Twailightina knihovnička

Chata v lese - jo ten horor s chatou v lese XD

Jáj,

dnes přináším příběh u kterého vám bude jezdit mráz po zádech. Bavte se ( ďábelský smích) pauza pro strach ( další ďábelský smích)

______________________________________________________________________________________

Je tmavá deštivá noc, a zrovna se vracím z práce.  Dnes jsem udělal spoustu chyb, jsem unavený. Skoro týden jsem pracoval na dokončení toho zatraceného projektu, prakticky jsem nespal a lil do sebe kávu po litrech. Teď sedím v autě, a ve snaze odřídit dvouhodinovou cestu lesem se mi klíží oči. Nakonec mně přemáhá spánek.

Najednou auto do něčeho tvrdě naráží, to mně velice rychle probouzí. Brzdy kvílí a já doufajíc že to byl jen strom, nebo nanejvýš zajíc zděšeně hledím přes přední sklo. To co jsem srazil se ovšem zvedá, není to zvíře, je to člověk, i když malý - nejspíš dítě, ale člověk! Otáčí se ke mně, a já zarývám hrůzou nehty do sedačky. Sotva desetiletému klučinovy, s promočenými hnědými vlasy, a trikem špinavým od bláta, teče z očí krev. Dlouze se na mně zadívá, pak odchází vstříc tmavému lesu. Ještě dlouho sedím, neschopen se vzpamatovat, pak si ale bere za své, mě racionálnější já. ,, Žádné dítě by se jen tak nezvedlo, a po srážce by mu nekrvácely oči, jsi moc přetažený Dane, měl bys rychle nastartovat, a co nejdřív dojet domů, kde si pořádně zdřímneš!" pověděl jsem si v duchu, myslíc, že přece všechno musí mít nějaké logické vysvětlení.

Motor se pomalu rozeběhl, a já sešlápl plyn, ovšem v tu chvíli v autě něco hrklo, a motor spadl. Podíval jsem se na kontrolku paliva, svítila červeně, a to znamenalo jediné, budu se muset vydat tímhle neznámým lesem deset kilometrů až domů. povzdechl jsem si. Věděl jsem že tu není signál, a taky jsem věděl, že hned jak dojedu domů, tak Jill zaškrtím. To ona mi poradila tuhle " zkratku ". Říkala že to tudy bude mnohem rychlejší než po dálnici, to si povíme milá zlatá, kudy je to rychlejší. Na dálnici by mi jistě někdo zastavil, a pomohl by mi, nebo bych si odtamtud mohl alespoň zavolat, protože tam je signál!

Naštvaně jsem sebral svoji tašku, oblékl si bundu a opustil teplo auta. Kráčel jsem deštěm a blátem asi dvacet minut, pak jsem narazil na dům, Jill se nezmínila že tu někdo v okolí vlastní chatu, no proč taky ano. Nemusí mě zajímat jestli nějaký městský floutek jezdí sem, nebo někam jinam. Pak mi ale svitlo, a zamířil jsem přímo ke dveřím, sice se nesvítilo, ale to neznamená že nikdo není doma, je už pokročilá noc, a můžou už spát. Zaklepal jsem, nic, dveře byly otevřené. Vstoupil jsem dovnitř a rozsvítil.

Stál jsem v útulném pokoji, nejspíš obývacím, všechno se tu zdálo být tak zašlé a pokryté vrstvami prachu. Dlouho tu asi nikdo nebyl. Nelíbila se mi představa toho, že jsem se vloupal do cizího domu, dokud jsem neuviděl na nedalekém stolku tu fotografii. Byla na ní žena s malým chlapcem a narozeninovým dortem - to by nebylo nic divného, kdyby to ovšem nebyl ten chlapec, o němž jsem se domníval že byl pouhým výplodem mé fantazie. 

Vždy jsem miloval tajemství, ale tohle bylo i na mně trochu moc, chtěl jsem pryč, dveře ven byly ale zamčené, stejně tak i okenice. Jak je to možné? Zdá se že někdo chce abych přišel na tajemství toho místa, byl jsem násilně zatažen do jakési zvrácené hry, a tak nezbývalo nic jiného, než hrát.

Po několika marných pokusech o nalezení čehokoli, co by mi mohlo z mé situace pomoci jsem našel baterku.

Sedl jsem si ke stolu a prohlížel si papíry  na něm položené, byly to listy z deníku, zjevně oné ženy z fotografie, pár jsem jich namátkou přečetl:

2.7.1967

Mike je šťastné malé dítě, dostal k narozeninám novou hračku - říká že je moc důležité abych sem napsala že si s ní může hrát i Sam, opravdu netuším , kdo to je, ale zdá se že je to nějaká Mikeův kamarád. Myslím takový ten vymyšlený - imaginární. Je to v pořádku, není tu nikdo kromě mně , s kým by si mohl Mike hrát, a navíc děti v jeho věku mívají neviditelné kamarády. 

8.9.1967

Mike si zrovna hraje v pokojíčku s dětským klavírkem který jsem mu koupila, je opravdu moc šťastný, myslím že už ani o Samovi nemluví tolik jako dřív, spíš jako by se Sam vytratil z jeho života, teď má oči jen a jen pro hudbu, prosil mně abych mu přinesla pár nahrávek klavírních koncertů , moc ho baví to poslouchat.

12.1.1968

Sam je zpátky, prý byl na výletě, Mike mi neustále vypráví o nějaké tajné místnosti, prý je plná hraček a cukroví, má příliš bujnou fantasii.

5.8.1968

Mike se během léta začal chovat divně, chodí sám na dlouhou dobu do lesa, prý mu Sam ukázal tu místnost, chce mi ji ukázat taky.

