Sense

Na stopě emocím 9 (2)

    Byla noc a já se převalovala ve stanu uprostřed alejí. Moc jsem toho nenaspala a nejspíš už ani dneska nenaspím. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co se včera večer stalo. Rozebírala jsem to pořád dokolečka do podrobností a měla chuť Souhei pokaždé zase obejmout a vlepit mu pusu na tvář. Klidně jsem mohla, protože byl vzhůru. Nikdy to nedal najevo, ale já vždy věděla, že je vzhůru. Pokaždé, když se probudím já, on taky. Nikdy bych tohle do chlapa neřekla. Je pro mě právě teď obrovskou oporou. A není to malý, nadržený nedorost, který si jen rád užije, ale pak ať se holka stará sama. Do něj bych to teda neřekla. Aspoň teda před několika lety. Taky že už jsme nebyli děti. Mně bylo nedávno sedmnáct a Souheiovi bylo před půl rokem osmnáct. Ale je fakt, že i v tomhle věku jsou chlapi mnohdy ještě v začínající pubertě, ale Souhei ne. Možná to bude tím, že neměl nikoho, kdo by se o něj staral, tak musel být odjakživa plně zodpovědný sám za sebe a teď už i za nás dva.
    Nakonec jsem nějak usnula, ale byl to takový ten polospánek, ze kterého vás kdykoliv mohla probrat jakákoliv blbost. Nepoznala jsem, jestli Souhei ještě spí, ale cítila jsem ho u sebe. Jako bychom na sebe byli nějak napojení. Poznala bych na sto procent, kdyby byl pryč, ale on byl tady. Cítila jsem ho u sebe, cítila jsem, jak dýchá, jeho tep. Možná se mi to jen zdálo a bylo to jen takové něco. Ale po chvíli mně cosi prudce probralo, nějaký divný zvuk, nebo pták, už nevím a docela potichu jsem se otočila směrem k Souheiovi. On sebou hned na to trhnul a otevřel oči téměř ve stejnou dobu jako já. Dívali jsme se sobě pořád do očí a já slyšela, jak mu buší srdce. Přísahám, že jo. A bušilo stejně, jako to moje a náš dech byl stejný. Naše pocity, naše pohyby, naše… Něco se ve mně pohnulo a přísahám bohu, že Souhei to cítil.   Nevím jak, byl to jen nepatrný pohyb, ale já viděla, jak mu pár setin na to, co jsem to ucítila, přeletěly oči na moje břicho. Můj dech se začal třást. Úžasem. Nechápala jsem to. Bylo to něco úžasného. I ten pohyb, i naše naprostá souhra. Vrazila jsem Souheiovi do náruče a on mě pevně objal. Nevím, co to se mnou bylo, opravdu nevím, ale právě teď jsem se cítila tak šťastně, jako ještě nikdy. Zavřela jsem oči, ale slzy se mi i přes to dostaly ven. Vlastně jsem tomu nechtěla bránit, byla jsem šťastná, ale potřebovala jsem to právě teď cítit, tak jsem utlumila zrak a vnímala ostatní smysly. Cítil jsem Souheiovo tělo na tom mém.   Cítila jsem tlukot našich srdcí. Cítila jsem teplo, které vyzařovalo z jeho těla, a cítila jsem jeho neskutečnou sílu. Vnitřní sílu. Byla jsem tak šťastná, ale přitom to byla maličkost.
    „Zlato?“ Řekl Souhei.
    Z radosti jsem se zasmála na znamení, že může mluvit dál.
    „Miluju tě.“ Zavřela jsem oči ještě pevněji a slzy tekly ještě víc. Nemusel to říkat, on věděl, že nemusí, ale řekl to, i když on i já tyhle dvě slova, tak moc nesnášíme, ale právě teď… Právě teď byly to, co jsem musela slyšet, ale ne proto, aby mi něco dokázaly, ale proto, že já to cítím úplně stejně a v tu chvíli jsem myslela na úplně to samé a Souhei to řekl za nás oba.
    Přemýšlela jsem, kdy se tak změnil. Vybavily se mi první chvíle, kdy jsem ho poznávala. Chvíle, kdy jsem ho viděla poprvé, což byla taky chvíle, kdy jsem se do něj zamilovala. Chvíle, kdy jsem si s ním povídala a kdy jsem se mu vyznala. Chvíle, kdy se mi vysmál do obličeje, protože jsem ho milovala.     Chvíle, kdy jsem z něj byla naprosto zoufalá. Všechny ty chvíle jsem srovnávala s touhle. Která byla lepší, kterou bych radši neprožila a o kterou bych nikdy nechtěla přijít. Přitom to byla hloupost. Jen malý pohyb ve mně vyvolal tohle. Možná to bylo mnou a mýma těhotenskýma pocitama, ale to tomu určitě neubralo na kouzle. To, že jsem v tom mi přineslo lepší chvíle, než když jsem s ním jen chodila a nic se nedělo. Miluju to. Miluju… Miluju… Miluju…
