Sjůzin blog

NEVIDITELNÁ- TŘETÍ DÍL

Hillou! Chtěla bych vám poděkovat, za + a hezké komentáře. Moc mě potěšilo, že vás to baví. Mě to pak motivuje víc psát a možná mě to i víc baví, když vím, že pak baví někoho jiného to číst. Ale mám trošku strach, že vás zklamu. Že už se vám to nebude líbit tolik, jako ty minulé díly. Ale doufám, že jo. Ještě jednou díky moc. A teď už konečně: UŽIJTE SI POVÍDKU!

                                                          NEVIDTELNÁ 3. DÍL

Bylo čtvrt na pět. Nikde nikdo. Už jsem začínala mít myšlenky typu: Třeba jim do toho něco vlezlo.

Nebo: Třeba na to úplně zapomněly.  Atd..

Bylo půl páté. Řekla jsem si: ,,Počkám do pěti, i když už nejspíš nepřijdou." Ta lavička byla těsně u lesa. Mezi stromy, se něco rychle mihlo. Lekla jsem se, ale pak jsem si řekla, že to byl nejspíš nějaký jelen. Za pár vteřin, ale znovu. Tak jsem zakřičela: ,,Je tam někdo?!" Něco zavrčelo. Stoupla jsem si a začala běžet pryč. Ohlédla jsem se. Za mnou se objevil vlčák. Po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to není vlčák, ale vlk. Už mě skoro měl, když jsem uviděla strom. Rychle jsem na něj vylezla a oddychla si. Pak mě začaly napadat otázky jako např. ,,Kde se tu vzal vlk?" Teď jsem si ho lépe prohlédla. Byl celý bílý. Nádherný. A ty oči. Upřímné, pronikavé, přenádherné modré oči. Avšak byly smutné. Nemohla jsem se mu přestat dívat do očí. Seděl tma a sledoval mě. Konečně se mi po asi dvou minutách podařilo vzpamatovat. Vůbec se nepohnul. Rozhodla jsem se, že jestli do 20 minut neodejde zavolám pomoc. Měla jsem mobil. A byl tam naštěstí signál. Pořád mě sledoval těma očima. Najednou jsem slyšela jak někdo volá: ,,Draco, Draco! Draco, kde jsi? Draco!" Vlk se ihned rozběhl směrem, odkud volání přicházelo. Vypadalo to, že vlk běží za tím člověkem. Slyšela jsem kroky. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Šla tam Claire a vedle ní šel poslušně, jako pejsek ten vlk. Překvapeně jsem vykřikla: ,,Claire?! Jak- jak-t-to? Jak-to, ž-že j-jde ve-dle t-tebe ja-kk-o pejsek??!" Claire si mě na stromě všimla až teď. Strnula. Koukala na mě jako na zjevení. Po chvilce se vzpamatovala a vykoktala: ,,T-ten v-vlk j-je mmm-můj." ,,Co?! vyjekla jsem nechápavě. Chvíli jsme na sebe jen civěly a Claire začala vysvětlovat : ,,Ten vlk je opravdu můj. Jmenuje se Draco. Žije tady v lese a já za ním chodím. Doma jsme si ho nemohli nechat, kvůli správci domu. Bydlely jsme v bytě. I když už teď máme vlastní dům, je ve městě a pro vlka se to vůbec nehodí. Našli jsme ho v lese na procházce, když byl ještě mládě. Umřel by, kdybychom ho nezachránili. Protože jsi na stromě, tak tě asi vyděsil. On není zlý, jen před ním nesmíš utíkat. To by tě mohl trochu kousnout. Ale jinak nic. Slez dolů. Jo a promiň, já vůbec nestíhala a Mia musela jet pryč. A já nestíhala. Moc se omlouvám. A neříkej nikomu, že tu je ano? Ví, to místní útulek a policie, ale já nechci aby ho někdo ukradl, neřekneš to nikomu?" dořekla to nejistě. ,,Ne, neřeknu!" Chvíli jsem se ještě vzpamatovávala a pak šly běhat a hrály jsme si i s Dracem. Byl to úžasný vlk. O půl osmé jsme šly domů.

Tady v téhle kapitole nebylo nic o škole, jak jste možná čekaly. Tak, co chcete další díl? Jestli ano, napište do komentářů. A děkuju ještě jednou!! Ahoj. 

+5

Příběhy a povídky

Autor: zuzikovarova   |   Publikováno: 21.06.2017   |   Zobrazeno: 611x