Odpoledne jsme šli s Mikem do lesa hledat tu tajnou místnost. Pořád mně vedl hlouběji do lesa, nic tam ale nebylo, když jsem se otočila měl v ruce nůž, na otázku kdo ti ho dal, odpověděl jen : Sam.

Bojím se o něj. Není v pořádku, musela jsem ho zavřít v pokoji, aby neutíkal v noci do lesa, pověděla jsem mu že už se se Samem nesmí vídat. Je to pro jeho vlastní bezpečí, nechápe to.

4.11.1968

Buší do stěn, křičí že chce za Samem, řve že mně zabije, vůbec už nepoznávám svého hodného synka, je jako zvíře, začínám se přestávat strachovat o něj, ale o sebe.

Tím zápisy končily. Zděšeně jsem odtrhl oči od roztřeseného rukopisu ženy, jež zjevně snášela peklo. Rozhlédl jsem se po místnosti, napravo ode mně se nacházely další, odemčené. Vedly do dětského pokoje, stejně který, stejně jako ten předchozí, byl silně poznamenaný časem. Pavučiny a prach jako by sem tak nějak patřily. jako by byli součástí toho malého, děsivého světa matky a vyšinutého malého spratka, kterému dokázala říkat syn.

letmo jsem prohlédl knihy na poličce, nedotčené. Na posteli ležel maličký dětský klavír. Nebo piáno, nejsem znalec. Všechno, hračky, knihy, obrazy, bylo to až moc strojené, něco mi nesedělo, Tak nemohl vypadat pokoj dítěte, jež bylo zjevně tak energické a šílené. Rozhlédl jsem se kolem, na jedné zdi se odlupovaly taktéž zašlé žluté tapety. Přišel jsem blíž a jemně odhrnul cíp papíru, měl jsem pravdu. 

Strhl jsem ze zdi cár tapet, další, další a další, nemohl jsem uvěřit tomu, čemu jsem stanul tváří v tvář. Krev, slova vyryta do masivního dřeva. To všechno na  tisíce krát po celé zdi. Přejel jsem prsty po slovech vyrytých na zdi. Bylo to jako by si i on vedl deník, ale úplně jiný.

Máma vyšiluje, nemá Sama ráda, Sam říká že se jí musíme zbavit, říkal jsem že ji mám rád, ale on to odmítl, mám sama rád, nekřičí jako máma.

Sam říká že mámu slyšel jak říkala že mě chce zavřít do pokoje, jsem prý nebezpečný, nevím co jsem jí udělal, chci jen být kamarád se Samem.

Nesnáším ji, zavírá mě, nechci tam, chci pryč, chci za Samem, říká že musím počkat, že mi pomůže, věřím mu.

Už tam nechci, nikdy už tam nechci, bolí mě ruce, nenávidím ji. 

Udělal jsem to, Sam je rád, můžeme být sami.

Přišla nová paní na hlídání, taky mě zavírá, Sam ale říká ať počkám, ale já už čekat nechci..

Šmouhy od krve byly rozmazány po celé ploše stěny, i cákance, nechci si domýšlet co se tu dělo, ale stále jsem tu uvězněný, vím že dokud nepřijdu na to, co se tu doopravdy dělo, nepustí mě ven. 

Opírám se o šatní skříň stojící v rohu, sesouvám se k zemi, jsem tak unavený. Najednou mě ovívá proud studeného vzduchu, což znamená jediné, možnost vyjít ven! Rozhlížím se, okno je stále zavřené, dveře také, jde to jakoby z té skříně. Otevírám ji, a poklepávám na zadní stěnu, za ní nic není. Skutečně, poklepání zní, jako by za ní chyběl kus zdi.

S námahou odsouvám skříň a stojím před temnou chodbou. Rozsvěcuji baterku, váhám, ale nakonec si dodávám odvahy a vstupuji dovnitř. 

Chvíli jdu, a pak se zděšením uskakuji, něco pod mýma nohama křuplo, zasvítím na zem. Zvedám nohu a podivuji se zvláštnímu bílému předmětu tvaru kosti... vždyť je to kost! Málem jsem se obrátil, pokračuji však dál, a přímo na konci chodby, u pancéřových dveří, na zemi leží kostra, ledabyle pohozená. Jestli jsem se před tím vyděsil, tohle je na infarkt. 

Přesto přecházím ke dveřím a zvedám železnou petlici. Ovane mě zatuchlý vzduch, vstupuji do místnosti bez oken, jen světlo baterky matně prozrazuje kde se nacházím. vypadá to jako dětský pokoj, silně zdemolovaný a zničený, po zemi je tu krev, opravdu hodně krve. K posteli jsou připevněné řetězy, aby nemohl utéct... To sem ho zamykala, tady ho nechávala hnít, nenáviděl ji za to, a zabil ji, pak přišla ta druhá.. tu nejspíš taky. Otázkou je, pokud je tu jen jedno tělo, kde jsou zbývající dvě?

Něco mě chytá za krk, dusím se ,, Je to pro tvé dobro synáčku!" chrčí hlas a dál mně dusí. Pak přidupává druhá postava , o něco menší, zabodává mi nůž do břicha, poslední co jsem kdy viděl, byli jejich dvě tváře, matka a syn co spolu zabíjejí, jak sladké.

Dva týdny na to vyšel v místních novinách článek: Nezvěstný muž, auto nalezeno uprostřed lesa, pokud jste ho viděly, kontaktujte policii. 

Jeho tělo se nikdy nenašlo.

+7

Příběhy a povídky

Autor: twailight   |   Publikováno: 04.02.2016   |   Zobrazeno: 962x