    „Jsi v pořádku?“ Řekl vesele Souhei, když jsme se od sebe po dlouhé době odtáhli.
    „Jo.“ Vylezlo ze mě něco podobného smíchu, co jsem nemohla ovládat. „To jen ty těhotenské emoce.     Trochu se ve mně bouří.“ Pořád jsem se tak divně smála. Nedalo se to ovládat.
    „Jsi sotva ve druhém měsíci.“ Vysmíval se mi. Ovšem v dobrém,
    „Nech toho, musím se na něco vymluvit.“ Smála jsem se už normálně.
    „Je ti jasné, že už to nikdy neřeknu, byla to jen slabá chvilka.“ Usmíval se na mě spiklenecky.
    „A co?“ Dělala jsem blbou.
    Souhei mě něžně svalil k zemi a lehl si na mě. „Nezlob.“ Řekl, což mě donutilo se smát. Ne že on by se nesmál. Pak mě umlčel něžným polibkem. Oplácela jsem mu ho a vjela jsem mu nevědomky rukou pod triko na zádech. Vtom se začal smát a já se logicky nemohla taky ubránit smíchu. Ani nevím proč, prostě jsem byla veselá.
    „Copak, zlato? Jsem na tebe moc rychlá?“ Provokovala jsem ho.
    „Ty na mě nikdy.“ Řekl svůdně a jeho rty se opět rychle, ač něžně přilepily na ty mé. Uměl to tak krásně a já nikdy nemohla odolat.
Když jsme skončili, udělal mi Souhei snídani a pak jsme se opět vydali na cestu. Bylo to ještě daleko, ale ani jeden jsme to ani náhodou nehodlali vzdát. Cestou jsme jen tak blbli a Souhei mě nechal vylézt mu na záda a nést se. Celou dobu jsme se smáli, jako nějaký mladistvý zamilovaný a hloupý pár, co se týče lásky. Zamilovaní jsme byli, ale hloupí už ne, protože jsme do toho už spadli, takže nebylo možné, abychom byli ještě hloupí.
    „Nejsi unavený, můj oři?“ Zdálo se mi, jako bych si dala něco na dobrou náladu, nějaké prášky, protože jsem byla tak nehorázně mimo. Moje nálada nemohla být zničená.
    „Koně nemluví.“ Vybuchla jsem smíchy a Souhei byl očividně potěšen, že mě pobavil.
    „Tak budeš prostě mluvící kůň.“ Cítila jsem se jako malá holka, co si se svým kamarádem nevinně hraje na koně s rytířem.
    „To nejde.“ Namítl hraně.
    „Hmm.“ Ozvala jsem se smutně, taky hraně. „A proč to nejde. Já můžu mít, co chci.“
    „Dnes to bohužel nejde má paní, protože nejsem váš oř.“ Řekl a svalil nás oba k zemi. Mě ovšem velmi opatrně. „Ale váš choť.“ Políbila bych ho, jak to bylo dojemné, kdyby to neznělo tak… Úchylně. Vybuchla jsem smíchy. Zase. „Dnes jste v dobré náladě má paní.“
    „V nejlepší.“ Usmála jsem se a z malé holčičky se stala opět žena. Zahleděla jsem se mu do očí, těsně před tím, než mě políbil a já je zase zavřela.
Hladil mě po tváři a přitom se něžně dotýkal mých rtů, jako by se bál, že mi ublíží, když přitlačí.
    „Já nejsem malá holka.“ Řekla jsem už normálním tónem, když jsem se od něj odtrhla.
    „Ne?“
    „Ne.“ Ušklíbla jsem se. „Máš snad důvod si myslet opak?“ Proč jsem jen mluvila tak děsně spisovně a vznešeně.
    Pochybovačně se zasmál a řekl: „Nechala ses zbouchnout, to je dost velký důkaz.“
    „Teď si mi to celé pokazil.“ Řekla jsem opět hraně naštvaně.
    „Copak?“ Podíval se starostlivýma očima.
    „Já se snažím mluvit tu tak spisovně a ty na mě vyvalíš tohle.“ Pod jeho pohledem jsem se neudržela a opět jsem se začala smát.
    „Očividně ti to nijak nevadí.“
Postavil mě na nohy, propletl prsty na rukou s těmi mými a vydali jsme se konečně na cestu. 

+5

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 03.04.2016   |   Zobrazeno: 507x