Fotografie - Horory

Přicházím k babičce domů. Nejdu sem ráda, toho domu se bojím, je to takový neurčitý pocit, ale běhá mi z něj mráz po zádech.

Klepu, chvíli je ticho , pak mi otvírá. Vstupuji dovnitř. Babička mě uvádí do obývacího pokoje a odchází uvařit čaj. Prohlížím si staré fotografie a obrazy na stěnách. Nepoznávám tváře jež jsou na starých zažloutlých fotografiích. Nepoznávám malíře jež maloval obrazy na stěnách. Jsou to velice staré fotografie, jednou , když jsem byla maličká mi babička vyprávěla , že fotografie na stěnách jsou členů rodiny, kteří opustily tento svět. Proto tam prý nemá moji.

Zarážím se u jedné z fotek, je zaprášená, jako by tu byla století, odkrývám prach, fotografie mě šokuje, je na ní můj vlastní obraz. Roztřeseně si sedám do křesla. Říkám si že je to jen náhoda.

Zazvoní zvonek u dveří, jdu se podívat kdo přišel, a k mému překvapení, je to máma. Otvírám jí, jenže ona jako by mně neviděla, vstupuje dovnitř a zavírá dveře. Přechází do kuchyně. ,, Ahoj mami." zdraví babičku a objímá ji. Z ničeho nic jí vhrknou slzy do očí. ,, Jana, je to příliš..... " vzlyká, nechápu to co jsem provedla?

,, Co se děje?" ptám se, dělají že neslyší. Přicházím k nim, pokládám ruku na maminčino rameno, ošívá se ,, Není tu zima?" zeptá se, babička jen pokrčí rameny.

Máma odchází do obývacího pokoje a hlední na fotku, mou fotku. ,, Měla jsem tě ráda." zašeptá. Jak měla? Já jsem tady? Copak mě nevidí?

Snažím se upoutat pozornost a přitom nechtěně srcnu do sošky na krbu, která se téměř okamžitě tříští o zem. ,, Co se stalo?" zavolá babička ,, Nic, jen, spadla soška." zablekotá máma a sedá si do křesla. ,, Pak to uklidím" říká. To už ale babička přináší dva šálky s čajem. Dva? Jsme tři ne? Pokouším se vzít si jeden z nich do ruky, ale jen ho míjím. Vím že jsem nešikovná ale tohle?

,, Je to tak čerstvé, Jana byla mladá a.." vzlyká máma, začíná mi to pomalu docházet ,, Já vím, já vím, ale už to nic nezmění. Je mrtvá." konejší ji babička.

Komentáře