc ráda hlavně západy slunce když paprsky proudí listy a jejich stíny se obtiskávají na mou podlahu. Vždy když se ho pokouším nakreslit tak to nějak není on.Jeho majestátnost, krása, kouzlo všechno tohle v obrázku vyprchá.A jelikož jsem tu nejspíše poslední den tak to chci ještě jednou zkusit .  Náš dům je hodně starý.Tady na hoře na patře je jen jeden pokoj a to ten můj a prkna tu vržou tak že by to vzbudilo i mrtvého.Můj pokoj je velmi skrovný.Naproti dveřím je okno a pod ním mám psací stůl.Na levé straně od stolku je postel a na pravé skříň To je bohužel všechno.Můj otec je totiž hrozný sobec.Ve svém pokoji má tři skříně, koberec, drahý psací stůl, vyřezávanou postel a křesla.Jeho pokoj je hned vedle obýváku a kuchyň s obývákem spojuje chodba která končí u schodů k mému pokoji.V kuchyni jsou ještě jedny dveře které vedou na verandu a zahradu. Také mám psa jménem Spielbi ale já mu říkám zkráceně Spiel.Je bílí a podobá se vlkovi.

Výsledek obrázku

Je úplně stejný jako ty ostatní.Beru list papíru a pokládám ho do šuplíku.zvedám se ze židle která vrzne (ostatně jako všechno  v tomto pokoji) a jdu se podívat z okna.Za plotem zahlédnu drobnou postavu v kudrnatých tmavě hnědých vlasech.Gorgia!Rychle seběhnu shody a přeřítím se přes krátkou chodbu až ke vchodovým dveřím se skleněnou tabulkou.Na chodníku před domem už stojí Gorgia a usmívá se na mě velkýma hnědýma očima.Její pokožka je trochu tmavší a své kudrnaté vlasy má až po zadek. Vždy jsem jí je záviděla. Já se svými blonďatými rovnými vlasy a ona se svou krásnou hustou hřívou.My dvě se vlastně lišíme skoro ve všem až na to že jsme obě štíhlé.Ona má hnědé oči já  zelené, ona je malá já vysoká ona je bohatá já chudá… Její sestra je jako její dvojče, až na to že je asi o půl metru vyšší.A není tak hodná.Je to namyšlená blbka která na ostrově nepřežije ani tři dny. My vlastně nejsme chudí.Chudá jsem jen já.Vražedkyně vlastní matky… Můj otec je docela bohatý.

,, Ahoj, hele co mám.“Říká a usmívá se. Nakukuji do bílého kbelíku který s sebou přinesla.Jsou v něm jahody!! Jahody jsou v této pustině velikým luxusem mnoho lidí za život ještě jahodu neochutnalo.já bych je taky neochutnala nebýt Gorgie. ,, Jahůdky“Říkám a usmívám se na ni.Našpuluji pusu a hvízdám.V tom se přiřítí velká bílá chlupatá koule z naší zahrady.Vždy jsem na Spiela obdivovala  jak dokáže přeskočit skoro metrový plot.,, Zase do lesíka?“Ptá se Gorgia a já jen přikyvuji.putujeme spletitými uličkami vesnice až narazíme na velkou dlouhou budovu- bývalou továrnu na mléko a mléčné výrobky.Ale jakmile majitel pochopil že si to místní lidé umí vyrobit sami vzdal to a odstěhoval se.Od té doby slouží jako úkryt  pro chlastání.My s Gorgiou jsme tam ještě nebyli,  ale její sestra s tou svou povedenou partičkou tam skoro bydlí.za továrnou začíná louka.A za loukou je takový malý lesíček nebo spíš skupina stromů.Ale je to moje Gorgiina skrýš o které nikdo jiný neví.Je tu více takových skupin ale tahle je nejlepší.Je tu měkoučký mech a listnaté stromy  které zařizují chládek i ve velkých vedrech. Sedáme si a opíráme se o stromy a při tom žvýkáme sladké jahody.,, Bojíš se?“Ptá se Gorgia tichým hláskem po chvíli ticha odpovídám,, Ano“Odpovídám popravdě.Chtěla bych být takovou tou velkou kamennou oporou ale pravda je že já ji potřebuji stejně jako jí chci být.,, Já se nebojím smrti.“Vysvětluje Gorgia,, Bojím se o rodiče.“Teď má slzy na krajíčku,, Mamce je čtyřicet tři  a taťkovi čtyřicet pět .“Teď už jí tečou slzičky a odkapávají z její brady na zem kde se vpíjejí do zeleného mechu.,, Budou tam taky a já je možná uvidím umírat.“Tiše vzlyká.Chytám jí kolem ramen a šeptám jí do ucha ,, To bude dobrý, oni to zvládnou, Budeme jim pomáhat jestli je najdeme a udržíme je na živu.“I když vím že to tak nebude.Nebo možná ano ale těžké bude na jít i Gorgi ale pokusit se můžeme. Mému otci je čtyřicet jedna takže tam taky bude ale nebudu se namáhat ho najít.Nestojí mi za to…

,, Slibuješ?“ Ptá se mě a  upírá na mě své velké oči.,, Slibuji“Šeptám.,, Kde je Spiel ?“Ptá se a rychle se zvedá.Já se také prudce zvedám a uvědomuji si že s námi nedošel ani k továrně.Je to ještě štěně.Takže nejspíš odběhl někam za kočkou.Rychle se vydáváme trasou kterou jsme přišli až najednou vidím stařenku kousek u baráku kousek za továrnou jak dává Spielovi kost.,, Dobrý den , to je můj pes.“Říkám a všímám si kočky za jejími zády.,, Dobrý den já jsem tvému pejskovi nic udělat nechtěla on jenom vyplašil Miju a  taky jsem mu dala kost.Je to moc hodný pejsek také jsem chtěla psa ale nemám na něj peníze.“ Říká stařenka smutně. Stařenky mi přijde líto ale nevím jak bych jí pomohla. Až když jse rozhoduji že odejdeme mě napadá že Stařence je určitě víc než padesát.A já půjdu na 80% zítra na ostrov…. Takže by Spiel vlastně neměl kam jít.,, Vemte si ho stejně se od zítřka nebude kdo o něj starat.“Říkám vlídně a pozoruji na stařenčině obličeji nesmírně šťastný výraz.,, Mockrát děkuji.Je škoda že taková hodná a milá dívka musí na ostrov.Budu se o tvého pejska dobře starat jen počkej dám ti také něco.“Říká a odbíhá do zchátralého domu.Když vychází má v ruce dýku s dřevěnou vyřezávanou rukojetí.Na rukojeti je vyřezán gryf a fénix.Zkouším prstem jak je ostrá a divím se kde stařena vzala tak pěknou a ostrou dýku.,, Také moc děkuji a jmenuje se Spielbi ale slyší jen na Spiel.Tak se mějte.“Říkám a odcházíme.Slunce už zapadá a já se loučím s Gorgií protože je to možná naposled co se vidíme tak i uroníme nějakou tu slzičku.Hned co otevřu dveře kuchyně dívají se na mě dvě malé vodnaté zelené oči orámované černými vlasy až k ramenům. Můj otec je docela svalnatý a má velké předpoklady k tomu aby vyhrál ale je mi už předem jasné že mi nepomůže.

Potom otec nabručeně říká že mám sníst chleba a jít si lehnout.Hned co si zalezu do postele usínám a je mi jasné že naposled.

+1

Příběhy a povídky

Autor: natyhav   |   Publikováno: 29.07.2015   |   Zobrazeno: 552x